Jan Pluháček: Evropské tažení proti invazním druhům je stejné jako křížové výpravy. Postrádá slitování

Nosál červený (Nasua nasua) kdysi oblíbený chovanec a typický představitel medvídkovitých šelem se již nesmí v evropských zoo chovat, protože figuruje na seznamu invazních druhů EU.

Foto | Jan Pluháček

O obecné škodlivosti invazního druhu, tedy druhu uměle zavlečeného člověkem do zcela odlišného prostředí, jistě pochybovati nelze, notabene u vystudovaných přírodovědců. Již výraz „invazní“ ukazuje na to, že se jedná nejen o druh „nepůvodní“, nýbrž dokonce takový, který se lavinovitě šíří a způsobuje škody na místním ekosystému. Že je třeba proti takovému druhu bojovat v zájmu ochrany místních ekosystémů, je jasné. Příkladů, kdy invazní druhy zlikvidovaly či téměř zlikvidovaly mnoho místních druhů, je opravdu mnoho.

O spravedlivosti tohoto boje proto určitě nechci polemizovat. Kde však vidím problém, je způsob vedení tohoto boje, který se ve své ideologii začíná oněm křížovým výpravám středověku blížit, v tom smyslu smést vše, co se nehodí, a to bez sebemenší milosti. Že to může ohrozit ochranu přírody či vzdělávání tyto bojovníky nezajímá. Získá-li druh zvířete či rostliny v EU nálepku invazní, není mu pomoci.

Začněme nejprve tím, jak je tento boj veden. Evropská unie přijala směrnici číslo 1143/2014 o invazních druzích, přičemž v srpnu 2016 vstoupilo v platnost prováděcí nařízení 1141/2016 spolu s prvním seznamem invazních druhů zvířat a rostlin v Evropě. Členské státy pak musely upravit svou legislativy podle oné směrnice.

To učinila i Česká republika v podobě zákona č.364/2021 sb., kterým byl mj. novelizován zákon o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 sb. či zákon na ochranu zvířat proti týrání č. 246/1992 sb., přičemž tato novela vstoupila v platnost na počátku roku 2022. Tato směrnice a návazné národní zákony říkají, že druhy zvířat a rostlin, které se na seznamu objeví, se musí přestat v chovných zařízeních množit. Nenařizuje však jejich usmrcení. Dále stanoví, kdo má vypracovat postupy regulace daného druhu v přírodě včetně zjištění prioritních míst a druhů, jež je třeba regulovat.

Nicméně po prokousání se dlouhým právním textem vyplývá, že hubení invazního druhu v přírodě je dobrovolná záležitost, zatímco rozmnožení v chovu je již nadále mimo zákon.

Povšimněme si prosím populismu této směrnice a navazující národní legislativy. Nechce usmrcovat jedince, aby nevyvolala hněv veřejnosti. Chovaným zvířatům, která jsou určena „na milostivé dožití“, je odepřena možnost reprodukce a snižuje se jim tak welfare.

Je zajímavé, že toto snížení welfare příslušné úřady, výzkumníky, přírodovědce, ale ani aktivistická hnutí vůbec netrápí. Když je to v zájmu svaté války proti invazním druhům, jde welfare stranou. Tedy welfare zvířat, nikoliv většinové společnosti, která by cílený lov nesla těžko.

Na tomto místě je dobré si uvědomit, že welfare naší společnosti je tak výrazně nadřazen nad welfare zvířat.

Směrnice a navazující zákon dále stanoví podmínky, za jakých je možné případné pokračování chovu invazních druhů. Vymezuje dva možné účely: ochranu přírody anebo výzkum. Pokud chce chovatel či chovatelská instituce zažádat o tuto výjimku, musí vyplnit několik papírů, vše řádně zdůvodnit a zažádat příslušný úřad (tím je u nás Ministerstvo životního prostředí). Následuje nemalý byrokratický proces schvalování.

Co je zřejmě nejzajímavější na celé věci, je vlastní seznam invazních druhů. Ten je jednotný pro celou Evropskou unii a nelze mu uniknout. A stačí, když je druh invazní pouze v koutě EU, jakým je např. Portugalsko či Estonsko a hned celý druh postihnou stejná pravidla v celé EU.

Zřejmě nejbizarnější je případ muntžaka malého (Muntiacus reevesi), který je invazní v jediné zemi EU a tou je Velká Británie. Velká Británie však v mezičase z EU vystoupila, nicméně muntžaka jsme si na seznamu nechali a hubíme jej, jak to jen jde. Milost nedostal. Asi se bojíme opětovného vstupu Británie do unie.

Tak jako většina podobných černých seznamů i tento se dále již jen rozšiřuje. Uniknout z něj již nejde. Druh s nálepkou „jednou v EU invazní“ znamená „invazní na vždy“.

Jedním z klíčových problémů je pak skutečnost, že neexistují plošné výjimky. Takže této invazní byrokracii podléhají i všechny zoologické zahrady na území Evropské unie včetně jejich chovných programů (EEP).

Předpokládám, že nemusím psát o obecně rostoucí administrativní a byrokratické zátěži, která se pro řadu institucí jen zvyšuje, zoologické zahrady z toho nevyjímaje. Reakce zoologických zahrad na invazní seznam je tak ve většině případů jednoduchá – než vyplňovat další dokumentaci, kterou nám Ministerstvo životního prostředí vrátí k přepracování, tak se „obtížného“ druhu raději zbavíme a přestaneme ho chovat (a necháme tedy vymřít dle litery zákona).

Na následujících řádcích uvedu několik absurdních situací, které evropští poslanci a jejich národní vykonavatelé v jejich křížovém tažení proti invazním druhům dosáhli v zoologických zahradách.

Případ první: nosál červený a nosál bělohubý

Nosál červený (Nasua nasua) žije v Jižní Americe, nosál bělohubý (Nasua narica) pak v Americe Střední. V evropských zoo jsou chovány oba druhy, ale i s ohledem na jejich původní areály rozšíření převažuje výrazně nosál červený. Ten se také dostal na invazní seznam, zatímco jeho středoamerický příbuzný na seznamu nefiguruje (zatím).

Reakce zoologických zahrad byla velmi pragmatická. Chovy nosálů červených se hromadně ruší a na mláďata nosálů bělohubých se vedou dlouhé čekací seznamy. Nosálové jsou totiž velmi aktivní skupinově žijící šelmy, což z nich činí atraktivní chovance zoologických zahrad. Tedy, než je z nich vyhubí svatá válka evropských přírodovědců. Jednoho z nich si však naštěstí dosud nevšimli. Proto jim to, prosím, neříkejme.

Krásný jelen axis (Axis axis). Díky velkému úsilí pomocí nějž, se jej podařilo udržet na několika dalmatských ostrůvcích v jaderském moři, jej EU a národní státy zakázaly dále chovat v evropských zoologických zahradách.

Foto | Jan Pluháček

Případ druhý: prokletá krása jelena axise

Jeho krása z něj učinila i častého chovance zoologických zahrad. A na přelomu 19. a 20. století bylo učiněno mnoho pokusů o introdukci (vysazení) axise v různých částech světa včetně Evropy. Avšak krásnému axisovi se v Evropě nikde nedařilo.

Až v roce 1953 došlo k vysazení na několik dalmatských ostrůvků v tehdejší Jugoslávii (dnešní Chorvatsko). Vypuštěni jako krásná lovná zvěř byli i na pevninu, tam však nepřežívali zimy a vymřeli. Další výsadek na ostrovy Rab a Dugi Otok byl realizován v roce 1974. Tam axisové přežili do dnešních dnů, a to se jim stalo osudným. Všimli si jich totiž evropští přírodovědci ve své svaté válce proti invazním druhům. A dali axise na seznam.

Co na tom, že ani chorvatskou pevninu axis nepřežije. Od loňského roku je na krutém invazním seznamu evropských přírodovědců, ze kterého ho již nikdo nikdy nevymaže. Krása se mu stala osudnou. Chcete-li tedy vidět v zoo nejkrásnějšího jelena světa, pospěšte si, prosím. Naši poslanci již totiž zajistili jeho vyhubení ve všech evropských chovech.

V přírodě vyhubený sika vietnamský (Cervus nippon pseuadxis). Ačkoli jediná životaschopná populace mimo Vietnam dnes žije v evropských zoo, EU se s přispěním všech národních ministerstev rozhodla v zájmu „svatého boje“ proti invazním druhům výrazně zkomplikovat této populaci život. První „úspěch“ je již na světě

Foto | Jan Pluháček

Případ třetí: vyhubený sika vietnamský

A přece tento druh chyběl na prvních seznamech přírodovědců vyhlašujících antinvazní svatou válku. Proč? Je to totiž v mnoha zemích oblíbené lovné zvíře. A lovecká (myslivecká) lobby byla silná a siku si uhájila. Avšak jen na čas. Sika je horký kandidát na invazní seznam a zřejmě již letos na podzim tam s největší pravděpodobností spadne.

A jak je na tom v přírodě? Tam původně sika obýval poměrně velký areál v rozsáhlém pásu asijského pobřeží podél Tichého oceánu od ruského dálného východu po Tonkin v severním Vietnamu a zvláště početné byly populace žijící v japonském souostroví. Dnes jsou japonské populace stále hojné a všechny kontinentální naopak ohrožené. Nejhůře dopadl sika vietnamský, který byl vyhuben. Zachránil jej farmový chov, odkud se sikové dostali v 50. a potom v 90. letech 20. století do evropských zoo. Není náhodou, že v evropských zoo byl pro něj vytvořen jeden z prvních záchovných programů – EEP již v roce 1993. Program je to poměrně úspěšný a celkem 35 evropských zoo dnes chová téměř 400 siků vietnamských.

Nyní však tuto populaci, která je skutečně zoologicky čistá, jak nedávno ověřil Dr. Jan Robovský z Přírodovědecké fakulty v Českých Budějovicích, za což mu patří velký dík, čeká zařazení na seznam invazních druhů. Co to znamená? Nic víc a nic méně než že zoo, které budou chtít v záchranném chovu tohoto v přírodě vyhubeného poddruhu pokračovat, bude čekat nepříjemné byrokratické kolečko s úřady. Výsledek lze předem odhadnout, evropská zoo populace se sníží o třetinu až o polovinu, protože do další administrativní zátěže se nikomu nechce.

Evropští přírodovědci, poslanci a ministerští úředníci tak ve své svaté válce proti invazním druhům mohou vážně ohrozit přežití vietnamského poddruhu siky na celé planetě. Uvědomují si to? Vzbudí to v nich sebereflexi? Dostane sika vietnamský milost? Obávám se, že nikoliv. Křížová výprava totiž milosti nezná.

Podobných příkladů by se jistě mohlo najít ještě mnoho: další generaci Evropanů již nebudou smět obdivovat v zoo nutrii, mývala či ibise posvátné. Musí buď do muzea, k internetu nebo s uhlíkovou stopou na jiný kontinent. Anebo pokud budou mít štěstí, zahlédnou je v evropské přírodě. Směrnice a zákon totiž řeší zejména chovy.

V této souvislosti je jistě zajímavé zmínit, že na největší invazní druh světa – hrocha obojživelného v Jižní Americe – jsou přírodovědci celého světa krátcí.

Přečtěte si také |

Jan Pluháček: Jednou zvíře zabijeme, podruhé milujeme. Tři příběhy lidské rozpolcenosti ke stejnému zvířeti

Na závěr nutno dodat, že zoologické zahrady nestály v koutě, ale snažily se proti směrnici bojovat na evropské úrovni včas. Avšak lobby evropských přírodovědců byla silnější. Bohužel pro mnoho zvířat a zejména návštěvníků.

A co z toho celého plyne? Zaprvé, že v dobré víře lze napáchat škody na ochraně přírody, pokud se něco zakazuje a uplatňuje se 100 % razancí a že teoretická možnost výjimky nemusí najít uplatnění. Zadruhé to ukazuje jistou míru sobectví Evropy do sebe samé zahleděné, která při ochraně vlastní přírody může ignorovat zbytek světa. Doufejme jen, že se toto ignorantství Evropě ve zlém nevrátí.