Jan Pluháček: Co má být smyslem zoo? Ochrana zvířecích druhů, nebo jedinců?

Panda červená (Ailurus fulgens) je hezkým příkladem druhu, u kterého zvířata chovaná v zoo pomohla svým kolegům v přírodě. Pro jejich ochranu je nutný výzkum sociálního života, velikosti domovských okrsků, atd. K tomuto výzkumu je potřeba jedince v přírodě uspat a dát jim vysílačky. To se s úspěchem ověřovalo právě na zvířatech ze zoo a vysílačky se následně upravovaly tak, aby byly pro pandy v přírodě vhodnější.

Foto | Jan Pluháček

I proto je jistě na místě ptát se, jaký mají mít zoo hlavní účel a poslání.

Světová asociace zoologických zahrad a akvárií již na počátku tohoto století definovala čtyři hlavní významy zoologických zahrad: ochranářský, vzdělávací, výzkumný a rekreační. Samozřejmě lze najít i několik dalších významů (např. umisťování zabavených pašovaných jedinců vzácných druhů ve způsobilém zařízení), tyto však zůstávají stále okrajové.

Za posledních 20 let se velmi zdůraznil zejména význam ochranářský, což je jistě v pořádku. Zejména silný význam nabyla složka takzvané ochrany in-situ, tzn. ochrana v místě výskytu daného druhu.

Tím, že se většina vzácných druhů nachází v tropických oblastech světa, kde jsou zároveň nejchudší státy světa, vymáhání práva a tím i ochrana přírody jsou tam nejslabší, představují zoologické zahrady vyspělého světa klíčovou podporu pro ochranu přírody v těchto oblastech. A netřeba dodávat, že malé množství peněz vybrané v Evropě může posloužit k velkým věcem v tropické Africe, Asii či Americe.

Na druhou stranu by se neměl význam zoo zužovat pouze na možnost podpory in-situ, jak se to již občas bohužel děje.

Zvířata druhů chovaných v zoologických zahradách mohou plnit řadu dalších ochranářských rolí – mohou být přímo vysazována do přírody, kde byla vyhubena, ale i sloužit jako pojistka, kdyby byl v budoucnu daný druh vyhuben, anebo mohou hrát roli velvyslanců svého druhu, kteří podnítí zájem návštěvníka o ochranu přírody v dalekých oblastech.

Vzdělávací role zoo je nesmírně důležitá, protože se jí daří nenásilnou formou seznamovat širokou veřejnost s krásami a rozmanitostí živé přírody. V této souvislosti je rovněž třeba zdůraznit, že návštěva zoo je navíc dostupná pro celou společnost (cenově i časově).

Výzkumná úloha dnes bohužel upadá do pozadí. Paradoxem je, že moderní zoo (Paříž, Londýn) vznikaly právě jako součást učených (vědeckých) společností té doby. A i dnešní výzkum zvířat v zoo je neméně důležitý. Poznání jejich chování může pomoci jejich ochraně v přírodě (například používání vhodných obojků s vysílačkou u červených pand [Ailurus fulgens] bylo úspěšně odzkoušeno nedávno právě na několika jedincích v evropských zoo).

O rekreačním významu řady zoo tvořících celoročně přístupnou zelenou oázu velkých měst se jistě netřeba šířit.

Jaká zvířata má tedy správná zoo chovat, aby výše uvedená poslání naplnila? Odpověď na tuto otázku není zdaleka tak triviální, jak se může na první pohled zdát. Z hlediska ochranářského, ale i vzdělávacího a výzkumného, totiž často nedává žádný smysl chov jednoho zvířete či několika málo zvířat. Takový chov má smysl pouze pro „rekreační“ zoo.

Hrošík liberijský (Choeropsis liberiensis) ukazuje hned dvě důležité role zoo. Zaprvé téměř veškeré biologické a reprodukční znalosti o tomto tajemném zvířeti pochází právě ze zoologických zahrad. Zadruhé populace chované v zoologických zahradách může u tohoto ohroženého druhu představovat až čtvrtinu všech žijících jedinců na naší planetě a slouží tak jako pojistka, kdyby byl v přírodě vyhuben. Jelikož obývá čtyři velmi chudé země západní Afriky, kde je lidská populace velmi na vzestupu, není tento černý scénář bohužel vyloučen.

Foto | Jan Pluháček

Pro tři výše uvedené účely dávají totiž smysl pouze celé druhy, potažmo populace těchto druhů. Zjednodušeně řečeno žádná zoo nezachrání žádný druh sama. Žádný kvalitní výzkum nevznikne na pár jedincích jednoho druhu chovaného v jediné zoo. Žádná společnost se v zoo nenaučí správnému přístupu k přírodě pohledem na jediného jedince, nýbrž nenásilným pochopením toho, jak jedinci v přírodě fungují. Kontext je totiž velmi důležitý.

Jak tedy pečovat o populace zvířat v zoo, aby se jim dařilo? To lze velice snadno, i když je to zároveň těžké.

Klíčem k úspěchu je totiž to, co dělá člověka člověkem a co jej odlišuje od zvířat – a to je správná komunikace.

K tomu, že zoologické zahrady musí aktivně spolupracovat a podřídit vše pro splnění svého poslání - péči o populace a nikoli o jedince, dospěly jako první v Evropě zoo v Nizozemí a tehdejším západním Německu v roce 1985. Založily tehdy první programy pro řízený chov vzácných druhů zvířat, takzvané EEP (Evropské záchovné programy; význam této zkratky se několikrát změnil, dnešní je EAZA Ex-situ program; lidově v českých zoo zvané EEPéčko).

O sedm let později vznikla i síť evropských zoo nazvaná Evropská asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA). Správa EEP programů je jednou z hlavních rolí EAZy a má na to svůj výbor reprezentovaný nejlepšími odborníky z evropských zoo, v němž se mimo jiné postupně vystřídali zástupci Zoo Praha, Safari parku Dvůr Králové a (nyní) Zoo Ostrava. V současné době má EAZA 323 členských zoo a akvárií v celé Evropě (14 z nich v ČR) a západní Asii a spravuje přes 400 EEP programů.

Tyto programy by měly upřednostňovat zájmy populací druhů zvířat nad zájmy jednotlivých zoo, což se ve většině případů také děje. Takže zvířata jsou mezi jednotlivými zoo přesouvána zadarmo (platí se jen cena dopravy) a EEP druhy se nesmí prodávat, aby se nepodporoval obchod s takovými zvířaty.

Sika vietnamský (Cervus nippon pseudaxis) je nejjižněji žijící a v přírodě již vyhubený poddruh jinak hojného jelena siky. Když v roce 2013 přebírala Zoo Ostrava evropský program (EEP) měla evropská populace 285 jedinců. O devět let později již čítala 325 jedinců. Tento druh se v zoo sice množí nad míru dobře, ale kapacita zoologických zahrad je omezená, takže velikost populace je dána množstvím zoo, které daný poddruh chovají. A proto je důležitý koordinovaný dohled nad populací v podobě evropského programu EEP.

Foto | Jan Pluháček

Zároveň se dbá i na to, aby populace jednoho druhu nevytlačovala populaci jiného reprodukčně slabšího druhu. Každý EEP druh má svého koordinátora a tzv. druhový výbor složený ze zástupců jednotlivých zoo, které daný druh chovají. Tito zástupci jsou demokraticky voleni. A tento tým se stará o to, aby populace nezestárla či dokonce nevymřela, ale i o to, aby byla co nejrozmanitější, tedy aby měli všichni rodiče stejné množství potomků.

A v neposlední řadě se stará i o sdílení chovatelských informací a propojování informací o situaci ve volné přírodě. Tyto týmy také vydávají doporučení k přesunům mezi jednotlivými zoo. Tato doporučení jsou závazná a jednotlivé zoo se jimi musí řídit. To zaručí, že přesuny jedinců mezi jednotlivými zoo jsou přednostně v zájmu populací a ne jednotlivých zoo.

A jak to funguje v praxi? Jako každý systém, který je spravován lidmi: většinou dobře, i když jsou i nedobré případy. Každopádně většina populací důležitých druhů v evropských zoo je díky EEP stabilní a udržuje se její genetická základna na co možná největší úrovni. U několika důležitých druhů se podařilo odvrátit hrozbu jejich vymření z evropských zoo.

Samozřejmě největším problémem je, jako ve většině lidských sfér, často komunikace. Některé zoo upřednostňují své „sobecké“ zájmy a snaží se vzdorovat či dokonce podvádět. Kvůli tomu byla EAZA nucena vyvinout i případné sankce, protože systém bez trestu v lidské společnosti zůstává bohužel bezzubým. Přesto se před jejich uplatněním všichni snaží se s „problémovou zoo“ domluvit po dobrém. A to naštěstí většinou zabere.

Jiný problém je, že i přes možnost anonymního hodnocení práce koordinátora EEP si málokdo oprávněně stěžuje. Je zjevně v lidské přirozenosti vyhnout se konfliktu s někým konkrétním. A populace druhu mlčí. Takže pak pracovníci dané zoo šíří raději pomluvy (ideálně v rodném jazyce, víc jim odvaha zjevně nedovolí), ale možnost skutečné změny ve prospěch strádající populace zůstává často bohužel nevyužita.

Zvláštní problém, který vidím u českých zoo je malá informovanost o tomto systému, a to i mezi chovateli. Jiný problém v minulosti představoval fakt, že si některé zoo lpěly na svých jedincích (např. s antropomorfním přístupem, „nechte ho u nás už dožít“) bez ohledu na potřeby populace. To ale naštěstí s postupným si uvědomováním důležitosti populací v zoo napříč celou Evropou postupně mizí.

O populace kterých druhů je třeba přednostně pečovat? Předpokládám, že se shodnu s většinou čtenářů, že těch vzácných. Avšak ani toto není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá.

Jednotlivé zoo mají totiž svobodnou vůli a do složení jejich druhové skladby se nesmí zasahovat příkazy. A to je dobře. Každý si na to totiž musí přijít sám. Vtip spočívá v tom, že zoo je instituce s provozem, který musí zohledňovat ekonomiku. A ta často závisí na počtech návštěvníků. Když si uvědomíme, že dobrá polovina zoo v Evropě patří soukromým subjektům a pokud přímo nepřináší zisk, tak nesmí klesnout do červených čísel, je jasné, že ekonomické a „návštěvnické“ hledisko je důležité.

Levhart perský (Panthera pardus saxicolor) je ohroženým poddruhem levharta úspěšně chovaným v zoologických zahradách. Zatímco populace tohoto poddruhu v severoamerických zoo v nedávné době vyhynula, ta evropská vzkvétá a dokonce několik jedinců již bylo z evropských zoo úspěšně vypuštěno do volné přírody.

Foto | Jan Pluháček

Takže vzniká „rozpor“ mezi zájmy populací druhů atraktivních a druhů vzácných. Samozřejmě ideální situace je v případě, že je atraktivní druh i druhem vzácným. To se však vždy neděje. Jak nedávno ukázal rozsáhlý výzkum českého týmu pod vedením profesora Frynty z Přírodovědecké fakulty UK, zoo na celém světě včetně Evropy upřednostňují druhy atraktivní před druhy vzácnými.

I proto EAZA připravila zdůvodnění, proč by daný druh měl či neměl být v EEP kategorii. A i když jsou pro zařazení do EEP hlavními důvody ty ochranářské, mohou být v EEP i druhy běžné, které však mají třeba důležitou hodnotu vzdělávací či výzkumnou. V dané souvislosti je jistě chybou, že velké české zoo (které jsou vydatně podporovány z veřejných zdrojů, takže nemusí ekonomiku upřednostňovat) naučily za několik posledních desetiletí naši veřejnost posuzovat úspěšnost dané zoo počtem návštěvníků, kteří její branou prošli a nikoliv například počtem chovaných a odchovaných EEP druhů, jak se dnes ptá kupříkladu veřejnost britská.

Jak to dopadne, když se o populace řádně nepečuje? Na tuto otázku máme bohužel až příliš jasnou a konkrétní odpověď. Vedle programů EEP totiž existuje na světě i druhý podobný systém. Je v Severní Americe (USA, Kanada, Mexiko). Tamní zoo mají své programy (SSP). Tyto programy jsou dokonce o něco starší než EEP. Nicméně programy SSP se postupem let dostaly do krize, kterou nám na letošním společném jednání v Los Angeles již naši severoameričtí kolegové otevřeně přiznali.

Příčin této krize je celá řada, ale pokud je stručně shrnu, pak hlavní jsou dvě – upřednostnění zájmu jedinců nad zájmy populací a dále snaha o co nejatraktivnější zoo ve smyslu ekonomickém. Odborná stránka tak byla v tamních zoo značně potlačena a řediteli či správci jsou jmenováni byznysmeni, kteří jednotlivé druhy ani neznají.

To zvenku vypadá neškodně. Ve svých důsledcích to však byla cesta do pekla, protože to vyústilo v postupný rozpad či dokonce likvidaci populací jednotlivých druhů spadajících do SSP programů. Severoamerické zoo ztratily za posledních 30 let desítky (!) vzácných druhů zvířat, která už se tam nikdy v budoucnu neobjeví. Tato zoo komunita tak druhově nesmírně zchudla a bude chudnout i nadále. A nyní nově deklaruje, že její příspěvek o ochraně přírody prostřednictvím SSP programů se stal okrajovým. Takže vlastně nemohou plnit jedno ze svých hlavních poslání.

Druhá hlavní příčina je snad ještě závažnější. Tamní zoo „vychovávaly“ svou veřejnost k upřednostnění pohledu na jednotlivé jedince a ne populace. Nadměrnou péčí o jedince vymizely celé druhy. Tento smutný příklad ukazuje, proč je nezbytné, aby široká veřejnost znala hlavní poslání svých oblíbených výletních míst – zoologických zahrad a aby věděla, že tyto musí pečovat o celé populace a ne jen o svou atraktivitu a ekonomiku.

Hlavní poslání moderních zoo by totiž nemělo být chránit zvířata, nýbrž chránit druhy. Jinak zoo ztratí v budoucnu svůj hlavní smysl a místo pro ně ve společnosti již nebude. Věřím, že se v Evropě ze severoamerického příkladu poučíme a nebudeme jej následovat. A česká veřejnost nám k tomu jistě pomůže.