Nechat přírodu vydělávat? Nový Zéland ukazuje stejné chyby jako Česko

Nový Zéland a Česko, dvě země, které se navenek jeví naprosto odlišné. Ostrov proti vnitrozemí; severní a jižní polokoule; Pán prstenů vs. Anděl Páně. Ovšem v oblasti ochrany přírody mají oba až nebezpečně podobnou trajektorii. Vzmáhající se tendenci k tomu, aby si příroda na svou ochranu vydělávala sama. Proč to není dobře? Vezmeme to postupně, hezky od Petera Jacksona. Protože to byl v první řadě on, kdo svou filmovou trilogií poskytl nebývalý impuls novozélandskému cestovnímu ruchu. Není to nadsázka. Těch 432 milionů globálně prodaných lístků do kin na jeho filmařský opus totiž nebylo jen o fantastické podívané, ale i o fantastické reklamě na krásy tamní přírody. Tvořily přibližně patnáct procent celkové stopáže.

Ve třech nesestříhaných verzích dohromady servírovaly asi 105 minut scénických záběrů Rohanu, Gondoru a Mordoru. Tedy například Canterbury Plains, otažské rokle Kawaru, Národního parku Tongariro či Dry Creek Quarry u Wellingtonu. Důsledek této skryté popularizace, pozorovatelný mimo kasy kinosálů, se dal vyčíslit skokovým navýšením úhrnu cestovního ruchu. V pěti po sobě následujících letech od poslední premiéry trilogie narostl o 40 procent.

S tím, že pětina zahraničních turistů potvrzovala, že k návštěvě Nového Zélandu je přiměl právě onen fantastický film a zhruba desetina se jela podívat výhradně na filmové lokace. Druhou podobnou, byť o něco slabší vlnu, ve světě zvednula i premiéra další trilogie, filmové zpracování Hobita. To ovšem, spíš než přímý masivní příliv zahraničních turistů, stimulovalo brand „novozélandské Středozemě“.

Tedy skvělé mezinárodní reputace, s níž na ostrovech hospodařili. Až do předloňska, kdy se Novozélanďané rozhodli ztrojnásobit takzvaný IVL, International Visitor Levy, Mezinárodní návštěvnický poplatek. Ten při vstupu do země, spolu s žádostí o víza, platí každý turista. Od roku 2024 to už tedy není pětatřicet novozélandských dolarů, ale rovná stovka. V přepočtu asi 1200 korun.

První plán: Více peněz pro všechny

Proč se k něčemu takovému uchýlili? Odpovědí na to existovalo hned několik.

Tou první byla docela logická snaha využít ekonomickou příležitost, která se nabízela. Kdo chce vidět Středozem, ať si za to připlatí. Zvýšené IVL mělo posloužit jako bariéra proti šetřílkům, a vpustit na ostrovy jen zahraniční turisty movitější. Bonitní. Kteří umí více utrácet a více přispívat do místních rozpočtů. Z hlediska výnosnosti pro cestovní ruch to tedy mělo být o kvalitě, nikoliv kvantitě turistů.

Druhou takovou odpovědí byla tendence k určitému omezení, zregulování cestovního ruchu. Může to znít, zvlášť v kontextu onoho prvotního rýžování na zahraničních turistech, protimyslně. Ale filmy vyvolaný nápor turistů měl na místní krajinu i neblahé dopady, která si po dvou dekádách intenzivního zájmu potřebovala odpočinout. Navýšení Mezinárodního návštěvnického poplatku, si tedy zprvu chválili i novozélandští ochránci přírody. I proto, že část z vyššího IVL byla přislíbena na podporu ochranářských iniciativ.

Do třetice na zvýšení IVL neměli tratit ani ti, kteří se stali na cestovním ruchu existenčně závislí. Poskytovatelé služeb, ubytování a občerstvení, průvodci. Těm bylo přislíbeno, že peníze vybrané navíc půjdou do podpory rozvoje zatížené turistické infrastruktury.

Něco se ale zjevně nepovedlo, a tyto tři předznačené odpovědi nedošly svého naplnění.

Především asi proto, že se novozélandské Ministerstvo pro životní prostředí, orgán regulační a ochranný, rozpočtově neshodlo s Ministerstvem cestovního ruchu. Které je primárně rozvojové a ekonomické. Z nastřádaných 230 milionů novozélandských dolarů, těch vybraných ze zvýšeného IVL, šla totiž v posledních dvaceti měsících většina na mezinárodní marketing cestovního ruchu.

Jak píše RNZ, peníze tedy byly přímočaře využité k tomu, aby se příliv zahraničních turistů „spíše neztenčil“, respektive do roku 2034 zdvojnásobil.

Tak si ty peníze vyberte sami

Novozélandskému ministerstvu životnímu prostředí „nezbylo“ dost na to, aby mohlo intervenovat do projektů na ochranu biodiverzity, řízení návštěvnosti a infrastruktury. Novozélandská vláda v reakci na to navrhla, aby si Ministerstvo životního prostředí tuto újmu a nespravedlnost vykompenzovalo samo, dalším poplatkem.

Zavedením vstupného pro zahraniční turisty na desítce „top“ novozélandských lokalit.

Konkrétně byly zmíněny Národní park Aoraki, Mount Cook, Tongariro Crossing, Milford Sound a Cathedral. S tím, že dalších šest lokalit má být představeno později. U vstupu do každé z nich by měl zahraniční cestovatel zaplatit dalších 20-40 dolarů. Přibližně 280-480 korun.

Ve výsledku si tak mohou přijít tyto lokality na 60 milionů dolarů, které mohou být využity přímo v místě. Jinak celá ta idea zpoplatnění vstupu k mimořádným přírodním pamětihodnostem, je nyní už politicky před-schválená.

Protože se vlastně každému líbí.

Novozélandská veřejnost ji přijímá s povděkem, protože „jejich“ příroda pro ně konečně něco dělá. Podporují jí místní podnikatelé, kterým otevírá nové příležitosti. Podporuje ji Ministerstvo cestovního ruchu, protože si tím ochrání vlastní zisk z IVL. A především si ji pochvaluje novozélandská vláda. Ta vidí, že si na sebe národní krásy dokážou vydělat, aniž by to vlastně zatěžovalo státní rozpočet.

Což je přesně ten čertík, vyskakující z krabičky. Nebo spíš Pandořiny skříňky.

V čem že je ten hlavní zádrhel? Ačkoli záměr reinvestovat na vstupném vybrané peníze přímo v místech jejich výběru působí navenek hodně lákavě, takový decentralizovaný přístup může oslabit strategickou ochranu přírody jako celek, na regionální či národní úrovni.

Ať si na sebe vydělají!

Novozélandská vláda si tím až nebezpečně připravuje terén pro to, aby mohla v budoucnu snižovat základní financování ochrany přírody. Jakékoli omezení rozpočtu Ministerstva ochrany přírody by ale mohlo ohrozit jednotlivé projekty, biotopy či oblasti, které nemohou soutěžit o omezené zdroje, nebo výpadek nahradit příjmy ze vstupného.

Na každé ikonické místo, jako je Aoraki nebo Cathedral Cove, totiž připadají desítky méně proslulých lokalit. Sice s významnou ochranářskou hodnotou, významné složením biotopů nebo biodiverzitou, ale příjmy z cestovního ruchu a vstupného negenerující. Tedy rozpočtově neperspektivní.

U těch hrozí, že budou opomenuty. Protože si na sebe vydělat nedokážou. Anebo dokážou, ale jen za cenu bolestivých kompromisů.

Jak píše The New Zealand Herald, navrhovaná vládní strategie růstu totiž zahrnuje také plány na zpřístupnění chráněných území dalším koncesím pro turistiku, zemědělství a jiným formám podnikání. V podstatě tím ministerstvu životního prostředí novozélandská vláda předkládá, že v rezervacích, na jejichž management vytrvale potřebuje ze státního rozpočtu peníze, musí nutně výhledově vytvořit nějaký potenciál ekonomické návratnosti.

Aby celá ta ochrana přírody jen něco nestála, ale taky něco nesla.

Zjednodušeně řečeno, rizikem není ani tak to, že kromě IVL by teď rádi na Novém Zélandu zavedli i extra vstupné k nejpopulárnějším přírodním památkám. Ale změna ústřední filozofie. Přesun od ochrany přírody kvůli jejím hodnotám - k jejímu komerčnímu zhodnocování.

Zásadní problém spočívá v tom, že novozélandská vláda začíná chápat přírodu především jako zdroj příjmů. V němž peníze potečou hlavně do těch ikonických míst, zatímco stát postupně omezí základní veřejné financování ochrany přírody s tím, že „si má vydělat sama“. A ekonomická hodnota převáží nad skutečnými environmentálním.

Od hobitů k české kotlině

Z ostrovního státu, kde připadá pět ovcí na jednoho obyvatele a je mezinárodně proslavený hobity, se teď můžeme přenést do vnitrozemí kontinentální Evropy. Do Česka. Protože ty naznačené novozélandské principy (a rizika) mají i u nás docela podobnou trajektorii.

Zejména tím postupným posouváním té filozofie, od ochrany přírody pro její mimořádné hodnoty, k ochraně magneticky přitahované směrem k turismu, vyšší návštěvnosti a ekonomickému přínosu regionům.

Pro ilustraci si stačí vybavit hlavní tematické okruhy diskuzí kolem nově založeného CHKO Soutok. Tedy kolik to celé bude stát; o co místní vyhlášením přijdou a kolik jim to naopak může vynést. Anebo můžeme vzpomenout na rozpravy po požáru v Českém Švýcarsku v roce 2022. Veřejná debata se vedla spíš o „kdy se tam zase dostaneme“ a „kdy odtam zase potečou peníze“, než o nějaké dlouhodobé obnově ekosystémů. Návrat turismu, okamžité využitelnosti přírody, byl prioritou a ochranné režimy byly místy zmírňovány ve prospěch obnovení přístupnosti.

Ani jinde v Česku to není o tom, zda bude dost peněz na sečení nebo pasení luk, ale spíš o tom, jestli budou peníze na nové parkoviště. Do většiny skalních měst, jeskyní a rašelinišť se už taky bez vstupného nedostanete. A zisk z vybraného vstupného se pak často navrací jen do obecního rozpočtu anebo jen do této jedné konkrétní atrakce, která si na sebe dokáže vydělat.

Ty peníze nejdou systematicky do ochrany celé krajiny, protože ochrana, která není vidět – není navenek atraktivní a neláká turisty - je hůř obhajitelná.

Příroda v Česku je sice výrazně odlišná od té na Novém Zélandu, ale je čím dál víc posuzována podle toho, kolik nám „vydělá“, než podle toho, proč je vlastně chráněná. A stejně jako na Novém Zélandu hrozí i v Česku, že se ochrana přírody začne podmiňovat její přímou ekonomickou návratností, místo aby byla chápána jako veřejný statek, který chráníme z vyšších hodnot, bez ohledu na vlastní zisk.

---

reklama

---