Alexander von Humboldt aneb Největší umanutec od Potopy světa

Jeho dílo fascinovalo vzdělance po celém světě a po Napoleonovi byl pokládán za druhého nejslavnějšího člověka své doby. Změnil pohled, jakým se díváme na přírodu, a inspiroval nejvlivnější vědce 19. století. Byl průkopníkem ochrany přírody, jak ji známe dnes, v současnosti však o něm – snad s výjimkou Německa a některých latinskoamerických zemí – skoro nikdo nic neví. Připomenout význam Alexandera von Humboldta se v anglicky mluvících zemích pokusila v roce 2015 Andrea Wulf knihou The Invention of Nature (Vynález přírody). Její překlad je skvělým představením Humboldtova života i pro české čtenáře.

Alexander von Humboldt se v roce 1769 narodil do bohaté rodiny pruského šlechtice. Díky tomu se mu dostalo skvělého vzdělání a mohl cestovat, například do Anglie či Francie. Studoval finance, ekonomii, přírodní vědy, cizí jazyky a ve svých jedenadvaceti letech se na přání matky nechal zapsat ještě na důlní akademii. Po studiu pracoval jako důlní inspektor, zdokonaloval se v geologii, botanice a dalších vědách, od mladého věku však toužil po pořádném dobrodružství a cestě do tropů.

Pod vlivem Goetha

Velká cesta ho skutečně čekala, ještě než na ni však vyrazil, navštívil Johanna Wolfganga Goetha a několik let se s ním přátelsky stýkal. Jak sám později napsal, Goethe ho ohromně ovlivnil. Tento velký německý spisovatel byl stoupencem tzv. naturfilozofie (česky někdy taky „přírodní filozofie“), která souvisela s romantickým hnutím a zdůrazňovala živost přírody.

Pro Goetha, Humboldta i další naturfilozofy bylo nepřijatelné dívat se na cokoli živého jen jako na pouhý mechanistický stroj vysvětlitelný pomocí fyzikálních nebo chemických zákonů. Přírodě podle nich nemůžeme porozumět, pokud se na ni díváme jen jako na něco mechanického či mrtvého, co můžeme pitvat, ale pouze pokud se na ni díváme jako na živoucí celek, který má svého ducha.

Když pak Humboldt v roce 1799 vyrazil na svou slavnou cestu do Ameriky, při níž shromáždil desetitisíce exemplářů přírodnin, snažil se jak o vědecký popis navštívených oblastí, tak mimo jiné i o zachycení krásy míst, kterými putoval – krása a poezie přírody v jeho představě tvořily jeden celek s jejím poznáváním.

Velká cesta za poznáním

Se svým druhem, francouzským botanikem a lékařem Aimé Bonplandem, Humboldt procestoval dnešní Venezuelu, Kubu, Ekvádor a další oblasti Latinské Ameriky. Sbírali, co mohli, lovili zvířata, neustále měřili nadmořskou výšku, tlak vzduchu, teplotu a kdejaké další veličiny – například modrost oblohy. S někdy až protivnou umanutostí Humboldt na vlastním těle experimentoval s elektrickými úhoři, zavelel k mnohaměsíčnímu přechodu And, vedl výstup pod vrchol sopky Chimborazo, která byla tou dobou považována za nejvyšší horu světa, a taky potvrdil existenci přírodního kanálu mezi povodím Orinoka a Amazonky. Do Evropy se Humboldt vrátil až po pěti letech a na zpáteční cestě se stavil ještě ve Spojených státech, kde se setkal s prezidentem Thomasem Jeffersonem.

Po návratu Humboldt zpracovával poznatky z cest do jedinečných publikací, jejichž záběr nemá ve vědeckém světě obdoby. Šíře jeho zájmů a znalostí je skoro neuvěřitelná. Kromě popisu celé řady druhů, geografických objevů a v podstatě založení biogeografie rovněž navrhl izotermy, které spojují místa se stejnou teplotou, popsal podobnost přírodních změn s přibývající nadmořskou výškou a odhadl, že dnes oddělené kontinenty mohly v minulosti tvořit jeden celek. Přestože se stal slavným cestovatelem a objevitelem, snažil se především nacházet souvislosti, ne jen popisovat, co viděl.

Taky ale dokumentoval etnika, která navštívil, kritizoval kolonizátory za hrubé chování k původním obyvatelům Ameriky a nenáviděl otroctví. Popsal, jak rozsáhlé odlesňování přispívá k povodním a celkovému vyčerpání půdy. Upozorňoval na bezohledné zavlažování, a dokonce si uvědomil, že lidmi vypouštěná pára a zplodiny mohou mít vliv na životní prostředí.

Působit rozkoš

Při tom všem jeho metoda výkladu zahrnovala jak přesná fakta, tak historii, politiku, poezii či umění. Druhý díl svého pojednání o přírodě Kosmos například začíná obrazem přírody v básnictví a malířství. Sám si přál, aby četba jeho knih působila čtenáři aspoň částečně takovou rozkoš, jako když „vnímavá mysl bezprostředně hledí na přírodu“.

Proslulé pak byly Humboldtovy popisy tropických krajin, které ovlivnily desítky jeho následovníků. Snad nejvýznamnější vědec 19. století, Charles Darwin, se sám pod vlivem Humboldtových prací vydal na cestu kolem světa a později příteli napsal o své návštěvě pralesa v oblasti Rio de Janeira: „Nic kromě skutečnosti nemůže dát představu, jak překrásné, jak nádherné jsou to scény … Nikdy jsem nezažil tak intenzivní rozkoš. Jak jsem dříve obdivoval Humboldta, nyní ho téměř zbožňuji, on jediný dává nějaké ponětí o pocitech, které vznikají v mysli při prvním vstupu do tropů.“

Právě snaha připomenout i vliv, který měl Humboldt na své současníky, je na knize Andrey Wulf mimořádně sympatická. Nejde jen o Goetha nebo Darwina. Humboldt se znal snad se všemi významnými vědci své doby a neustále od nich čerpal nové poznatky. V kontaktu byl i s mnoha státníky, inspiroval například jihoamerického revolucionáře Simona Bolívara, diskutoval s americkým prezidentem Thomasem Jeffersonem a sám trávil konec života na dvoře pruského krále.

Když ve svých necelých 90 letech Humboldt zemřel, truchlili lidé po celé Evropě i Americe. Na jeho počest bylo ostatně pojmenováno víc míst a druhů než po komkoli jiném. Vedle měst, řek či hor nesou jeho jméno stovky druhů rostlin a zvířat, mořský proud u západního pobřeží jižní Ameriky, ledovec, asteroid, a na Měsíci je dokonce Humboldtovo moře. Pro mnoho lidí, například pro pruského krále Fridricha Viléma IV., tak byl Humboldt prostě „tím největším mužem od dob Potopy“.

Přírodní památky a turistika

Kromě tohoto společenského zakotvení však bylo ještě významnější Humboldtovo dědictví myšlenkové. Jeho Kosmos, tedy několikadílná publikace, v níž se pokusil popsat tehdejší známý fyzický svět, zásadně ovlivnil například Henryho Davida Thoreaua při psaní knihy Walden aneb Život v lesích. Dnes je toto Thoreauovo dílo považováno za klasiku, která vedla k hnutí za ochranu přírody, a je hojně čteno i ve střední Evropě.

Svůj vlastní ideový zdroj má přitom středoevropská ochrana přírody mimo jiné právě v Humboldtovi, jenž byl vůbec prvním autorem, který použil spojení „přírodní památka“. Stalo se tak při pohledu na pralesní stromy v Jižní Americe a samotný pojem ukazuje, jak k němu Humboldt dospěl. V jeho době už lidé chápali hodnotu například architektonických nebo uměleckých památek. Humboldt toto vnímání rozšířil a ukázal, že hodnotná může být i příroda. A jen na okraj: samotný pojem ekologie, tedy věda o vztazích mezi organismy a jejich prostředím, je dílem německého zoologa a malíře Ernsta Haeckela. I on byl, jak jinak, Humboldtovým oddaným obdivovatelem.

Tohle žonglování se jmény významných vzdělanců a umělců nám dnes může připadat poněkud vzdálené. V takovém případě je ale přínosné si uvědomit, že jejich postoje významně ovlivňují i náš život. Dnes máme pocit, že lézt po kopcích a jezdit na výlety je ta nejsamozřejmější zábava, před několika staletími však podobné kratochvíle připadaly obyčejným lidem spíš protivné.

Právě vliv romantiků a jejich osobní příklad vedly k tomu, že se podobné postoje začaly měnit. Velké německé intelektuály, jako byli Goethe nebo Humboldt, na cestách následovali němečtí měšťané a po nich okouzlení přírodou začalo přejímat i české obyvatelstvo. Mimochodem, v 19. století bylo mezi prvními turisty v oblibě především dnešní České středohoří a sám Humboldt, který si rád sestavoval různé žebříčky přírodních krás, považoval výhled z Milešovky za třetí nejhezčí na světě.

Vědec i umělec

Bohužel, českých reálií se z překladu knihy Andrey Wulf moc nedozvíme. Původní anglické vydání připomnělo Humboldtův význam čtenářům v anglicky mluvících zemích, a publikace se dokonce dostala mezi deset nejlepších knih roku 2015 podle New York Times. České zpracování však pokulhává – mapky zůstaly pouze s anglickými popisky, anglické slovo se občas objeví i v textu (otec Zea jako Father Zea) a v přehledu literatury se o českých edicích Humboldtových děl nic nedozvíme. V textu zůstala spousta překlepů a dalších chyb, třeba na stránkách 137 a 146 se můžeme pokochat stejným obrázkem horkovzdušného balonu nad Paříží – v druhém případě ovšem s popiskem „Výbuch Vesuvu“.

Přes všechny výhrady je ale Vynález přírody poutavým čtením. Žádná z výtek totiž nemůže zastínit skutečnost, že Andrea Wulf při psaní Humboldtova životopisu odvedla skvělou práci a jeho příběh a snahy o skloubení vědy a umění velmi dobře vystihla.

Dnes si ani nedokážeme představit, jak by se umění mohlo slučovat s vědou, i když drobné pokusy tímto směrem bychom mohli zaznamenat i v našem prostředí – viz například některé texty Jiřího Sádla. Humboldtův přístup je však zřetelnou připomínkou, že vnímat přírodu pouze vědecky nebo naopak pouze esteticky by bylo velkým ochuzením.

Chránit třeba slony kvůli tomu, že mají nějakou funkci v ekosystému, může být v určitých situacích platný argument, zároveň bychom ale museli být naprosto bezcitní, abychom si nevšimli, že jsou to nádherná a zajímavá zvířata. Podobně je možné obhajovat ochranu pralesů tím, že pročišťují vzduch, zároveň ale jde o místo s mimořádnou divokou sílou. Jsou věci, které nás přesahují, a to že je třeba nedokážeme exaktně vysvětlit, ještě neznamená, že bychom jim měli upírat hodnotu. Jak říká sám Humboldt: „Co promlouvá k naší duši, to je mimo dosah našeho měření.“

Wulf, Andrea: Vynález přírody. Dobrodružství zapomenutého objevitele Alexandera von Humboldta. Praha, Dobrovský 2016. Koupit na Kosmas.cz

---

reklama

---