Anna Hradilková: Moje dlouhá cesta k Pražským matkám

Při vzpomínkách na to, co mne přimělo spolu s dalšími ženami napsat dopis podepsaný „Pražské matky“ a poté dále usilovat o lepší životní prostředí v Praze, se mi nevybavuje žádný bod obratu či moment. Spolu s mojí sestrou, která je také zakladatelkou hnutí Pražské matky, jsme vyrůstaly v rodině, kde životní prostředí bylo důležitým prvkem našeho vnímání ještě dříve, než se označení „životní prostředí“ stalo skloňovaným pojmem.

Maminka pocházela z myslivny a vůči přírodě, lesům, rostlinám i živočichům měla velmi citlivý vztah, který na nás přenášela.

Tatínek byl dlouholetým skautem i v dobách, kdy toto hnutí bylo zakázané. Ideály skautingu, včetně vnímání krásy a důležitosti přírody i její ochrany, nám vštěpoval od malička. Zároveň jsme byli spolu s bratrem, později vystudovaným ekologem, vedeni také k velké zodpovědnosti za své okolí a přírodu, která nám byla svěřena.

Velký vliv mělo i to, že jsme celé dětství trávili prázdniny na chalupě v Krkonoších. To pro mne mělo zásadní citový význam. Pobyt uprostřed krásné přírody, poznávání lesa spolu s dědou lesníkem nebo s tatínkem skautem mne velice formovalo. Vypěstovala jsem si vůči přírodě hlubokou citlivost a později jsem si začala uvědomovat, že stát kvůli svému politickému uspořádání přírodu i životní prostředí nezohledňuje, a naopak bezohledně drancuje. Upřímně jsem tím velmi trpěla.

Když se v době normalizace začalo více hovořit o životním prostředí, hltala jsem všechny pořady o životním prostředí v Hlasu Ameriky. Například komentáře Erazima Koháka pro mne byly nadějné a zajímavé. Hana Librová, brněnská ekoložka, mívala i v Československém rozhlase na tu dobu kritické a zajímavé pořady a stala se pro mne velkým vzorem. Byly dvě věci, které ve mně probudily touhu po nějakém vzdoru.

Za prvé odumírání pohraničních lesů v důsledku průmyslových zplodin. Moje milované krkonošské lesy začaly před mýma očima plošně usychat.

Za druhé smogové situace v Praze, které pravidelně každý podzim a zimu přinášely utrpení nejen mým, ale všem dětem v mém okolí. Děti trpěly bronchitidami, zápaly plic, alergiemi a kožními problémy. V centru Prahy, kde bylo znečištění nejhorší, měly pravidelné bolesti hlavy.

Oba problémy už jasně signalizovaly, že zničené životní prostředí silně ovlivňuje kvalitu našich životů. A oba pro mne byly noční můrou v tom smyslu, že naše děti už nebudou mít takové podmínky pro život, jako jsme měli my.

Nakonec nás rozhovory se spřátelenými ženami, které to cítily stejně, dovedly až ke společné činnosti. Tak vznikly Pražské matky.

---

reklama

---