Nezapomněli jste na květiny?

Máte-li rádi květiny a současně moderní umění, určitě by vás mohla potěšit výstava …a nezapomeňte na květiny, která se právě nyní koná v Moravské galerii v Brně. Jakkoli si většina lidí nějaké květy či kytice spojuje spíše s tím „starým“ uměním, je možné se přesvědčit, že tento klasický námět zdaleka není pasé, a podívat se, jak k němu přistoupili současní čeští umělci.

V Pražákově paláci MG najdeme květiny, nebo spíše rostliny, v různých rolích i podobách a v mnoha uměleckých formách od malby, přes různé instalace, až po fotografie a video. Nalézáme tu jednotlivé květy či rostliny jako součásti zahrad, lidského života, „volné“ přírody i různých překvapivých uměleckých kontextů.

Rostlina jako symbol v tradici a dnes

Celou výstavou, složenou z děl z posledních dvaceti či spíše patnácti let, svým způsobem proniká i pokus o dialog s minulým chápáním květů v umění a vůbec v tradiční evropské kultuře. Tímto zorným úhlem můžeme vidět řadu i zcela současných děl. A nejde samozřejmě pouze o vnější formu, i když i takový příklad bychom na výstavě našli např. v podobě kytice Jana Merty, aranžované sice víceméně tradičně, ale zpracované značně odlišnou technikou.

Rostliny, a samozřejmě květiny zvlášť, jen co se objevily v umění velkých zemědělských civilizací Egypta a Mezopotámie, měly a mají také výrazný symbolický význam. To je také téma, které se objevuje silně jak na výstavě samotné, tak i v textu v katalogu. Je vůbec ještě patřičné vstupovat do galerie vyzbrojen jako kunsthistorik znalostmi o tradiční symbolice květin, o jejich ikonografickém významu? Např. že lilie je křesťanským symbolem čistoty, fialka pokory apod.? Jak ukazuje výstava a zdůrazňuje i průvodní slovo v katalogu kurátorky Yvony Ferencové, dnes je již těžké květiny spojovat s takovými tradičními významy. Jsou-li pampelišky v křesťanství symbolem zármutku, toto spojení či „čtení“ je již zapomenuto a v současném umění těžko přihlížet k tomuto významu. Přesto mohou být konkrétně pampelišky použity při tvorbě uměleckého díla, které určitý zármutek mohou evokovat, jako např. video Magdaleny Dopitové sledující věneček z pampelišek plující v divoké vodě. Jindy zase mohou naopak jiné rostliny i bez tradičního ikonografického významu odkazovat k nějakému tématu v dějinách či křesťanství, jako je tomu u černobílých fotografií různě poškozených rostlin Lukáše Jasanského a Martina Poláka, které pod názvem Příroda-Chudáčkové Boží odkazují na Františka z Assisi a jeho postoj k přírodě.

V některých případech můžeme odkázat i na tradiční vanitas, tedy malovaná zátiší připomínající člověku pomíjivost a smrt, tak oblíbená v 17. století, jejichž součástí mohly být kromě různých lebek i rostliny. Je možné pak nalézat protějšek takových výjevů třeba ve Skreplových Růžových květinách, kde se uprostřed růžovoučkých plátků rychle črtaných květů objevují na místě tyčinek lebky. Obdobně nese stejnou upomínku na marnost a omezenost života i na výstavě poměrně četný výskyt suchých květů. Stejně tak můžeme v některých fotografiích zahrad vidět ozvuky zahrady v Edenu, Ráje, ke kterému se staré umění včetně zahradní architektury také vztahovalo.

To ale neznamená, že by dnes rostliny neměly obecně sdílený symbolický význam žádný – ale není již odvozen z antické či křesťanské ikonografie, ale často jde o význam značně širší, květina může být například symbolem vztahu. Význam může být ale i zcela soukromý, jako třeba určitá luční kvítka evokující dobu dětství, ve které je umělec sbíral (fotografické „portréty“ květin Markéty Othové pod názvem Ahoj Babi).

Ornament a krása

Květy také v rámci současných uměleckých děl odkazují na obecně sdílené estetické zalíbení v určitém typu objektu, tedy k tomu, že většina lidí vnímá květy jako něco krásného. Umělci je pak zařazují do svých děl s jistou ironií či v kontrastu s nějakými nelibými, znepokojivými jevy, jako je tomu na již tradičních děsivých scénkách ze života dětí (či zvířátek) Josefa Bolfa, ale třeba i v pokusech Marka Meduny, který naopak nechal sestavit kytici z co nejméně ladících květin.

To bude jistě pro mnoho návštěvníků, kteří do galerií současného umění nezavítají často, patrné či problematické na první pohled – na výstavě budou většinou marně hledat nějaké „krásné“ květy, díla zobrazující či pracující s jejich výjimečně přitažlivým vzhledem. I katalog na své víceméně bílé obálce pracuje se spíše nelíbivou barevností a grafická úprava je střízlivá a strohá. Ale současné umění se již dávno nesnaží zprostředkovat nějakou krásu, jako tomu bylo ještě v 19. století, stejně jako je již dávno mrtvá snaha o přesnou nápodobu vnějšího světa, na to je třeba upozornit.

I když i takové odkazy na „atraktivitu“ květů najdeme (např. Písařík, Skrepl, Kotzmanová), myslím si, že tato dimenze rostlin mohla být na výstavě zastoupena výrazněji, a to i kvůli dialogu se starším uměním, kde byl tento aspekt vždy přítomen. Všimněme si proto alespoň vyřezávaného postmoderního polychromovaného díla známého „kýčaře“ a jednoho z nejlépe prodávaných umělců současnosti Jeffa Koonse reprodukované v katalogu, napodobující realisticky abundantní kytice z obrazů baroka.

Oproti tradičnímu použití květin v umění vidíme i další rozdíl – a to téměř absence motivu květiny a rostliny jako součásti ornamentiky (snad s výjimkou Kytice Vladimíra Kokolii). Jestli se dnešní umění i architektura (nebo spíše již celé poslední století) něčemu opravdu vyhýbá, pak je to ornament - vzpomeňme na již tradiční text brněnského rodáka architekta Adolfa Loose Ornament a zločin z roku 1908. Odkazy na tuto dimenzi nicméně najdeme alespoň v katalogu (i když ten kupodivu téměř nezmiňuje secesi, kdy byla rostlinná ornamentika a vůbec použití květin v evropském umění na svém naprostém vrcholu; škoda, že na statě nezbylo více místa).

Výstava ale nepracuje jen s odkazy na tradiční „krásná“ umění, ale i s odkazy na tradiční vědeckou ilustraci či přírodovědecký pohled na rostliny, který je na rozdíl od křesťanské symboliky při dnešním pohledu na rostliny stále silnější. Ovlivňují nás v našem vnímání jak přírodovědecké teorie, tak i vědecká ilustrace. K této dimenzi rostliny jako předmětu botaniky odkazuje například dílo Evy Koťátkové stavící proti sobě rostliny z hodin přírodopisu vylisované jako herbářové položky a výtvarné výchovy (Cenzura), tak i vystavená kniha z roku 1713, stejně jako časosběrný film o růstu rostlin z 60. let minulého století z archivu Mendelovy zemědělské univerzity.

…a nezapomněli jste na něco?

Co jsem ale pociťoval na výstavě vlastně jako „tradiční“ až příliš, byla, s jednou výjimkou, naprostá nepřítomnost živých rostlin. Asi to bylo i proto, že jsem o pár dní dříve byl na výstavě současného umění ve Vídni (viz článek (Re)designing nature - pozn. red.), kde byla živých artefaktů minimálně třetina. Každopádně je to škoda – je to spíše než kurátorů věc českých umělců samotných –, že nejsou více využity pro současné umění tak charakteristické pokusy začlenit život či přírodu do umělecké tvorby. Takové zapojení skýtá spoustu zajímavých otázek po hranicích mezi uměním a přírodou, mezi živým a neživým, ale někdy i mezi uměním a vědou, s podstatně větší naléhavostí, než tomu je u květů pouze sušených či vyfotografovaných.

To se odráží (logicky) i v katalogu, kde ve stati věnované historii květin jako námětu umění (Zora Wörgötter) vlastně tato dimenze chybí – zrovna třeba Koons přitom vytvořil i obří sochu (Štěně, 1992) právě z živých a rostoucích květin. Přitom již roku 1936 uskutečnil kurátor, šlechtitel a fotograf Edward Steichen svoji výstavu v Muzeu moderního umění v New Yorku, skutečném uměleckém centru moderny, spočívající pouze na hře barev stovek stvolů postupně obměňovaných kvetoucích starčeků (delphinium) ve vázách, stejně jako v obdobné době třeba použil živý břečtan ve své instalaci Salvador Dalí. Živé rostliny, stejně jako zvířata, se staly součástí řady performancí, akcí i konceptuálních projektů především v druhé půlce 20. století, a to i u českých umělců, a minimálně v posledních dvou dekádách najdeme i další a výrazné tendence přesahující tyto proudy. Jednak se objevuje třeba malíř-šlechtitel Gessert, prezentující své po desetiletí šlechtěné hybridy kosatců jako umělecká díla, nebo se rostliny využívají v projektech tzv. transgenního umění. Připomeňme jen asi nejvýraznější a značně excentrické dílo (i z etického hlediska) Eduarda Kace Natural History of Enigma (2009), což je růžovo-rudá petunie s vloženým genem z lidské krve ve svém červeném žilkování.

V tomto bodě však kurátorka absenci živých rostlin v dílech umělců vtipně nahradila tím, že každý návštěvník si může zasadit sám na výstavě rostlinu několika symbolicky významných druhů. Orazítkovaná vstupenka vám pak může sloužit pro opakovaný volný vstup do galerie, abyste mohli „svojí“ rostlinku sledovat. I když si nejsem jist, zda jsou semena a cibule doplňované - při mé druhé návštěvě jich bylo již jen pomálu. I opozdilci si ale můžou alespoň nakreslit květinu na zeď, případně si zasadit semena „Kopretinové louky“ přikládané v sáčku ke katalogu (už nám doma rostou, co z nich bude teď v lednu, uvidíme).

Součástí výstavy jsou pak i další zajímavé doprovodné programy, od prohlídek s kurátorkou, přes akce s dětmi po přednášku o přírodních zahradách H. Vlašínové. Řadu zajímavých údajů i reprodukcí nejen toho, co na výstavě uvidíte, nabízí i již zmiňovaný katalog prodávaný za rozumnou cenu. V každém případě tvoří výstava zajímavý a jednotný celek, kde se dá vidět spousta zajímavých věcí a je jednoduše příjemné jí navštívit, případně dokonce navštěvovat.

---

reklama

---