Člověk, krajina, krajinný ráz - kniha přínosná, zbytečná a bizarní

V roce 2006 připravil k vydání brněnský sociolog Pavel Klvač sborník příspěvků, v němž se autorky a autoři z nejrůznějších vědních oborů pokusili prozkoumat vztah lidí k lesu. Sborník nesl název Člověk a les. O tři roky později na něj tentýž editor navázal kolektivní monografií Člověk, krajina, krajinný ráz.

K jakému posunu za tyto tři roky došlo? Z původního autorského kolektivu zbyl jen Pavel Klvač a estetik Karel Stibral. Od spíše konkrétního tématu (les) postoupil Klvač a jeho „tým“ k obecnějšímu uvažování o vztahu člověka ke krajině a fenoménu krajinného rázu, což je problematika v dnešní době velmi atraktivní. Třetí změna má pak charakter ryze formální. Podle jednoho starého pořekadla nemusí nutně platit, že když dva dělají totéž, bude to totéž. V případě dvou zmíněných publikací editovaných Pavlem Klvačem platí, že když jeden dělá totéž dvakrát, dostaneme – aspoň formálně – dva úplně rozdílné výsledky. Z původního „sborníku“ se totiž po třech letech stala „kolektivní monografie“, což v plné nahotě ukazuje podivné praktiky v současné české vědě. Příspěvky ve sbornících totiž přestaly být započítávány do vědeckého výkonu, a tak se jejich vydávání již „nevyplácí“. Vychází však nadále pod označením „kolektivní monografie“, přičemž tato praxe devalvuje hodnotu skutečných kolektivních monografií. Je nutno hned na začátku podotknout, že recenzovaná kniha Člověk, krajina, krajinný ráz nárokům kladeným na tento typ publikace nedostojí.

Příspěvky, jež zde čtenář najde, lze rozdělit zhruba do třech kategorií (nepočítám mezi ně Klvačův úvodní text, který jen shrnuje obsah knihy): texty přínosné a nějak důležité, texty zbytečné a texty poněkud bizarní. V tomto pořadí se jim též budu podrobněji věnovat.

Pokud bych měl vybrat nejzajímavější příspěvek, volil bych zcela určitě text Vlastimila Zusky, profesora estetiky působícího na FF UK, Krajinný ráz a „lidová“ estetika. Autor se v něm zabývá rolí estetiky v pracích českých ekologů, biologů a lesníků, konkrétně především v populární knize I. Míchala a J. Löwa Krajinný ráz. Vyčítá jim – a ne jen jim –, že ignorují vývoj estetiky zhruba za posledních 250 let (což je asi tak doba, kdy estetika jako pojmenovaný obor existuje; to ale Zuska přímo nepřipomíná), když za estetický soud označují dichotomii „to se líbí – to se nelíbí“. Upozorňuje, že pouhá libost je fyziologický stav, kdežto estetická libost odkazuje k estetickému objektu jako mentálnímu konstruktu, a proto vyžaduje aktivní zapojení vědomí a jeho „mohutností“. Všem, spíše přírodovědně orientovaným badatelům, kteří se ve své práci neobejdou bez odkazů k estetice, a to ať již v praktické nebo teoretické rovině, lze tento text jen doporučit. Mohlo by se tak zabránit mnoha trapným nedorozuměním.

Pozoruhodným příspěvkem se též prezentuje již zmiňovaný estetik Karel Stibral. Svou pozornost zaměřil na osobu a dílo Heinricha von Salische (1846-1920), slezského lesníka, politika a propagátora tzv. lesní estetiky. Salisch jako lesník-praktik usiloval o to, aby i užitkové lesy měly svou estetickou kvalitu. Za tímto účelem vypracoval rozsáhlou publikaci Forstästhetik (definitivní vydání pochází z roku 1911), v níž pléduje za přírodě blízký les, na němž by lidský vliv nebyl příliš nápadný. Celek lesa měl být směřován k malebným pohledům a zákoutím. Stojí za zaznamenání, že tzv. lesní estetika byla vyučována i na lesnických školách a zajisté tak ovlivnila i podobu hospodářských lesů v našem regionu. Toto téma však jde již nad rámec Stibralovy studie, jejíž závěr je věnován české „estetice lesa“, konkrétně pak některým jejím významným postavám a dílům. Karel Stibral zmiňuje i významného českého estetika Josefa Durdíka, jehož text Pozor na lesy! (1873) by bylo „možné dokonce považovat za vůbec první česky psanou práci věnující se nějak komplexně ochraně přírody“. V této souvislosti připomínám příspěvek Jana Zrzavého na stránkách Ekolistu, ve kterém upozorňoval právě na estetické důvody, které stály u počátků ochrany přírody vůbec.

Další zajímavý příspěvek sepsali společnými silami Karel Stibral a Marco Stella. Zabývají se v něm jednou konkrétní částí „evoluční estetiky krajiny“, tzv. savanna theory, podle níž mají lidé zálibu v krajině savanovitého typu, neboť ta se v minulosti našim společným předkům, žijícím ve východoafrické savaně, osvědčila. Proti této teorii staví hned tři argumenty. Zaprvé neodpovídá empirickým zjištěním, zadruhé nevysvětluje, proč vůbec naši předci tuto oblast opustili, respektive proč se úspěšně rozšířili právě mimo ni, a konečně nedokáže vysvětlit například naši novověkou zálibu v horách nebo ledovcích.

Posledním článkem, který považuji za jednoznačně přínosný a důležitý, je text Radima Lokoče a Zbyňka Ulčáka, nazvaný Percepce krajinných prvků zemědělci – důležitý předpoklad péče o krajinný ráz. Autoři v něm zkoumají, jak současní zemědělci chápou krajinné prvky, které využívají jen částečně nebo vůbec ne, ale které jsou zároveň důležitou součástí agroekosystému, neboť přispívají k ekologické stabilitě (polní cesty, rybníčky, rozptýlená zeleň apod.). Z jejich výzkumu plyne, že zemědělci mají spíše pozitivní postoje ke krajinným prvkům, které souvisejí s praktickým užitím (cesty, meze, příkopy) a tento postoj je silnější u intenzivně hospodařících farmářů. Ti jsou též méně ochotni věnovat se obnově krajinných prvků – na rozdíl od zemědělců hospodařících v „ekologickém“ režimu. Autoři však uznávají vliv i dalších faktorů (životní zkušenost, existence alternativních příjmů a samozřejmě fakt, zda hospodaří na vlastním, nebo pronajatém).

Zbytečnost

Další tři texty považuji za zbytečné, neboť nepřinášejí prakticky žádný nový poznatek. Dana Zajoncová ve svém příspěvku Krajinný ráz a ochrana domoviny připomíná, že pojem „krajinného rázu“ se formoval v souvislosti s ochranou kulturních památek a přírody od 2. poloviny 19. století. Následně se péče o krajinný ráz stala náplní činnosti okrašlovacích spolků, jež byly zakládány především na počátku 20. století, a v souvislosti s jejich zánikem v 50. letech upadá.

Martin Tomášek, bohemista se zaměřením na 19. století, se věnuje jazykovým a stylistickým prostředkům, jimiž zpřítomňují prales tři čeští literáti a zároveň cestovatelé, mezi nimiž vyniká K. Klostermann. Více jak polovinu již tak rozsahem nevelkého textu tvoří citace literárních děl, čímž je analytická část redukována pod únosné minimum a článek tak ani nemůže přinést nějaký objevný pohled na autory a jejich tvorbu.

Pavel Klvač, Karina Hoření a Radoslava Krylová se ve svém článku zaměřili na fenomén „českých“ vesnic v banátských Karpatech. Tyto obce, založené Čechy v první polovině 19. století, se staly po roce 1989 cílem mnoha českých turistů včetně organizovaných zájezdů. Autorský kolektiv metodou zúčastněného pozorování a za pomoci analýzy vybraných dokumentů zkoumal, jak vnímají čeští turisté zdejší krajinu a život místních obyvatel. Výsledné zjištění, že turisté zde hledají „autentický venkov“ a že jejich „selektivní percepcí“ je pouze reprodukován mýtus „českého Banátu“, který vypovídá více o jejich (naší) vlastní kultuře, než o místě samotném, není příliš objevné ani uspokojivé.

Bizár

Třetí kategorie textů – bizarnosti – obsahuje dva příspěvky a vytvořil jsem ji proto, že jsem si s nimi nevěděl rady. Věda to rozhodně není, ale to by vadit nemuselo. Prvním je Klvačův článek Může být bažina krásná?, který usiluje o „seskupení asociací“ ve vztahu k bažinám. Lze ho rozdělit na část teoretickou a praktickou. V první defilují motivy bažin z poezie, výtvarného umění, pohádek i výběr z historie lidstva. Hojně se odkazuje na Junga a Bachelarda, ale jaká kritéria autor uplatnil při tomto eklektickém výběru se čtenář nedozví. Druhá část je věnována vztahu obyvatel Drnovic k místnímu mokřadu, který autor zkoumal za pomoci zúčastněného pozorování v době jeho revitalizace. Větší srozumitelnosti textu však brání nejen autorův „temný“ jazyk, ale především zjevně neujasněná koncepce, což se projevuje především v teoretickém úvodu.

Druhým, podobně bizarním článkem, je závěrečný text knihy z pera sociologa a fotografa Rudolfa Šmída. Jeho tématem jsou strašáci. Autor nabízí jejich typologii i přehled slov označujících tento fenomén v mnoha evropských jazycích včetně etymologií. Připomíná, že strašáci z naší krajiny postupně mizí (sám toho zjevně lituje), a tak je aspoň zachycuje na fotografiích, z nichž některé jsou v knize reprodukovány. Toť vše. Nabízí se pak otázka, zda má být tento text součástí monografie, jejíž vydání bylo podpořeno z grantového projektu. Jinde by mu asi bylo lépe.

Přestože tentokrát zvolil Pavel Klvač téma dosti široké, neboť „krajina“ je pojem jen obtížně vymezitelný, nepodařilo se mu udržet aspoň tematickou blízkost jednotlivých příspěvků, a přinejmenším dva z nich se zcela vymykají a zabývají se výhradně tématem lesa. Je proto otázkou, zda před sebou máme skutečnou „kolektivní monografii“, tj. „vědecké dílo více autorů, které systematicky, uceleně, všestranně a podrobně pojednává o jednom, zpravidla úzce vymezeném tématu“, jak praví definice. Pokud jde o obsah, je třeba přiznat, že dva texty v kategorii pracovně označené jako „bizarní“ obsazují zcela nové, dosud neosídlené niky (přírodovědci mi snad tuto metaforu prominou). Jak bude tato kolonizace úspěšná, ukáže až čas. Dnes se musíme spokojit s konstatováním, že kniha Člověk, krajina, krajinný ráz nabízí i pozoruhodné příspěvky psané na zavedená témata obvyklým jazykem společenských věd, které by rozhodně neměly upadnou v zapomnění.

---

reklama

---