Krmítka jako past? Kontroverzní výzva Jacka Baddamse rozděluje milovníky ptáků

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Kdo že? Pro někoho překvapivě ochránce přírody, výzkumník a ornitolog ze staré dobré Anglie. Veřejně známá osobnost a přírodovědná celebrita, kterou neurazíte označením „ptákomilec“. A ten směrem k širokému publiku důrazně tvrdí: „Je načase přestat krmit ptáky.“

To jeho zkratkovitě tvrzení se dál šíří skrze sociální sítě jako požár vyprahlou savanou, zatímco na sebe nabaluje emoce i výpady, otázky a nepochopení. Zvlášť u těch, kteří nějaké to krmítko se zimním příkrmem pro drobné ptactvo obhospodařují. Téma rezonuje a pozornost si zaslouží i u nás, protože Česko se hrdě počítá k zemím, kde se v sezóně krmítka dají počítat na statisíce.

Takže – proč panu Baddamsovi vadí krmítka? Proč mu to čeští ornitologové příliš nevyvrací? A proč bychom všichni možná měli přehodnotit náš postoj k ptačím krmítkům?

Do startu začneme s tím, že Jack Baddams uvádí tři silné argumenty. Tím prvním je šíření chorob.

Smrtící past. Od nás pro ptáky

Na regionální mapě ptačího světa představují krmítka body, kde dochází k setkávání druhů ptáků, kteří by na sebe jinak příliš často nenarážely. A i zástupci jednoho druhu, kteří by jinak měli být docela volně rozmístěni v krajině, se u nich houfují.

To, že ta shlukovitá distribuce působí nepřirozeně, uměle, je tou menší komplikací.

Skutečným problémem se stane až tehdy, kdy se krmítko stane ohniskem nákazy. Například trichomonózy. Smrtelného parazitárního onemocnění, které postihuje trávicí trakt ptáků. Které způsobuje záněty jícnu a krku, což vede k neschopnosti polykat a následné smrti opeřenců hlady.

Trichomonóza není žádnou novinkou.

V Anglii s ní mají osobní zkušenosti už od roku 2005, kdy se parazitární onemocnění přeneslo z městských holubů na drobné pěvce. Právě skrze ty krmítka, které navštěvovali společně. Konkrétně v Anglii vyvolalo to onemocnění pokles populací zvonků zelených o 66 procent. Zhruba tři miliony jich pomřely, a druh do té doby hojný se dostal na seznam ohrožených živočichů. Tu samou trajektorii vymírání teď v Anglii podstupují pěnkavy. I těch už je o 40 procent méně, v důsledku onoho onemocnění.

A jako „krmítková nemoc“ je trichomonóza dnes bohužel známá i u nás.

Ptáci nakažení trichomonózou často hynou v okolí krmítka nebo přímo v něm. Abychom minimalizovali riziko přenosu trichomonózy na krmítku, je nutné dodržovat hygienu. Pravidelně krmítko čistit a odstraňovat zbytky potravy.

Foto | Pavel Pidrman / ČSO

Je to vina krmítek? Jednoznačně.

Protože skrze ně došlo k vytvoření nepřirozeného mechanismu, který významně napomáhá šíření parazitárního onemocnění. Běžně by se totiž nestalo, že by se zdravý zvonek zelený a nemocný holub opakovaně setkávali na jednom a tom samém místě, a tím umožňovali přenos nemoci.

Krmítkem jsme pro ně ale vytvořili neodolatelný maják, nevyčerpatelný zdroj potravy v krajině zimního hladu. Z širšího okolí, v němž by byli volně rozmístěni - a nejspíš by se nikdy nepotkali - jsme je přilákali na jedno a to samé místo. A pokud se to místo stane kontaminovaným, zamořeným, přispěje krmítko k masivnímu rozšíření onemocnění.

Krmítko se v tomto podání stává smrtící pastí. Otráveným napajedlem v poušti. Léčkou, kterou jsme nastražili ptákům mi sami, a ještě jsme do ní kvůli zvýšení přitažlivosti nasypali ty největší dobroty.

Druhý argument pana Baddamse proti krmítkům?

Ten pramení z odpovědi na otázku, odkud se v krmítcích ty dobroty vlastně berou. S nechápavým pohledem se teď nejspíš obracíte k sáčku s krmným mixem. Odpovědí je množství a původ těch zrnin.

V Anglii, kde je birdwatching chápán téměř jako národní sport a přikrmování ptáků jako povinnost, ročně utratí za krmné směsi v přepočtu 7 miliard korun. Na krmítcích v Anglii se prozobe 150 000 tun krmiva. Které musí být v režimu zemědělského hospodaření nějak vypěstováno.

Ne pro obživu lidí, ale pro jakési „hobby“.

S tím, že ty největší ptačí pochoutky, například slunečnicová semínka, se musí dovážet z pevninské Evropy. A výživné arašídy až z Asie a podlouhlá semínka mastňáku habešského z Afriky.

Stačí si to přeložit do věty: „Musíme vypravit nákladní loď na opačný konec světa, abychom měli v zimě čím přikrmovat naše zimující ptactvo…“ a dojde vám, že to úplně v pořádku asi není.

Krmítka fakticky nepřispívají k obohacení výživy všech druhů ptáků stejně. Nejčastějšími druhy, s nimiž se na krmítku setkáte, jsou sýkorky. Není to náhoda. Obě dvě jsou totiž dost agresivní, a vůči jiným drobným pěvcům se na krmítku poměrně nemilosrdně prosazují.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Gerwin Sturm / Flickr.com

Neférová konkurence není přírodní

Třetím argument pak útočí na domnělou užitečnost krmítek z docela jiné pozice.

Tím, že krmítka fakticky nepřispívají k obohacení výživy všech druhů ptáků stejně. Přesněji řečeno, určitým druhům prospívají mnohem více, a jiným spíše vůbec.

Těmi nejčastějšími druhy, s nimiž se na krmítku setkáte, jsou sýkorky. Například sýkora koňadra nebo sýkora modřinka. Není to náhoda. Obě dvě jsou totiž dost agresivní, a vůči jiným drobným pěvcům se na krmítku poměrně nemilosrdně prosazují. Když přiletí na krmítko, ostatní menší a neprůbojné druhy odtud vyženou. V lepším případě jim nechají jen zbytky z hostiny, kterou jste uchystali pro všechny.

Hlavním příjemcem toho humanitárního balíčku potravinové pomoci jsou tedy tyto dva druhy, které ale nepatří k nijak zvlášť nepočetným, ohroženým nedostatkem jídla nebo vzácným druhům. Koňader a modřinek není málo. A kvůli tomu, že nemají o potravu v zimě nouzi, jich bude další sezónu ještě víc. Jak to?

S příchodem jara začne mezi ptactvem velký konkurenční boj – o hnízdní dutiny, o potravu pro mladá ptáčata – a sýkory koňadry a modřinky do tohoto zápolení nastoupí se značným zvýhodněním. V zimě nikterak nestrádaly, neubylo jich a jsou ve formě. Když se pak z Afriky vrátí například lejsek černohlavý, nemá moc velkou šanci se mezi „posílenými“ sýkorami prosadit.

Odrazí se to na jeho hnízdním úspěchu. Tedy spíše neúspěchu.

Výsledkem bude, že do další sezóny bude o něco méně lejsků černohlavých. A o něco více sýkor koňader a modřinek. Které, v další sezóně, opět o něco úspěšněji opanují krmítka a tím posílí samy sebe.

Tak to ostatně dokreslují i čísla z Anglie.

Za posledních čtyřicet let se populace modřinek zvýšila o třiadvacet procent a o sedmasedmdesát procent vzhůru poskočily koňadry. Přičemž biti na tom jsou specialisté, jako „neprůbojná“ sýkora lužní (pokles o 96 procent) anebo již zmíněný lejsek černohlavý (pokles o 56 procent).

Krmítky zkrátka „neprospíváme“ všem ptačím druhům stejně. Zkratkovitě řečeno, krmítky vstupujeme do přírodního výběru, kde se životem platí cena za migraci do teplých krajů i za rozhodnutí setrvat celoročně na jednom místě, a zvýhodňujeme jen jednu z těch strategií. Navíc jen pro hrstku vyvolených.

Tím Jack Baddams tu sestavu silných argumentů proti krmítkům uzavírá.

Pomyslným „krmítkem“ má být celá vaše zahrada. Která nebude sloužit jako bodový fast-food, ale ptákům nabídne vše potřebné v přirozené formě.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | byronv2 / Flickr

Nakrmte je svou zahradou, ne zrním

Poslední slovo tím ale neřekl a nekončí v negativním duchu.

Zastavit zavedenou praxi krmítek totiž neznamená přestat pomáhat zimujícím ptákům.

Chce jen, aby se upustilo od „všeobecného“ přisypávání krmiva (dovezeného častokrát z opačného konce světa) do plastových krmítek rozvěšených na všech stromech v zahradě (krmítek, přispívajících k šíření chorob). A místo toho se myšlenka pomoci ptactvu transformovala v užitečnější formát.

Model, kdy se tím pomyslným „krmítkem“ stane třeba celá vaše zahrada. Která nebude sloužit jako bodový fast-food, ale spíše ucelený potravní ekosystém, který zimujícím ptákům nabídne vše potřebné v přirozené formě.

Od bobulových keřů přes ponechané od-plozené květy se semínky, s přirozenými zdroji potravy.

Jak píše Baddams: „Pěstujte rostliny, které produkují semena pro ptáky. Rostliny jako slunečnice, chrpy a šípky jsou skvělé. Opylovači vám také poděkují a vy získáte krásné květiny k pohledání. Vysaďte původní živé ploty, keře a stromy, které produkují ovoce, bobule, ořechy a semena pro ptáky. Jsou také domovem pro hromady hmyzu a místem, kde si staví hnízda.“

Má to něco do sebe. Co kdybychom jen zlomek peněz, energie a času, které věnujeme krmení ptáků, vynaložili na to, abychom naše zahrady učinili šetrnějšími? Pomoc ptákům by totiž neměla začínat otázkou „jaké krmítko pro ptáky si mám koupit“, ale „jaký původní keř mám zasadit“ nebo „jaké květiny mám pěstovat“.

A co na to čeští ornitologové? Pro ně poznámky pana Baddamse nové nejsou. Uvědomují si též, že krmítka jsou úplně magická pro pozorování ptáků, vytváření niterného vztahu zejména dětí k přírodě a super jsou třeba pro výzkum. Ale určitě nepředstavují něco, jako skutečnou pomoc přírodě.