Jiří Kopáček a Radek Bače: Les po kůrovci z pohledu dlouhodobých měření na Šumavě

Plešné jezero od Stifterova památníku.

Licence | Volné dílo (public domain)

Foto | Prochaine / Wikimedia Commons

Díky skutečně naměřeným výsledkům nyní s jistotou víme, jak přehnané tyto obavy byly. Zároveň se potvrdilo, že pro biodiverzitu horských lesů, jejich úspěšnou obnovu a bohatou prostorovou heterogenitu, ale i pro kvalitu lesních půd je bezzásahový režim (nejen) v horských smrčinách nejlepším řešením [3–7]. Není to ostatně překvapivé – smrk, kůrovec i větrné polomy se v horských lesích přirozeně vyskytují po miliony let bez zásahů člověka.

Naše studie začaly již v 90. letech 20. století, tj. dlouho před kůrovcovou kalamitou a cílily na poznání, jak se po odsíření spalin horské (terestrické i vodní) ekosystémy zotavují z desetiletí trvající devastace kyselými dešti, které byly na území ČR extrémní [např. 8, 9]. Měli jsme proto již před začátkem kůrovcového žíru dostatek informací o složení vegetace, půd, vody, hydrologickém režimu a zásobách živin v jednotlivých částech horských ekosystémů Šumavy ještě v době, kdy byly pokryty dospělým lesem. To nám umožnilo kvantifikovat skutečné změny, které po rozpadu stromového patra nastaly. Protože jinde podobné studie obvykle začínají až po samotné kalamitě a srovnání s předkalamitním stavem chybí, naskytla se na Šumavě světově unikátní příležitost, jak tuto mezeru v poznání zaplnit. Ve studiu lokalit pokračujeme dosud, abychom dokončili práci, kterou od vědeckých ústavů veřejnost právem očekává, a to je objektivní vyhodnocení příčin a následků dějů kolem nás a kvantifikace jejich skutečných, nikoli vybájených dopadů.

1. Bezzásahový režim versus odlesnění.

V řadě příspěvků pod články [1,2] se překvapivě často objevuje „rovnítko“, které se někteří čtenáři snaží vložit mezi bezzásahový režim v horských lesích, jehož cílem je zachování lesního ekosystému přírodní (tj. přírodě skutečně nejbližší) cestou, a odlesňování krajiny či devastaci tropických pralesů. Zásadní rozdíl je v tom, že bezzásahovost nevede k destrukci lesního ekosystému jako celku a týká se (navíc jen po přechodnou dobu několika let, viz obrázek 1) pouze jeho jedné části – stromového patra. Každý, kdo tvrdí, že bezzásahovost a odlesnění je totéž, prostě pro (uschlé) stromy nevidí les, jak říká staré české přísloví.

Obrázek 1. Kar Plešného jezera před kůrovcovým žírem (2004–2008) a obnova stromového patra v následujících letech. Je zřejmé, že bezzásahový režim zde skutečně k odlesnění nevedl.

Foto | J. Kopáček

Na rozdíl od bezzásahovosti, skutečné odlesnění a přeměna lesa na pastviny či pole vždy způsobí zásadní změny původního ekosystému a jeho biologických i fyzikálně chemických vlastností, jako jsou biodiverzita, složení půd a množství organické hmoty, eroze, mikroklimatické a hydrologické parametry. Bylo to právě trvalé odlesnění a dlouhodobé ničení přirozeného zmlazení a keřů s cílem rozšiřovat a zachovat pastviny, jež způsobilo erozi a ztrátu půd z řady horských oblastí ve Středomoří.

Jednorázová těžba, po které by bez dalších zásahů člověka následovalo samovolné zmlazení, by k podobné katastrofě nevedla. Kořenové systémy starých stromů by totiž udržely půdy na svazích dostatečně dlouho na to, aby je nahradily kořeny stromů nových. Po zetlení starých kořenů a při absenci kořenů nových však tato přirozená opora půd zmizela. Opakované a necitlivé využívání původně lesních ekosystémů pro pastvu ovcí a koz tak způsobilo jejich nevratný kolaps. Podobná situace naštěstí nehrozí, pokud se obnově stromového patra nebrání – ať již přirozenou cestou v horských ekosystémech, nebo umělým zalesněním v hospodářských lesích.

2. Vliv kůrovcové kalamity na klima a srážky v ČR.

Řada diskutujících podobně jako JP hájí názor, že časově omezený pokles počtu dospělých stromů zásadně ovlivňuje klima a srážky na našem území. Je to však naopak klima, které především ovlivňuje vegetační pokryv v člověkem neobhospodařovaných územích. Vliv rozlohy lesů skutečně má význam pro srážky na ostrovech a v příbřežních oblastech především tropického pásu. Ve střední Evropě je však tento vliv již velmi omezený. Rozhodující množství vzdušných mas (56 %) nesoucích srážky na naše území pochází z jiho- až severozápadního Atlantiku a 33 % z arktických oblastí, a to i v současném „pokůrovcovém“ období [10]. V této kapitole využijeme rovněž data ČHMÚ z Churáňova, neboť ta lze na rozdíl od našich těžko lacině zpochybňovat. Jsou získaná certifikovanými přístroji a po celou dobu měření s využitím totožných (případně ověřených a srovnatelných) metod. Vycházíme z předpokladu, že pokud „uschlá Šumava“ ovlivňuje klima v ČR, jak JP a jeho učedníci rádi tvrdí, mělo by to být především vidět na této šumavské stanici.

Vinou sucha a kůrovců zahynulo v posledních letech v ČR přibližně 100 milionů m³ stromů. Ano, je to obrovské množství. Při hrubém odhadu 500 stromů na hektar a 1 m³ dřeva na jeden strom to odpovídá zasažení stromového patra na ploše kolem 200 tisíc hektarů. Celková výměra lesa v ČR činí podle Národního lesnického institutu (https://nli.gov.cz/plocha-lesa-a-lesnatost-v-ceske-republice/) přibližně 2,9 milionu hektarů, což představuje asi 37 % území státu.

V důsledku kalamity tak přechodně poklesla plocha horní etáže dospělého stromového patra o dva procentní body, tj. na celkem cca 35 % rozlohy ČR. Všem, kteří na základě „zkušeností, protože čísla jsou k ničemu“, tvrdí, že tato změna zásadně ovlivňuje klima v ČR, doporučujeme zamyslet se nad tím, jaké změny klimatu asi musely nastat v historii, a proč nám je kronikáři zatajili. V 9. století totiž bylo území ČR pokryto lesy asi z 90 %, po postupném odlesňování tato plocha klesla na cca 14 % v období Marie Terezie, po druhé světové válce byla 30 % a od té doby vzrostla na současných 37 %. Proč očekáváme změny klimatu v důsledku současné kalamity, když nenastaly ani po mnohem větších změnách zalesněné plochy v dobách minulých?

Zvyšující se plocha lesních porostů v ČR, zejména díky zalesňování zemědělsky opuštěných pozemků [11], přispívá k postupnému zlepšování kvality půd. Lesní vegetace navrací do půd organickou hmotu, která zde v minulosti chyběla v důsledku intenzivního využívání, hluboké orby a odvodňovacích zásahů podporujících mineralizaci organického uhlíku. A návrat organické hmoty do půd zvyšuje jejich schopnost zadržovat vodu v krajině. Zde je však nutno dodat, že zalesňování neproduktivního bezlesí je na druhé straně vykoupeno značným poklesem středoevropské biodiverzity [12]. Ale zpět k vodě. Kvalita půd je v zemědělské i lesní krajině pro zadržení vody kvantitativně důležitější než samotná vegetace. Například v povodí Plešného jezera s velmi mělkými půdami (v průměru 36 cm) se zadržuje 80–140 mm vody (tj. litrů na metr čtverečný), zatímco v živé vegetaci plus mrtvém dřevu to bylo před kalamitou cca 40 mm a deset let po ní 30 mm [13]. V lesích s hlubšími půdami je tento rozdíl v jejich prospěch ještě větší.

Role lesních ekosystémů je tak nezpochybnitelná pro zadržování vody v krajině, ale pro pohyb dominantních vzdušných mas, které přinášejí srážky, je na našem území zanedbatelná. Srážkové úhrny sice silně meziročně kolísají, ale v dlouhodobých trendech neklesají ani v Praze, kde se se podíl vegetace na celkové ploše nemění, ani na Šumavě, kde po kůrovcové kalamitě počet dospělých stromů poklesl, a ani ve Vysokých Tatrách po rozsáhlé lesní kalamitě v roce 2004 (obrázek 2).

Obrázek 2: Srážková výška na stanicích Klementinum v Praze, Churáňov na Šumavě (data ČHMÚ) a na Skalnatém plese v Tatrách (data SAV) v období 1961–2024. Na žádné ze stanic není patrný pokles srážek. Pro měření jsou používány po celou dobu stejné metody.

To, co se však po kůrovcové kalamitě skutečně změnilo, bylo množství podkorunových srážek v různých nadmořských výškách. Toto množství bylo v nadmořské výšce kolem 1100 m n. m. až do uschnutí stromů nižší o cca 20 % než v sousedním bezlesí (obrázek 3). Po ztrátě korun začalo na půdu pod uschlými stromy dopadat více vody, než původně propadalo korunami živých stromů. Příčinou těchto změn jsou rozdílné velikosti odparu srážkové vody z povrchu korun a množství vody, které do nich kromě deště a sněhu navíc vstupuje kondenzací vlhkosti a tvorbou námraz na povrchu vegetace.

Z korun v nižších nadmořských výškách se tak odparem do atmosféry vrací více srážkové vody, než do nich vstoupí kondenzací. V chladnější, hřebenové části Šumavy, tj. v cca 1300 m n. m., však byla situace opačná a po uschnutí stromů zde množství srážek dopadajících až na půdu pokleslo o cca 17 % (obrázek 3), protože odpar z korun klesá, ale objem zkondenzované vody roste s nadmořskou výškou a klesající teplotou vzduchu [13, 14]. Hranice mezi zvýšeným a sníženým přísunem srážkové vody do půd po uschnutí stromů bude někde mezi nadmořskými výškami těchto ploch, tj. cca ve 1200 m n. m. Protože se však větší část Šumavy nachází v nižších výškách, přísun srážkové vody do půd se po kalamitách po přechodnou dobu (do obnovy stromového patra) zvyšuje.

Obrázek 3. Množství srážek v povodí Plešného jezera na volné ploše bez stromů (bezlesí na Kamenném moři) a ve spodní a horní části povodí v původním lese. Čísla udávají nadmořskou výšku a svislé čáry počátek napadení stromového patra kůrovcem na horní (2004) a spodní (2007) výzkumné ploše. Po ztrátě korun roční úhrny v porovnání s bezlesím poklesly v horní a vzrostly ve spodní části lesa [13, 14].

3. Vliv kůrovcové kalamity na mikroklimatické charakteristiky.

O rozdílech mezi skutečným (opravdu naměřeným) stavem oproti předpokladům JP a některých diskutujících jsme již psali v předchozích příspěvcích, takže si to zopakujeme pouze stručně. Jaké tedy jsou skutečné změny teplot a vlhkosti půd a vzduchu a toků energie před a po rozpadu stromového patra v horských lesích? Překvapivě malé, a pro teploty dokonce menší, než je jejich nárůst v důsledku globálního oteplování za posledních 25 let [13, 15, 16].

Po odumření stromového patra klesá transpirace stromů, ale roste evaporace (odpar) z povrchu více osluněných a na vlhkost bohatších půd a vzrůstá transpirace podrostu a zmlazení [17]. Není tak pravda, že by se voda pod uschlými stromy neodpařovala. Celková evapotranspirace (tj. součet obou hodnot) se po ztrátě korun skutečně snižuje. Výsledkem je růst půdní vlhkosti pod odumřelými stromy a zvýšené odtoky [13, 16]. Tyto změny však nejsou dramatické ani ve strmých povodích šumavských jezer, ani v níže položených rozsáhlejších povodích (např. Modravský potok, Große Ohe aj. [18, 19]). Například v povodí Plešného jezera poklesla evapotranspirace v důsledku uschnutí stromů o cca 155 mm rok^–1 (obrázek 4) a o stejné množství vzrostl odtok vody v porovnání s tehdy ještě zdravými porosty v povodí Čertova jezera [13]. Podobné zvýšení odtoků (62–120 mm rok^–1) bylo pozorováno i v bavorských lokalitách s rozsáhlým poškozením stromů [18].

A je to právě rozdíl v množství vody, která místo odparu odteče, jež odlišuje energetickou bilanci lesa s živými a uschlými stromy. Na vrácení 1 litru vody zpět do atmosféry je třeba stejné množství energie, ať se jedná o transpiraci nebo odpar. Skutečné množství energie, které se s poklesem evapotranspirace nepřevádí na latentní teplo, ale posílí to zjevné, lze po kalamitě na českých i bavorských lesních lokalitách odhadnout podle zvýšených průtoků na 152–380 MJ m^–2 za rok, což je 5–12 J m^–2 s^–1 (neboli 5–12 W m^–2) [13]. V níže položených lesních partiích to bude více o energii potřebnou k odparu srážkové vody z povrchu korun. Jedná se o vodu, která nepropadne až do lesních půd (nebo podkorunových srážkoměrů) a v hydrologické bilanci proto chybí. V každém případě se však jedná až o řádově nižší hodnoty energie, než s nimiž operuje JP. Ve svých výpočtech totiž nepočítá s rozdílem mezi lesem se zdravými a uschlými stromy, ale s celkovým (navíc pro Šumavu nadhodnoceným) příkonem slunečního záření a předpokládá, že se veškerá tato energie přemění v uschlém porostu (na rozdíl od živého) na zjevné teplo. Jako kdyby na živé porosty slunce nesvítilo.

Obrázek 4. Změna celkové evapotranspirace z povodí Plešného jezera před a po kůrovcové kalamitě (šedivá plocha) a související pokles spotřeby sluneční energie na produkci latentního tepla. Rozdíl mezi průměry pro období 2001–2005 a 2012–2016 činí 12 W m–2 [13].

Je pravda, že v různých místech karu i na plochých hřebenových partiích povodí Plešného jezera, kde všechny stromy uschly, teplota vzduchu skutečně vzrostla více než v tehdy nepostiženém povodí Čertova jezera. Tento rozdíl byl však opět podstatně menší, než vyplývá z měření povrchové teploty ležících kmenů termokamerou nebo satelity v době plného slunečního svitu. Ve výšce 2 m nad terénem nárůst teplot vzduchu po odumření stromového patra jen ojediněle přesáhl 3 °C (k dispozici máme měření s hodinovým intervalem) a ve vegetační sezóně byl v průměru o 1,2 °C vyšší (v ročním průměru dokonce jen o 0,8 °C vyšší) než v živém lese [13, 16].

Žádné velké drama se nekonalo v povodí Plešného jezera ani pro rozdíly denních amplitud (tj. rozdílů mezi maximální a minimální hodnotou v daný den) pod uschlými a živými stromy pro teploty vzduchu, půd, ani relativní vlhkosti vzduchu. I tyto hodnoty jsou publikovány [13, 16]. JP píše plamenně o Šumavě, a přitom ani nezná, nechápe nebo nechce pochopit dostupnou vědeckou literaturu z této oblasti. Kde konkrétně jsou chyby v námi použitých měřeních, datech a argumentech? Navíc je zajímavé, že velmi podobné průměrné rozdíly teplot vzduchu mezi živým a uschlým lesem uvádí i článek [15], jehož je JP spoluautorem. Znamená to, že buď publikuje výsledky, kterým sám nevěří, což by vzhledem k vědecké etice neměl, anebo dezinterpretuje i ty, když se mu to hodí?

Skutečný nárůst teplot vzduchu ve 2 m nad terénem (a to ani hodnoty měřené každou hodinu) nesvědčí o častých intenzivních proudech stoupajícího přehřátého vzduchu, jak se nás snaží JP přesvědčit [20]. Netvrdíme, že se vzestupné proudy teplého vzduchu nad horskými lesy vůbec netvoří. Znají je rogalisté i piloti malých letadel. Ale rozhodně nebudou tak časté ani intenzivní jako nad přehřátými poli. A jsou to právě chybějící údaje o intenzitě a frekvenci těchto jevů, které by nám řekly, do jaké míry se jedná o výjimku a do jaké o pravidlo.

Zkusme to nějak odhadnout. Přestože je povrch terénu s uschlými stromy podle satelitních snímků během jasných dnů skutečně o cca 4 °C teplejší než povrchová teplota živého šumavského lesa [21, 22], již v pouhých 5 cm pod povrchem půdy jsou průměrné denní teploty během vegetační sezóny nanejvýš o 0,8 °C vyšší než před uschnutím stromů [16]. To znamená, že v půdách mnoho tepla navíc naakumulováno není. Aby vznikly významné vzestupné proudy vzduchu, je třeba značný příkon energie. Ten je největší kolem poledne. Ale na Šumavě je podle dat z Churáňova v průměru 68% oblačnost a počet bezoblačných dní v odpoledních hodinách je zde opravdu malý. Měření oblačnosti ve 14 hodin na Churáňově ukazují, že v období let 1961–2024 zde v tento čas bylo průměrně pouze 12 bezoblačných dní za rok (obrázek 5).

Obrázek 5. Počet dnů v roce s nulovou oblačností ve 14 hodin a průměrná relativní vlhkost vzduchu na stanici Churáňov (data ČHMÚ). Počet bezoblačných dní posledních 30 let klesá, vlhkost vzduchu je stabilní. Vlhkost i oblačnost jsou měřeny stejným způsobem od roku 1961. 

Je jasné, že na ohřátí terénu nemusí být nulová oblačnost, ale na druhé straně část bezoblačných dní spadá do zimního období. Tato data (podobně jako měřené teploty a vlhkosti vzduchu ve 2 m nad terénem) naznačují, že se na Šumavě o žádné trvalé a silné vzestupné proudy vysušujícího vzduchu skutečně jednat nemůže a půjde tak spíše o výjimečné situace. I na plochách s uschlými stromy v povodí Plešného jezera zůstala relativní vlhkost vzduchu pouze mírně nižší než pod stromy živými anebo na Churáňově (tj. v průměru 79 oproti 81 %) [13]. V případě závěrů, které předkládá JP, se i v tomto případě jedná o nevhodné zobecnění zkušeností ze zemědělské krajiny na horský les, kterým se snaží z výjimek udělat pravidlo. Pokud tomu tak není, uvítáme konkrétní data o síle a zejména četnosti výskytu těchto vzestupných proudů suchého vzduchu na Šumavě, protože sami je nemáme a ani z dat ČHMÚ zřejmá nejsou.

4. Význam bezzásahovosti pro obnovu stromového patra v horských lesích.

Rozdíl mezi přirozeným zmlazením a umělým zalesněním spočívá v tom, že bezzásahový režim umožňuje, aby se stromové patro obnovovalo spontánně – podle aktuálních klimatických a půdně-chemických podmínek a podle dostupnosti vhodných mikrostanovišť pro růst semenáčků. Obnova vychází jak z přeživšího zmlazení, tak z klíčení semen ze semenné banky v půdě nebo ze semen nově přinesených větrem či zvířaty, například ptáky. Na rozdíl od umělého zalesňování tedy nevychází z lidského výběru druhů, ale z přirozené nabídky a selekce prostředí.

Je jasné, že se na Šumavě v nadmořské výšce nad 1100 m n. m. bude opět dařit zejména smrku, který zde dominuje již více než posledních 5 000 let, jak plyne např. z analýz pylových zrn v sedimentu Plešného jezera [23]. Ano, souhlasíme s tím, že rozvoj smrků někde doprovází bohatý rozvoj jeřábů nebo bříz. To jsou však pionýrské dřeviny s velikým významem pro obsah živin v půdách. Jejich opad je totiž přibližně dvojnásobně bohatší vápníkem, hořčíkem, draslíkem i fosforem, než je opad smrkový (tabulka 1). Tyto dřeviny koření hlouběji než stejně staré smrky a z hlubších půdních horizontů do svrchních vrstev živiny vynáší. A ty jsou důležité pro další vývoj smrků, které skutečně v těchto vyšších nadmořských výškách opět nad pionýrskými dřevinami převládnou, protože jim tam zatím stále vyhovují aktuální klimatické podmínky.

Tabulka 1. Příklady koncentrací živin v opadu pod smrky, břízami a jeřabinami v povodí Plešného a Čertova jezera [24].

Není však pravda, že by samovolným zmlazením smrky převládly opět všude i v nižších nadmořských výškách Šumavy. O tom se mohou přesvědčit třeba návštěvníci Černého jezera, v jehož karu se pod usychajícími smrky daří i zmlazení jedlí a buků, aniž by je tam někdo vysazoval. Postačila semena z okolních stromů a více světla pod uschlými smrky. Prostě opět vítězí takové složení stromového patra, pro které jsou aktuální podmínky optimální a semena dostupná.

České horské lesy byly v minulém století silně postiženy kyselými dešti, které z půd vyluhovaly značné množství důležitých živin, jako je vápník, hořčík a draslík [8]. Například v povodí Plešného a Čertova jezera bylo ve stromovém patře v roce 2000 vázáno více těchto živin, než byly jejich, pro vegetaci snadno dostupné zásoby v půdním výměnném komplexu (tabulka 2).

Tabulka 2. Množství živin ve vegetaci (stromy a podrost) v povodí Plešného a Čertova jezera v roce 2000 (tj. před disturbancí) a jejich, pro vegetaci dostupných forem (tj., extrahovatelných z půdního výměnného komplexu) [25, 26].

Kdyby se tedy veškerá biomasa z lesa odvezla (v minulosti byly skutečně navrhovány varianty úplného odstranění biomasy a jejího využití pro energetické účely), v půdách by chyběly živiny pro rychlý růst stromů nových. Na bezzásahové ploše v povodí Plešného jezera začal obsah živin v půdách růst ihned po zvýšeném opadu z usychajících smrků, tedy ještě před nástupem pionýrských dřevin. Během následujících 10 let se koncentrace bazických kationtů v půdě téměř ztrojnásobily a nyní podporují růst nového lesa (obrázek 6).

Obrázek 6. Obsah bazických kationtů (suma vápníku, hořčíku, draslíku a sodíku) v horních 15 cm půd na bezzásahové výzkumné ploše v povodí Plešného (PL) jezera, kde kůrovec usmrtil všechny dospělé smrky v roce 2007, a v nepoškozeném dospělém lese v povodí Čertova (CT) jezera. „Neodvezené“ živiny téměř ztrojnásobily své koncentrace v půdách a významně podporují růst nových stromů [26, 27].

Dalším klíčovým faktorem, který bezzásahový režim přináší pro úspěšné a rychlé zmlazování horských lesů po kůrovci, je přítomnost mrtvého dřeva. To vytváří pestrou mozaiku stanovišť díky svému stínícímu efektu, ochraně před větrem a vysycháním půdy, a také díky postupnému uvolňování živin při rozkladu. Tato rozmanitost mikroprostředí tvoří základ vysoké biodiverzity obnovujících se lesních ekosystémů. Například půdní fauna je v přirozeně regenerujících lesích podobnější té pod živými stromy a je významně bohatší než na holosečných plochách [28, 29]. Bohatší je i mikrobiální aktivita a půdní retence živin [30]. Rovněž přežívání semenáčků je úspěšnější na bezzásahových plochách [5, 6] díky roli mrtvého dřeva, jako nejlepšího mikrostanoviště pro smrk [31], vyšší dostupnosti živin [27, 30, 32] a stabilní vlhkosti [16].

Bezzásahový režim rovněž nehutní půdy mechanizací, netvoří preferenční povrchové odtokové rýhy, které podporují erozi a urychlují odtok vody, ani nepoškozuje stahováním kmenů stávající přirozené zmlazení a svrchní půdní horizont se semeny. Vede proto často k rychlejší regeneraci stromového patra a celkové obnově všech funkčních vlastností horských lesních ekosystémů, než by přineslo kácení a umělá výsadba. Úvahy o tom, že se mělo v NPŠ razantněji zasahovat proti kůrovci, jsou přirozené. Ale s vysokou pravděpodobností by se to uspokojivě nepodařilo (podobně jako v 70. letech 19. století), ani kdyby se dnes nejednalo o národní park, kde se zasahovat prostě nemá. Zastavit kůrovce v klimaticky nejpříznivějších letech pro jeho množení se totiž nepodařilo ani v mnohem snáze přístupných oblastech hospodářských lesů Vysočiny, na Písecku a jinde, přestože se zde od samého začátku mohlo (a dle legislativy dokonce muselo) zasahovat.

Závěr

1. Bezzásahový režim v horských lesích se nerovná odlesnění. Naopak díky neodvezeným živinám, neporušené půdě a ochranné funkci mrtvého dřeva se zde stromové patro zotavuje úspěšněji než na uměle osázených holosečných plochách.

2. Absence zásahu (ponechání biomasy) v kalamitních horských lesích a rychlý nástup pionýrských dřevin obohacují půdy o živiny a umožňují rychlou a úspěšnou regeneraci stromového patra.

3. Mikroklimatické charakteristiky se pod uschlými stromy v horských lesích oproti stavu před napadením kůrovcem skutečně přechodně zhoršují. Tyto změny jsou však malé, relativně krátkodobé a menší, než na holosečných plochách s absencí souší (částečný stín a ochrana proti větru), jejichž půdy jsou více poškozeny těžbou.

4. Z našich měření, ale ani z dlouhodobých řad sledování ČHMÚ nebo zahraniční literatury, neplyne žádný důkaz, že by kůrovcová kalamita významně ovlivnila středoevropské klima (směry proudění vzdušných mas, vlhkost vzduchu, oblačnost, srážkové úhrny). Historické změny v zalesnění území ČR byly násobně větší než ty současné, aniž by nějaká katastrofální změna klimatu nastala.

5. Plocha lesa na území ČR roste na úkor opuštěné zemědělské půdy. To zvyšuje koncentraci organických látek v nově zalesněných půdách a zvyšuje schopnost krajiny zadržovat vodu. Více vody se totiž v lesích zadržuje v půdách než vegetaci. Pokud se při disturbanci stromového patra nepoškodí půda, významně se nesníží ani schopnost lesa vodu zadržovat po dobu, dokud se porost přirozeně nezotaví nebo není uměle vysázen.

6. Tímto končíme polemiku s JP, který neustále proti detailním datům bavorských univerzit, ČHMÚ i našich pracovišť argumentuje svou vírou založenou na několika návštěvách horských lesů s termokamerou. Věříme, že ho teploty povrchu kmenů za plného slunečního svitu vyděsily, ale měl by svou kameru občas zaměřit i pod ně, nebo se na výlet vydat během běžného oblačného dne. A když už to udělá, měl by k měření používat standardní metody a například pro měření teplot vzduchu používat radiační kryty termistorů. Jinak měří teplotu čidel rozpálených přímým slunečním svitem (viz článek 33), kterou pak později interpretuje jako teplotu okolního vzduchu [34], a opět se zbytečně vyděsí. Naše babičky by podobný přístup bezpochyby nazvaly „hochštaplerským“. Za celou dobu naší komunikace jsme se nedozvěděli, čím konkrétně jsou naše data a závěry chybné. Jediným důkazem naší nepravdy tak neustále zůstává jeho víra. Zeměkoule je prostě placatá.

Literatura
1. Pokorný J.: "Bezzásahové lesy vodu neztrácejí, ale zadržují" aneb názorný příklad Plant Illiteracy, Ekolist, 13.5.2025
2. Hruška J., Kopáček J.: Doc. Pokorný prostě nepíše pravdu, Ekolist, 16.5.2025
3. Bače R., Svoboda M., Janda P. 2011. Density and height structure of seedlings in subalpine spruce forests of Central Europe: logs vs. stumps as a favourable substrate. Silva Fenn. 45(5): 1065–1078. https://doi.org/10.14214/sf.87
4. Bače R., Svoboda M., Janda P., Morrissey R.C., Wild J., Clear J.L., Čada V., Donato D.C. 2015. Legacy of pre-disturbance spatial pattern determines early structural diversity following severe disturbance in montane spruce forests. PLoS One 10 (9): e0139214. https://doi.org/10.1371/journal.pone.0139214.
5. Nováková M.H., Edwards-Jonášová M. 2015. Restoration of central-European mountain Norway spruce forest 15 years after natural and anthropogenic disturbance. Forest Ecol. Manag. 344: 120–130. https://doi.org/10.1016/j.foreco.2015.02.010.
6. Zeppenfeld T., Svoboda M., DeRose R.J., Heurich M., Müller J., Čížková P., Starý M., Bače R., Donato D.C. 2015. Response of mountain Picea abies forests to standreplacing bark beetle outbreaks: neighbourhood effects lead to self-replacement. J. Appl. Ecol. 52(5): 1402–1411. https://doi.org/10.1111/1365-2664.12504.
7. Matějka K., 2015. Disturbance-induced changes in the plant biomass in forests near Plešné and Čertovo Lakes. J. Forest Sci. 61(4): 156–168. https://doi.org/10.17221/109/2014-JFS.
8. Oulehle F.,Wright R.F., Svoboda M., Bače R., Matějka K., Kaňa J., Hruška J., Couture R.-M., Kopáček J. 2019. Effects of bark beetle disturbance on soil nutrient retention and lake chemistry in glacial catchment. Ecosystems 22: 725–741. https://doi.org/10.1007/s10021-018-0298-1.
9. Vrba J., Bojková J., Chvojka P., Fott J., Kopáček J., Macek M., Nedbalová L., Papáček M., Rádková V., Sacherová V., Soldán T., Šorf M. 2016. Constraints on the biological recovery of the Bohemian Forest lakes from acid stress. Freshwater Biology 61: 376–395. https://doi. org/10.1111/fwb.12714
10. Kopáček M., Porcal P., Kopáček J., Vystavna Y. 2025. Factors controlling variation of δ2H and δ18O in precipitation in Southern Bohemia, Central Europe. Atmospheric Environment 347: 121101. https://doi.org/10.1016/j.atmosenv.2025.121101
11. Zpráva o stavu lesa a lesního hospodářství České republiky v roce 2018 Archivováno 2. 2. 2020 na Wayback Machine.
12. Ekolist 8.6.2015: Nejcennější je v Brdech bezlesí, říká přírodovědec před vyhlášením CHKO (https://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/nejcennejsi-je-v-brdech-bezlesi-rika-prirodovedec-pred-vyhlasenim-chko).
13. Kopáček J., Bače R., Grill S, Hejzlar J., Kaňa J., Porcal P., Turek J. 2024. Dynamics and variability of microclimate in an unmanaged mountain forest after a bark beetle outbreak. Agric. For. Meteorol. 344: 109824. https://doi.org/10.1016/j.agrformet.2023.109824.
14. Kopáček J., Fluksová H., Hejzlar J., Kaňa J. Porcal P., Turek J. 2017. Changes in surface water chemistry caused by natural forest dieback in an unmanaged mountain catchment. Science of the Total Environment, 584–585: 971–981. https://doi.org/10.1016/j.scitotenv.2017.01.148.
15. Hesslerová P., Huryna H., Pokorný J., Procházka J. 2018. The effect of forest disturbance on landscape temperature. Ecol. Eng. 120: 345–354. https://doi.org/10.1016/j.ecoleng.2018.06.011.
16. Kopáček J., Bače R., Hejzlar J., Kaňa J., Kučera T., Matějka K., Porcal P., Turek J. 2020. Changes in microclimate and hydrology in an unmanaged mountain forest catchment after insect-induced tree dieback. Sci. Total Environ. 720: 137518. doi.org/10.1016/j.scitotenv.2020.137518
17. Beudert B., Klocking B., Schwarze R. 2007. Grosse Ohe: impact of bark beetle infestation on the water and matter budget of a forested catchment. In: Puhlmann, H., Schwarze, R. (Eds.), Forest Hydrology – Results of Research in Germany and Russia, IHP/HWRP–Berichte 6. Koblenz, pp. 41–62.
18. Beudert B., Bernsteinová J., Premier J., Bässler C. 2018. Natural disturbance by bark beetle offsets climate change effects on streamflow in headwater catchments of the Bohemian Forest. Silva Gabreta 24: 21–45.
19. Lamačová A., Hruška J., Trnka M. et al. 2018. Modelling future hydrological pattern in a Bohemian Forest headwater catchment. Silva Gabreta 24: 47–67.
20. Pokorný J.: Klima: Kam vede bezzásahovost. Neviditelný pes, 15. 4. 2025.
21. Hais M., Kučera T. 2008. Surface temperature change of spruce forest as a result of bark beetle attack: remote sensing and GIS approach. Eur. J. For. Res. 127: 327–336.
22. Hais M., Kučera T. 2009. The influence of topography on the forest surface temperature retrieved from Landsat TM, ETM+ and ASTER thermal channels. ISPRS J. Photogram 64: 585–591.
23. Jankovská V. 2006. Late Glacial and Holocene history of Plešné Lake and its surrounding landscape based on pollen and palaeoalgological analyses. Biologia, Bratislava 61, Suppl. 20: S371–S385.
24. Kopáček J., Cudlín P., Fluksová H., Kaňa J., Picek T., Šantrůčková H., Svoboda M., Vaňek D. 2015. Dynamics and composition of litterfall in an unmanaged Norway spruce (Picea abies) forest after bark-beetle outbreak. Bor. Environ. Res. 20: 305–323. http://hdl.handle.net/10138/228150
25. Kopáček J., Čapek P., Choma M., Cudlín P., Kaňa J., Kopáček M., Porcal P., Šantrůčková, H., Tahovská K., Turek J. 2023. Long-term changes in soil composition in unmanaged central European mountain spruce forests after decreased acidic deposition and a bark beetle outbreak. Catena 222: 106839. https://doi.org/10.1016/j.catena.2022.106839
26. Kopáček J., Bače R., Choma M., Hejzlar J., Kaňa J., Oulehle F., Porcal P., Svoboda M., Tahovská K. 2023. Carbon and nutrient pools and fluxes in unmanaged mountain Norway spruce forests, and losses after natural tree dieback. Sci. Total Environ. 903: 166233. https://doi.org/10.1016/j.scitotenv.2023.166233
27. Kaňa J., Tahovská K., Kopáček J. 2013. Response of soil chemistry to forest dieback after bark beetle infestation. Biogeochemistry 113: 369–383. https://doi.org/10.1007/s10533-012-9765-5.
28. Čuchta P., Shrubovych J. 2015. Soil Collembola communities in montane coniferous forests of the Bohemian Forest. Silva Gabreta 21 (2): 149–146.
29. Kokořová P., Starý J. 2017. Communities of oribatid mites (Acari: Oribatida) of naturally regenerating and salvage-logged montane spruce forests of Šumava Mountains. Biologia 72: 445–451. https://doi.org/10.1515/biolog-2017-0050
30. Kaňa J., Kopáček J., Tahovská K., Šantrůčková H. 2019. Tree dieback and related changes in nitrogen dynamics modify the concentrations and proportions of cations on soil sorption complex. Ecol. Indic. 97: 319–328. https://doi.org/10.1016/j.ecolind.2018.10.032.
31. Macek M., Wild J., Kopecký M., Červenka J., Svoboda M., Zenáhlíková J., Brůna J., Mosandl R., Fischer A. 2017. Life and death of Picea abies after bark-beetle outbreak: ecological processes driving seedling recruitment. Ecol. Appl. 27(1): 156–167. https://doi.org/10.1002/eap.1429.
32. Tahovská K., Čapek P., Šantrůčková H., Kopáček J. 2018. In situ phosphorus dynamics in soil: long-term ion-exchange resin study. Biogeochemistry 139: 307–320. https://doi. org/10.1007/s10533-018-0470-x.
33. Hojdová M., Hais M., Pokorný J. 2005. Microclimate of a peat bog and of the forest in different states of damage in the National Park Šumava. Silva Gabreta 11: 13–24.
34. Pokorný J.: Profesoři J. Hruška, J. Kopáček potvrzují svoji slepotu vůči rostlinám vlastní vědeckou publikací, Ekolist, 26. 5. 2025