Česká botanická společnost: Stanovisko k negativním dopadům neuváženého budování tůní na diverzitu rostlin

Tímto stanoviskem reaguje Česká botanická společnost na aktuální debatu vyvolanou zjištěními o neblahých dopadech mnohých nově vzniklých tůní financovaných z fondů určených na ochranu přírody a krajiny. Na začátku je důležité zdůraznit, že dobře navržené tůně na vhodně zvolených místech mají významný potenciál podpořit diverzitu rostlin i živočichů a jejich společenstev. Na druhou stranu by tato skutečnost nikdy neměla zastínit neblahé důsledky, které může mít budování tůní na rostlinná společenstva a ohrožené druhy rostlin, pokud mu nepředchází komplexní plánování se zohledněním podmínek na lokalitě. V krajině málo ovlivněné člověkem jsou tůně přirozenou součástí říčních niv s meandrujícími toky. Jde o dynamické systémy, které se v čase a prostoru mění v závislosti na aktivitě toku. Snaha o revitalizace mokřadů v naší drasticky odvodněné krajině s převahou regulovaných toků proto vede k vytváření nových tůní tam, kde přirozené říční tůně vnikat nemohou. Stávají se tak náhradními biotopy nejen pro samotné přirozené říční tůně, ale i rybniční ekosystémy zničené intenzivním chovem ryb. Zavádění nových typů stanovišť do krajiny je velká změna, která vyžaduje velmi opatrné, pečlivé a komplexní plánování. Místo toho jsme však často svědky neuváženého hloubení nádrží a přesunů zeminy, což v řadě případů původní mokřady spíše poškozuje, než jim pomáhá. Jsou tak narušována cenná původní mokřadní společenstva, blokuje se jejich obnova a šíří se expanzní a invazní druhy. Budování tůní navíc mění mikroklimatické, hydrologické a půdní podmínky v jejich širším okolí. Tůně do sebe totiž stahují vodu, která se z nich vypařuje, čímž se snižuje hladina podpovrchové vody v jejich širším okolí a může docházet k další degradaci mokřadních společenstev. Toto riziko vidíme zejména v makroklimaticky suchých oblastech (např. na jižní Moravě) v místech, která nejsou dostatečně zásobená podpovrchovou vodou.

Neuvážené budování tůní ohrožuje mnohé mokřadní rostliny a rostlinná společenstva v místech, kde se nové tůně budují. Často jde o vzácné a ohrožené druhy nebo ohrožené biotopy podle Červeného seznamu biotope ČR. Zvláště velké riziko představuje budování tůní pro systémy mokřadů s kolísavými vlhkostními poměry, tedy vysýchavé polní mokřady a slaniska. V těchto biotopech je větší množství mimořádně vzácných a ohrožených druhů rostlin vázáno právě na střídání fází zaplavení a vyschnutí a pravidelné narušování vegetace a půdního povrchu. Vytvoření trvalých vodních ploch a s ním spojené odvodnění jejich okolí a převrstvení půdního profilu vede k totální devastaci těchto cenných stanovišť.

Problémem konceptu budování tůní za účelem podpory biodiverzity je také chápání tohoto opatření jako jednoduchého a bezúdržbového řešení. To je v přímém rozporu s tím, že naprostá většina mokřadních druhů rostlin a společenstev je úzce vázána na pravidelné disturbance. Bez následné péče (např. pastva, seč, periodické narušení povrchu, údržba tůní, likvidace expanzních a invazních druhů) každé revitalizační opatření velmi rychle přichází o svůj potenciál sloužit biodiverzitě a stává se z botanického pohledu uniformní a chudé.

Správně navržené, citlivě vybudované a dlouhodobě udržované tůně mohou být významným přínosem pro krajinu a účinně podporovat biologickou rozmanitost. Aby však tento potenciál nebyl zmařen, je třeba otevřeně přiznat, že řada nedávných realizací vedla k nevratnému poškození biodiverzity dotčených lokalit. Spíš než k hledání viníků by nás tato zkušenost měla vést k soustředění sil na prevenci podobných selhání při budoucích projektech ekologické obnovy. Proto vyzýváme, aby při navrhování nových tůní, jejich schvalování i samotné realizaci byla důsledně respektována následující doporučení:

(1) Tůně by nikdy neměly být budovány na plochách cenné mokřadní vegetace nebo v místech s velkým potenciálem obnovy vzácných mokřadních společenstev. Naopak vhodná umístění pro tůně jsou silně degradované části mokřadů, které nemají potenciál obnovy mokřadní vegetace.

(2) Tůně nesmí být budovány v místech, kde způsobí odvodnění lokality a s tím spojenou expanzi mezofilních druhů včetně druhů invazních. Obzvláště problematické je budování tůní v suchých nížinných oblastech.

(3) Tůně nesmí být hloubeny v místech, kde je hladina podpovrchové vody příliš hluboko, protože na takových stanovištích je velmi omezený potenciál vzniku cenných mokřadních společenstev.

(4) Tůně a soustavy tůní nesmí být chápány jako bezúdržbový biotop. Naopak je potřeba počítat s tím, že po vybudování tůně se náklady na péči o lokalitu mohou ještě zvýšit.

(5) Při budování tůní je potřeba důsledně pracovat nejen s potenciálem stávajících rostlinných společenstev, ale i semenné banky na lokalitě. Obnažené plochy původního substrátu nesmí být převrstveny nadbytečným výkopkem. Na místech periodických mokřadů, pramenných vývěrů a slanisek není vhodné budovat nádrže se stálou hladinou vody.

(6) Naprosto nevhodné jsou parkové úpravy v okolí obnovených mokřadů a tůní, jako například výsadba dřevin (pro biodiverzitu jsou nejcennější tůně osluněné) a okrasných rostlin nebo osevy komerční travní směsí, protože ty zabírají místa cenných domácích druhů rostlin.

(7) Z pohledu podpory biodiverzity v delším časovém měřítku doporučujeme upřednostňovat malé a mělké tůně v trvale udržovaných komplexech mokřadní vegetace.

Stanovisko připravili Kryštof Chytrý, Ester Ekrtová & Veronika Kalníková ve spolupráci se Štěpánkou Pustkovou.

Stanovisko diskutoval a schválil hlavní výbor České botanické společnosti.

Prof. RNDr. Milan Chytrý, Ph.D., předseda ČBS

---

reklama

---