Jan Pluháček: Druh versus jedinec: jeden z největších problémů záchrany druhů v zoo

Lev berberský byl nejseverněji žijící africký poddruh lva. Než jej lidé v přírodě vyhubili. Naštěstí poměrně velká a životaschopná populace je v zoologických zahradách. Lvi se v přírodě (i v zoo) množí velice dobře a oplývají nadprodukcí potomstva, které je potom „přírodně regulováno“ – hladem, nemocemi, jinými lvy. Uvádí se, že jeden dospělý lev je výsledkem až 3000 páření.

Foto | Jan Pluháček

V přírodě totiž působí nemoci, paraziti a nejsou v ní veterináři. A v neposlední řadě jsou v ní všude nepřátelsky naladění jedinci vlastního druhu, s nimiž je třeba bojovat „o místo pro život“ (potravu, vodu, úkryty, opačné pohlaví).

Takže mnoho jedinců uhyne, aniž se kdy rozmnoží. Jejich smrt může trvat poměrně dlouho a z našeho pohledu může být velmi krutá. Velmi názorně to popsal v Ekolistu Prof. David Storch.

A tyto druhy evolučně připravené na nadprodukci potomstva máme nyní v chovech v lidské péči – na farmách, v oboře a zejména v zoo. Jde o zvířata, která jsou schopná se množit tak, jak jsou na to „z přírody zvyklá“. V lidských chovech ale chybí predátoři, paraziti, často i konkurenti, a navíc mají k dispozici veterináře. A v důsledku toho se nám tak tato zvířata množí neomezeně.

Co se stane? Takovému systému dojde brzy kapacita. Není totiž kam dávat další jedince. Zoo nejsou nafukovací.

K tomu je třeba zmínit, že evropské zoologické zahrady ve svých chovech dosáhly za poslední desítky let výrazného pokroku. Drtivou většinu druhů se nám v zoo daří množit takovým způsobem, že omezená kapacita představuje hlavní problém, kterému čelíme.

Vyhubením ohrožený nosorožec indický. V Pákistánu a Bangladéši byl vyhuben a přežívá v 7 rezervacích v Indii a ve 3 v Nepálu. V evropských zoo se poměrně dobře množí nebo spíše množil. Reprodukce všech dnes chovaných 40 samic je zcela zastavena, protože chybí zoo, kam by bylo možné umístit nově narozené mládě. Pokud se u samic včas nenastartuje reprodukce, tak se jim poškodí reprodukční systém (cystické poškození) a již se nebudou moci do konce svého života rozmnožit. Ale budou žít a z hlediska populace v podstatě „zabírat místo“. Mládě se nebude moci narodit. Populace v zoo tak bude chřadnout. Nechce se ani domýšlet, k čemu by mohlo dojít, kdyby se v Indii či Nepálu situace náhle zhoršila (což už se v minulosti párkrát stalo).

Foto | Jan Pluháček

Nyní se podívejme na situaci z pohledu jedince a jeho prospěchu. Na ten se u zvířat chovaných v lidské péči (včetně zoo) v posledních letech klade obrovský důraz. Samozřejmostí je zmiňovat aspekty welfare čili pohody zvířete (= jedince). Jednotlivým zvířatům se dopřávají stále lepší podmínky, a to je samozřejmě dobře.

Avšak toto zlepšování zejména v zoo doprovází jedno velké nebezpečí jménem antropomorfismus – polidšťování. Většina lidí si myslí, že co je dobré pro ně, je dobré i pro zvířata: velký horizontálně neomezený prostor, přehledný prostor anebo více jedinců pohromadě.

Co na tom, že mnoho druhů upřednostní v přírodě samotářský způsob života, že pro stromové druhy je vertikální členitost důležitější než horizontální, že jsou pro ně důležitější skrýše než otevřená pláň.

Situace došla tak daleko, že v našem „sobeckém zájmu o jedince“ mu bráníme v reprodukci, protože nemáme, kam dát jeho případné mládě. Ale neusmrtíme jej. Většina laické populace si totiž naivně myslí, že to bude lepší pro jeho welfare.

A tím se dostáváme k vysvětlení současného paradoxu. Jedinci druhů chovaných v zoo, kteří se dožívají výrazně vyššího věku než v přírodě a kterým dopřáváme stále větší prostor, ubírají místo pro další (často dosud nenarozené) jedince i jiné příbuzné druhy. Reprodukce slábne až postupně mizí. Populace se musí zmenšovat, ztrácí dynamiku a odlišuje se od těch přírodních nízkou reprodukcí a přítomností mnoha starých jedinců.

Na potřeby jedince je v zoologických zahradách kladen oprávněně velký důraz. V rámci těchto potřeb je uskutečňováno například obohacování života zvířat, jehož cílem je zabavit zvíře, které v zoo disponuje množstvím volného času. V přírodě by si totiž zvíře muselo náročně obstarávat potravu. Na snímku gorila nížinná v Zoo Krefeld v Německu.

Foto | Jan Pluháček

Tato situace vyvolává mezi lidmi myšlenkový střet, který bychom mohli s jistou dávkou nadsázky nazvat konfliktem „milovníků přírody“ s „milovníky zvířat“. Milovníkem přírody je myšlen ten, komu záleží na ochraně přírody jako celku se vším všudy. Milovník zvířat je ten, komu záleží pouze na daném jedinci, ale ne na přírodních souvislostech ani na ostatních jedincích daného druhu.

„Milovníci zvířat“ milují jedince. Mají je opravdu rádi. A snaží se je za každou cenu chránit. Chránit před přírodou. Před krutou, drastickou přírodou, která jim tyto jedince vydala (obrazně a v mnoha případech bohužel i reálně). A činí tak k vlastnímu a jakkoli krásnému, tak poněkud sobeckému potěšení. Osud jiných jedinců je takovým milovníkům lhostejný. Pokud milují jednu konkrétní žirafu, tak ji lvovi jako potravu nevydají. Ať si lev sežene jinou. Jakou? To je nezajímá. Oni řeší jen svou sobeckou lásku ke své konkrétní žirafě.

Pokud někomu připadají výše uvedené řádky nadsazené, tak uvedu příklad hned dvou druhů, které k ohrožení vyhynutím v přírodě dovedli právě tito „milovníci zvířat“. Každý z těchto druhů navíc žije na jiném konci naší zeměkoule.

Přečtěte si také |

Jan Pluháček: Co má být smyslem zoo? Ochrana zvířecích druhů, nebo jedinců?

Opice tamarín běloruký v Kolumbii, stejně jako jelen sambar skvrnitý na Filipínách totiž trpí tím, že jejich mláďata jsou lovena a pak prodávána na tržištích jako domácí mazlíčci. To je hlavní důvod, proč mizí z přírody. A bylo by možné jmenovat řadu dalších druhů, například papoušků či pěvců. „Milovníky zvířat“ nezajímají v pastech zabití rodiče svých mazlíčků ani osud těchto druhů, které svou láskou k jedinci přivádí na pokraj vyhubení.

Naproti tomu „milovníky přírody“ zajímají zdravé populace a nesoustředí se na lásku k jedinci. Dobře vědí, že chceme-li zachovat přírodu pro další generace, je nutné zachovat i její procesy.

Mezi tyto procesy patří pravidelná páření, narození, ale i úhyn jedinců. A pokud se začne úmyslně některému z těchto procesů bránit (například úmrtnosti), dojde nevyhnutelně k omezení ostatních procesů (například porodnosti) a populace tak ve svém důsledku oslabí či dokonce ztratí svou životaschopnost.

Tito milovníci přírody si nechtějí nechat přírodu jen pro sebe, ale zejména pro ty, co přijdou po nás. Jejich motivace tedy vychází spíše z altruistického projevu chování (= chování vedoucí ku prospěchu jiným).

V souvislosti s daným konfliktem je třeba vyzdvihnout důležitou skutečnost, která ilustruje naši společnost a její vztah k danému problému. Péči o jedince různých druhů zvířat je v naší společnosti totiž věnována velká pozornost, včetně té legislativní.

Pojem welfare jedince je akcentován ve všech chovatelských sdruženích včetně zoologických zahrad. Rád bych zdůraznil, že je to bezpochyby velmi dobře. Avšak péči o populace je věnována malá pozornost (společensky přímo zanedbatelná), legislativně nejsou chráněny vůbec (když si laxností vyhubíme všechny nosorožce v zoo, nestane se nikomu nic) a pojem welfare populace jsem dosud v českém prostředí (na rozdíl od toho v západní Evropě) neslyšel vůbec.

V přírodě ohrožený sambar skvrnitý přežívá na dvou ostrovech ve Filipínách. Jeho největším nepřítelem jsou milovníci zvířat. Lovci totiž odchytávají kolouchy a prodávají je jako domácí mazlíčky. Naopak záchranu pro tento druh představuje chov v záchranných centrech na Filipínách a v evropských zoologických zahradách. Několik jedinců z těchto center již bylo úspěšně vypuštěno zpět do přírody. Doufejme, že se nám tento druh podaří před milovníky zvířat ubránit.

Foto | Jan Pluháček

Bylo by velkým neporozuměním, kdyby byl tento text pochopen jako kritika lásky ke zvířatům. Ta je bezpochyby jedním z klíčových prvků, proč milujeme a chráníme zvířata i přírodu. Cílem tohoto textu by mělo být především důležité poselství, a sice, že nic se nemá přehánět. Přehnaná láska k jedincům, která ve svých důsledcích vede ke zmaru populací, je totiž jedním z velkých, neviditelných a společností (dosud) nerozpoznaných nebezpečí současné ochrany přírody.