Adam Táborský: Senioři, duševní zdraví a příroda

Někdy je věnována zář / svit reflektorů těm nejschopnější, nejzdatnějším, nejvýkonnějším, nej nej nej… Mnohdy pak zapomínáme na skupinu, která se nám ze zřetele postupně vytrácela, až se ocitla v domovech pro seniory.

Pandemie COVID-19 je pro mnohé už jen vzdálenou vzpomínkou. Pro některé však její následky přetrvávají dodnes, zejména v podobě dlouhého covidu. Avšak existuje skupina lidí, která zažívala pandemii jinak – senioři. Tato zranitelná skupina čelila mnohem přísnějším opatřením po delší dobu než zbytek společnosti.

Zatímco většina běžných provozů a služeb se postupně vracela k normálu, domovy pro seniory si nemohly dovolit uvolnit restrikce tak rychle. Důvod byl jasný: ochrana těch nejohroženějších. Senioři, kteří často bojují se zdravotními problémy a jejichž život je křehčí než u mladších generací, se nesměli zbytečně vystavovat riziku nákazy. Domovy proto přistupovaly k izolaci velmi opatrně.

Tato dlouhodobá izolace měla však i své negativní důsledky. Osamělost, kterou mnozí senioři zažívali, se prohlubovala. Nedostatek kontaktu s blízkými, omezená možnost návštěv a dlouhé období sociálního odloučení mohlo mít na jejich psychiku značný dopad. Pro některé se pandemie nestala jen zdravotní výzvou, ale i bojem s pocity izolace a samoty.

I když se život po pandemii vrací do starých kolejí, zkušenosti mnoha seniorů nám připomínají, jak důležitá je péče nejen o fyzické zdraví, ale i o psychickou pohodu, obzvláště v takových krizových situacích.

Všudypřítomná úzkost

Pokud nejsme se seniory v běžném (každodenním kontaktu), tak bychom se mohli domnívat, že jsou díky svým zkušenostem imunní vůči úzkosti a stresu. Pravda je ale jiná. Rychle se měnící svět, neustálé novinky a komplexní proměny kolem nás mohou pro seniory představovat něco neznámého, nečekaného a potenciálně ohrožujícího.

Pokud nahlédneme do učebnic klinické psychologie, zjistíme, že velká zátěž často vede ke zvýšené bojácnosti. Senioři, kteří byli kdysi schopni zvládat různé životní situace s lehkostí, se nyní mohou cítit přetížení a nejistí. Věci, které dříve dokázali řešit bez problémů, nyní působí nepřekonatelné – a to i přesto, že je fyzicky stále zvládnout mohou. Tento pocit selhání je často důsledkem přetížení. Prostě je toho na ně příliš, a tak se jejich vnímání světa zúží do úzkého hlediska plného úzkosti. Úzkost zužuje naše vnímání, zaměřuje nás jen na potenciální hrozby a ztěžuje nám vidět situaci v širším kontextu. Každý z nás tento stav zažil, když se ocitl pod velkou zátěží.

Zatímco však pro mnohé z nás stres po nějaké době opadne a vrátíme se do běžného rytmu, u seniorů to tak jednoduché být nemusí. Zvýšené přetížení, často zesílené izolací během pandemie, může přetrvávat dlouho a komplikovat návrat k normálnímu životu. Tato realita ukazuje, že i když senioři prošli mnohým, jejich boj s úzkostí může být stejně náročný jako u kohokoliv jiného – pokud ne náročnější.

Senioři se často ocitají v situaci, kdy se přestávají orientovat ve světě kolem sebe. Zatímco zdroje informací, jako jsou televize nebo noviny, zůstávají pro mnohé z nich stejné, realita se rychle mění. To, co pro ně celý život platilo, se nyní může jevit jinak. Stárnutí samo o sobě přináší životní přechody, které mohou vést k úzkostem. Změny, jako je odchod do důchodu, ztráta blízkých, nebo zdravotní problémy, mohou pro seniory představovat velké výzvy. A pokud k tomu přidáme fakt, že mnozí senioři – ať už z nutnosti nebo z vlastní vůle – žijí v domovech pro seniory, jde o zásadní změnu v jejich životě.

Někteří senioři si v domovech naleznou přátelé, kteří jim pomohou lépe se adaptovat na nové prostředí a překonat počáteční obavy. Na druhou stranu se někteří senioři mohou cítit osaměle i v přítomnosti mnoha dalších lidí. Místo sdílení svých zkušeností a životních příběhů se mohou uzavírat do sebe a propadat úzkosti či izolovanosti. Tento stav pak představuje výzvu pro sociální, psychologický a aktivizační personál domovů, který se snaží tyto bariéry překonat a seniorům pomoci.

Rozlišení mezi zvýšenou zátěží a skutečnou klinickou úzkostí je v tomto případě klíčové. Uvědomění si problému a jeho adresování včas může být zásadním krokem ke správné intervenci a podpoře. Je však třeba pamatovat, že každý den není stejný. Některé dny mohou být pro seniory náročné a plné propadů, zatímco jiné mohou být naplněny pocity síly a povzbuzení. Výzvou pro společnost zůstává, jak těmto starším lidem pomoci zvládnout jejich obavy a zajistit jim nejen fyzickou, ale i psychickou pohodu v jejich každodenním životě.

Špetka přírody dokáže velké divy

Z důvodu zvýšené zátěže zdravotního systému, sociálních služeb a izolace seniorů jsme během léta 2024 vytvořili zážitkové programy pro domovy seniorů v pražské přírodě za podpory MHMP a EVVO. Důvodem byla prožívaná osamělost seniorů a omezené podněty přicházející z jejich neprodleného okolí.

Se seniory jsme podnikli čtyři výlety přírody, které vykouzlily úsměvy na tváři nejen seniorům, ale také dobrovolníkům, kteří s nimi byli v terapeutickém kontaktu. Důvodem nebylo pouze generační rozdíl, práce s populací, se kterou dříve nepotkali, ale také dojetí a vděčnost, kterou v takové míře nemusí tak často zažívat..,

Zhoršené zdraví a osobní pohoda nemusí být skutečnost, u které pokrčíme rameny a kterou necháme ladem z důvodu ekonomické neefektivity či nemožnosti návratnosti. I proto se projekt zaměřuje na poskytnutí cest do přírody se zkušenými odborníky, kdy senioři na invalidním vozíku zažijí psychoterapeutický kontakt, proces a zážitek. Polský básník Stanisław Jerzy Lec říkal: „Mládí je dar přírody, ale stárnutí je umělecké dílo.“ Na umělecká díla tak nemusíme být sami, a ke všemu si je můžeme zpříjemnit osvěžením v přírodě, která nemusí být zdroje pouze nostalgie, ale také naděje.

Děkovný dopis od Ireny Prchalové:

VÝLET ZA HUMNA

V sobotu, v poslední srpnový den nás vyjelo z Chodova asi deset klientů na malý výletek do Milíčovského lesa. Byl to střípek radosti a pohody, ze kterých se skládá celý spokojený život. Každý jsme měli doprovod, bylo o nás dobře postaráno. Někteří šlapali do kopečka s chodítky, šlapala jsem také, většinou ale jezdili na vozíčcích, jednak ze zdravotních důvodů, a také aby mohli nerušeně pozorovat přírodu a okolí.

O mě se starala Eliška a její maminka zase o pana Miroslava na vozíčku. Ten viditelně ožíval pod její péčí, viděla jsem záblesk radosti v jeho očích a úsměv životní pohody. Cestou jsme potkávali rodiny s dětmi, cyklisty, patřili jsme do toho hemžení a bylo nám moc dobře.

Po dlouhých letech jsem uviděla kvést u cesty modrou čekanku, kterou jsem měla kdysi na chaloupce. Eliška mi řekla, že od babičky ví, že ji nemá dívka trhat, to by se načekala na ženicha!

U rybníka jsme si udělali pohodovou zastávku a kochali se klidem, tichem a šploucháním vody.

Kachny vylezly z vody, zvědavě si nás prohlížely a potom hupsly zpátky do rybníka. Nádherná, pořád ještě letní sobota!

Děkujeme všem, kteří nám tento výlet připravili a umožnili. Stále platí stará moudrost, že změna je život.

---

reklama

---