České exotismy
Zvířata, 2000-2006. | |
Foto: Michal Gabriel |
Rovněž v 18. století napsal své texty Jean Jacques Rousseau, který s dosud nebývalým důrazem nejenže evropskou kulturu prohlásil za zkaženou (to by nic tak zvláštního nebylo), ale především ji prohlásil za méněcennou vůči tzv. přírodním kulturám. Původní stav člověka považoval za nejlepší období lidstva, stav, kdy podle něj žil člověk sám, zcela svobodný materiálně, sexuálně, sociálně i duševně. Žádná společnost ho nenutila k předstírání a falešnosti; bohatá tropická příroda mu skýtala vše potřebné ke šťastnému životu. Bohužel byla podle Rousseaua tato prvotní svoboda i rovnost porušena vlastnictvím (půdy, potravy, pak i žen) a začal úpadek lidstva. Naše civilizace podle Rousseaua dosáhla už značného stadia úpadku, o což se zasloužily vědy i umění, a mohl ji zachránit jen obrat k původnímu, přirozenému člověku. Snad žádná civilizace nikdy takto nezpochybnila sebe samou. Byl v tom sice kus tradičního stesku po Zlatém věku a Ráji, ale závěry těchto názorů přesahovaly ze světa legend do návodů na novou společnost. Cestovatelé odjížděli do světa s touhou najít „původního divocha“ i s jeho přirozeným, přírodním rájem. A často se taky domnívali, že ho našli – jako Bougainvillova výprava na Tahiti (sám velitel si ovšem příliš iluzí nedělal).
Na Rousseaua (byť spíš nepřímo) navázali romantici, kteří ještě podpořili zájem o „jiné“, „přirozenější“ kultury. Proti ideálu klasické antiky vyzdvihli gotický středověk, divokou přírodu, temnoty a cizí světy – ať už v podobě exotiky Orientu, Dálného východu, obou Amerik nebo světa vlastních „cizích“ prostorů a dob – neantického pohanství, pohádkových příběhů či Cikánů.
Ať chceme nebo ne, tyto ideje jsou dodnes v pozadí tzv. environmentálního myšlení s jeho zálibou a touhou po přirozenosti, „divočině“, harmonickém životě s přírodou, souladu se Zemí, ale i zájmem o „přírodní“ etnika, o původní postupy výroby nebo o zachování „původní“ krajiny apod. Obdobné rousseauovsko-romantické názory ovšem částečně stojí i za současnou zahraniční politikou Západu, zejména evropských zemí. Chráníme deštné pralesy a velryby, propagujeme fair-trade a adopce na dálku, ve velké politice mluvíme o svobodě a partnerství mezi národy, o „přirozeném“ právu na svobodu, důstojný život apod. Z pohledu „cizích“ národů však jde často (a někdy bohužel) o naprosto nepochopitelné ideje – jaká „přirozená rovnost“ mezi lidmi? Jaká harmonie s přírodou? Jaká ochrana? A zaznívá i skepse vyvolaná stykem s naší, byť jakkoliv obdivovanou civilizací: A nezničili jste svojí touhou po „jiném“ už stovky kultur a civilizací, k nimž jste připluli s křížem v jedné a mečem v druhé ruce? Nejsou vaše nové nápady podobného ražení?
Vojtěch Ignác Ullmann, Josef Niklas, vnitřní výzdoba A. Baum a B. Münzberger: Španělská synagoga v Praze, 1868-1893, pohled do ústřední kopule. | ||
Foto: Dana Cabanová, Petr Kliment/Židovské muzeum v Praze |
A je potěšující, že se na tento proces, byť pouze z úhlu 20. století, můžeme podívat očima českých umělců. I zde je vidět různorodost ve volbě tématu, protože exotika může být různá: „iracionální“ kultivovaný Přední i Dálný východ, „šťastní divoši“ na rovníkových ostrovech, Východ ruských stepí, temná Afrika, stateční indiáni, tajemní Indové i cizokrajní domácí Cikáni. Tyto náměty přitom zpracovávali jak tvůrci, kteří cestovali spíš doma (výborný Váchal), tak výtvarníci, kteří opravdu v daleké cizině a tropech pobývali (dřív Otakar Nejedlý, v současnosti například Barbora Šlapetová, Lukáš Rittstein a Otto Placht).
Výstava přináší příliš zajímavých děl na to, abychom se jimi zabývali individuálně. Osobně mám ale rád výstavy, které pracují s časovým průřezem českého umění na prostoru, který není ani příliš malý, ani příliš velký. A tato výstava k nim patří. Její část je navíc umístěna v krásně ztemnělém románském domě (dnes už sklepě), kde tentokrát opravdu vyniká zadní místnost věnovaná fosforeskujícímu „pralesu“ Otty Plachta. Chtěl bych snad ještě upozornit na zajímavou, byť místy až přetíženou exkurzi do prací českých architektů. Najdeme zde exotický interiér pražské kavárny Imperial, ale i exotiku synagog, pravoslavných kostelů či pavilóny v zoologických zahradách (pražská Indonéská džungle se jistě povedla, škoda že jsou na výstavě fotky jen ze stavby).
Výstava je doplněna katalogem, který i přes svou cenu stojí za zakoupení. Ne zcela pochopitelné ale je umístění projekce o Zikmundovi a Hanzelkovi (jakkoli je chovám v úctě) – nejenomže ruší prohlížení dolní části expozice, ale když už projekce, tak proč není třeba o nějakém českém umělci?
A ještě dodatek k prostorám galerie – je velká škoda, že Středočeský kraj, pod který galerie spadá, ukrojil z výstavních ploch kus pro své propagační středisko, přes které se vlastně musí do galerie vejít. Je jistě dobré tento kraj propagovat, ale je to opravdu nutné na úkor výstavních prostor? Zvlášť když už v nejbližším okolí galerie (nachází se na rohu Husovy a Karlovy ulice) zvítězili prodavači ruských čepic a kýčů pro turisty? Nenechme se ale zmást a pokusme se do galerie dobloudit i skrz proudy turistů z Japonska či Itálie, kteří v Praze hledají exotiku a domů si můžou přivézt zaručeně domorodé ruské vejce nebo čepice. Vždyť kdo by nechtěl spatřit cizí kraje?
Tento článek je převzat z tištěného Ekolistu 02/2008.
Tento text je jedním z výstupů projektu GA ČR č. 408/06/0950 a Národního programu výzkumu II. č. 2B06126.
reklama
Online diskuse
Elegantní vesmír šťastného divocha ? - 9. 3. 2008 - Ivan SommerRecenze K.Stibral navozuje otázku na postatu racionality či iracionality. Souhlasím, že existují pochybné či extrémní výklady humanitních intelektuálů, neznajících exaktní vědy. Stejně tak jsou ale pochybné extrémní výklady odborníků sice se vzděláním v oblasti exaktních věd, ale bez bližšího poznání společenských jevů. Jako příklad jsem uvedl postoje Luboše Motla, fyzika, který činí oprávnění jiným v podstatě nevěcně nadávat.Motlovy recenze knihy Al Gorea Nepříjemná pravda jsou na internetu veřejně přístupné a každý si může učinit názor nezávisle. Výmluvný je i název k českému překladu knihy „Mentálně nezdravý prorok nového perverzního náboženství“. V Britských listech Motl reagoval na názory jednoho oponenta označením za pomatené a druhému sliboval „nakládačku“. To není projev racionality ale buranství. Od té doby, kdy se L.Motl unášel svými výrazy, Al Gore se stal nositelem Nobelovy ceny, světově uznávanou osobností. Kdo si přečetl jeho dřívější knihu Země na misce vah (1992), shledá, že je věrný svému stylu a zastává stejné stanovisko. Kde byl tehdy Motl nebo i Klaus, že ho neodhalili ? Mám zkušenost, že lidé Motlova typu reagují razantně na jakýkoli oponující názor včetně tečky za větou. Setkával jsem se s nimi občas a naštěstí svým přehnaným výrazivem se vyřadí obvykle ze scény sami. L.Motl mě zaujal jen jako model extrémních názorů. |