Jan Pluháček: Jak na stále rostoucí populace zvířat v zoo? Přírodní problém vyžaduje přírodní řešení

Mají-li moderní zoologické zahrady plnit svá hlavní poslání, musejí se zaměřit především na populace, a nikoliv na jedince. A zájmy populací si mohou často protiřečit se zájmy jedince. Jednou z nejviditelnějších situací, kde dochází ke střetu těchto zájmů, je problematika zvaná regulace populace, neboli problém „nadbytečného jedince“. (Ve skutečnosti se jedná o střet zájmů lidí „lpících“ na jedinci a těch „lpících“ na populaci, tedy o záležitost spíše kulturní a nikoliv biologickou). Příčina problémů byla popsána v minulých textech. Takže jen stručně: proč máme v zoo nadbytečné jedince? Důvod je jednoduchý: zvířata v zoo se mohou množit téměř neomezeně, mají dostatek potravy, vody, tepla, úkrytů. Chybí jim predátoři, mají velmi omezené množství parazitů a pomáhají jim veterináři. Na druhou stranu však je (a vždy bude) kapacita zoo i dalších spolupracujících chovatelských zařízení omezená.

Na prvním místě je samozřejmě nutné zdůraznit, že o regulaci populace v zoo lze mluvit opravdu pouze tehdy, když je kapacita zcela naplněná: tedy všechna místa v zoologických zahradách a s nimi spolupracujících chovatelských institucích i u chovatelů jsou plná. Tomu je dnes věnována patřičná pozornost a zoologické zahrady mají sdílený elektronický systém nabídky a poptávky zvířat, kde se každý nadbytečný jedinec objeví, a to i v případě, že pro daný druh neexistuje koordinovaný program.

V dané souvislosti je třeba podotknout, že pro žádný druh není kapacita chovatelských zařízení neomezená. Navíc, pokud rozšíříme prostor pro jeden druh, tak to může vést k tomu, že je to na úkor druhu příbuzného. Z toho vyplývá důležitý argument, a sice že případná výstavba jakýchkoli dalších výběhů, klecí či voliér daný problém vůbec neřeší. Každopádně do stavu nutnosti regulace populací již dospěla většina druhů obratlovců chovaných evropských v zoologických zahradách. Což vlastně svědčí o dobré kvalitě těchto chovů v zoologických zahradách (~daň za úspěch).

Takže je tu přírodní problém – stále rostoucí populace, kterou je třeba regulovat (tak jako se sama reguluje v přírodě). Jak jej řešit? V zásadě existuje pět základních možností.

Prvním řešením je oddělení pohlaví (segregace), a to buď dočasně, nebo trvale. Jedná se o řešení, které je často nejjednodušší a zároveň nejpoužívanější. Nicméně toto řešení má řadu specifických problémů.

Většina zvířat se totiž v období rozmnožování (a zejména v říji) s jedinci opačného pohlaví potkává. Tím, že jim v tom uměle zabráníme, výrazně snižujeme jejich pohodu (welfare).

Daleko horší jsou však situace, kdy se jedinec, který neměl možnost se několik rozmnožovacích sezon množit, stane neplodným. V přírodě je totiž často fyziologicky připraven využít každou příležitost. Tyto smutné situace (neplodnost v důsledku dlouhodobé absence zabřezávání) známe v zoo nejen u jelenů, antilop či zeber, ale i tak vzácných druhů jako jsou nosorožci, některé kočkovité šelmy nebo sloni.

Druhým řešením je kastrace. Zvíře je de facto doživotně zmrzačeno. Geneticky se stává mrtvým (pokud na kastraci nenavazuje umělé oplodnění – záležitost značně poškozující welfare jedince). Pro populaci má kastrovaný jedinec hodnotu ne nulovou, ale přímo zápornou, protože ubírá místo geneticky živým (a kvůli němu nenarozeným!).

Ale nejen to. S odebráním pohlavních orgánů souvisí i změny hormonálních hladin, které klesají. Pohlavní hormony navíc nejsou zodpovědné výhradně za rozmnožovací chování, ale i za jiné projevy – například agresi. Zvíře tak ztrácí plnohodnotný život.

Pokud je to druh sociální, pak takový jedinec může trpět zvýšeným stresem a často bývá vystaven útokům jiných, přičemž klesá i jeho místo v hierarchii. To samozřejmě neznamená, že za určitých velmi specifických podmínek u některých druhů nemůže tato metoda najít jisté uplatnění (Obrázek 3).

Třetím řešením je podávání antikoncepce. To zní zdánlivě jako „high-tech metoda“. Nicméně i toto řešení trpí množstvím problémů. Pro mnoho druhů v zoo není a nebude nikdy vyvinuta (ekonomicky se nevyplatí), takže dostávají antikoncepci pro zvířata domácí. Antikoncepce tak s sebou nese řadu vedlejších efektů včetně nemocí. V mnoha případech po jejím vysazení již samice nikdy nezabřezne.

A v neposlední řadě je to metoda extrémně drahá. Je tedy otázka, zda by měly zoo finančně podporovat výrobu chemických pilulek anebo dávat tyto peníze raději například do ochranářských projektů?

Čtvrtou možností je vypouštění zvířat do přírody, a to do míst, kde buď daný druh žije či žil (tzv. reintrodukce) anebo dokonce do míst, kde daný druh nikdy nežil, ale plní tam třeba ekologickou roli za druh příbuzný (tzv. introdukce).

To zoologické zahrady s oblibou dělají a je to moc dobře. Dělají to vždy, když to jen trochu jde, jelikož je to jeden z hlavních účelů jejich existence. A jsou schopny a ochotny na to dávat hodně peněz, což je také dobře.

Na druhou stranu, i pro vypouštění zvířat do přírody dnes platí (rozumná) mezinárodní pravidla, která je třeba dodržovat. V žádném případě nelze vypustit zvíře jen tak a nechat ho být. Takové zvíře má často problém se zorientovat, nemusí být schopné obstarat si potravu či úkryt, a hlavně je vystaveno svým lépe připraveným konkurentům, kteří „si s ním poradí“, a to rozhodně ne „v rukavičkách“. Takové zvíře zkrátka trpí, jen to nevidíme, tak nás to „nebolí“.

Je-li však možné druh vypouštět kontrolovaně a podle pravidel, vypouští se. Jen u většiny druhů to možné není (a u žádného to není možné nepřetržitě), takže vypouštění nemůže být jediné udržitelné řešení tohoto problému u všech chovaných druhů.

A konečně pátou možností je řešení, které je nejblíže situaci v přírodě: nechat zvířata množit a pak vybrané jedince usmrcovat.

Samozřejmě, že toto vše je třeba dělat bezbolestně. Zároveň je třeba nechat zvířata množit se tak často jako v přírodě, tzn. reprodukci neurychlovat. A ač se to na první pohled nemusí zdát, tak toto řešení umožní mnoho nečekaných výhod.

Tou nejdůležitější je, že nejlépe udrží populaci nejen zdravou a vitální, ale připraví ji i na možnost rekonvalescence při případné epidemii či jiné katastrofě (válečný konflikt, politická nestabilita, ekonomická a zejména energetická krize atd.). Dále umožní většině (ideálně všem) dospělým jedincům rozmnožit se a pečovat o mláďata. U skupinově žijících zvířat zajistí přirozené složení skupiny a tím výrazně zvětší welfare jednotlivých členů skupiny. Pro druhy s krátkými generačními cykly se dokonce jedná o jedinou možnost, jak jejich chov udržet.

Z biologického hlediska je nejlepší, když k usmrcení dojde v době, kdy u daného druhu dochází k odchodu z rodné skupiny. V té době je i vysoká úmrtnost zvířat v přírodě. Při ponechání takového jedince skupině také často dochází k negativním efektům – narušení sociálních vazeb, příbuzenská plemenitba atd.

Usmrcený jedinec se může stát a stává potravou pro masožravce, které chová každá zoo. Tím se zlepší nutriční hodnota podávaného masa a sníží ekonomická náročnost zoo (netřeba kupovat drahé maso).

Ideální je předložit masožravcům usmrceného jedince v celku a nechat je, ať se k masu propracují sami tak jako v přírodě. To navíc představuje i jednu z nejlepších forem obohacení života pro masožravé druhy chované v zoo a pomáhá řešit i zdravotní problémy plynoucí z nepřirozené stravy.

Veřejnosti je bohužel málo známo, že predátory má v přírodě drtivá většina žijících zvířat, a to včetně predátorů samotných. I levhart či gepard se tak může stát a stává obětí lva a jeden lev usmrtí i jiného lva a je schopen jej poté sežrat. A běžně jej opravdu i sežere.

V případě, že nelze usmrceného jedince zkrmit, je možné je využít pro výukové a výzkumné účely v muzeích a všech typech škol včetně univerzit.

Jak z výše uvedeného vyplývá, první tři řešení (segregace, kastrace a antikoncepce) mohou při důsledné aplikaci vést k naprostému kolapsu populací (a tento kolaps je již dokumentován ze zoo v Severní Ameriky). Navíc, pokud je zoologické zahrady budou ve velkém uplatňovat, ztratí schopnost plnit své hlavní role a tím i smysl své existence.

Samozřejmě, že v určitých poměrně vzácných případech, u některých druhů, může mít použití tří výše zmíněných řešení své biologické opodstatnění. Avšak jejich výhradní používání má velmi neblahé následky, a to jak na druhy a populace, tak i na chované jedince.

Dále je třeba zdůraznit, že aplikace těchto tří řešení ukazuje návštěvníkům nesprávný pohled na přírodu. V té se totiž v říji samci vždy potkávají se samicemi, zvířata se v ní nekastrují ani nepolykají antikoncepční pilulky. Zoo, které toto používají, tak činí jen proto, aby se zdánlivě zalíbili návštěvníkům – jedná se tedy o populistický přístup. Takové zoo ztrácí výchovný potenciál (zatajují predační řetězec a další přírodní cykly), ale naopak vychovávají návštěvníka k pokřivenému pohledu na přírodu s antikoncepcí či segregací.

Počátek tohoto textu jsem stylizoval do „konfliktu zájmu jedince a populace“. Ale víme, co je skutečný zájem jedince? Dožít se dlouhého života, být kastrován, pod pilulkami, bez možnosti páření, v nepřirozeně složené skupině anebo plnohodnotný život, který však může skončit rychlým bezbolestným usmrcením?

Myslím, že je všem zřejmé, že se jedná výhradně o lidskou kulturní záležitost. A vyspělá kulturní společnost by bezpochyby měla být ve vztahu ke zvířatům vedena naším poznáním v oblasti biologie a zoologie. Jak říkal profesor Zdeněk Veselovský „milovat zvířata znamená je znát“. Nedopusťme tedy, aby náš polidšťující (antropomorfní) ze sobectví vycházející přístup ničil nejen zájmy populací, ale v mnoha případech i životy jedinců chovaných v zoologických zahradách.

Mají-li tedy zoo plnit svá hlavní poslání, musí umět usmrtit některé vybrané jedince, samozřejmě pouze pokud tyto nelze vypustit zpět do přírody či umístit do spolupracujících chovů, a to proto, aby se jiní jedinci mohli narodit.

Bez smrti nebude narození a bez narození nebude život. Chceme-li uchovat druhové bohatství, jež dnešní evropské zoologické zahrady skrývají (a je to dosud ohromné bohatství), musíme jej uchovat i s přirozenými procesy, jakými jsou bezpochyby jak rození, tak i usmrcování.

A jak pozná běžný návštěvník, zda je skupina zvířat, na kterou se v zoo právě dívá, součástí zdravé populace? Velmi snadno – uvidí v ní mláďata.

---

reklama

---