Jiří Silný: Článek o „Hnutí etických potravin“ je sporný a kontraproduktivní

Rád bych se vyjádřil ke kriticky zaměřeným informacím o systému spravedlivého obchodování (fair trade), který je představován jako jakási naivní iluze nebo zas vychytralá past na zákazníky. (Článek The Economist: Hnutí etických potravin sporné a kontraproduktivní zveřejnil EkoList 7.1. 2007, pozn. red.) Už tento rozpor ukazuje, že článku jde především o diskreditaci eticky zaměřené ekonomiky ve jménu prosazování tzv. volného obchodu. Podle mého názoru se dnes už dostatečně ukázalo, že skutečně iluzorní je představa neviditelné ruky trhu, která jaksi mimochodem vyřeší i ekologické a sociální problémy. Systém fair trade se od malých počátků před půl stoletím vyvinul v jednu z nejdynamičtěji se rozvíjející oblast dnešního obchodování díky vysoké kvalitě své produkce (nejde jen o potraviny ale i o řemeslné výrobky, textil apod.) a díky rostoucímu počtu zákazníků, které zajímá, za jakých lidských a ekologických podmínek vznikají produkty, které spotřebovávají. Jeho základní myšlenkou je producentům zaručit důstojné sociální a pracovní podmínky a přitom se vychází z minimálních standardů Mezinárodní organizace práce (zákaz dětské práce, právo na kolektivní vyjednávání, zákaz diskriminace, odpovídající odměna, regulovaná pracovní doba atd.). Protože toto standardy tzv. svobodný obchod nezaručuje ani náhodou, vznikl alternativní systém, někdy nazývaný také partnerský obchod, protože počítá s partnerským postavením producentů, obchodníků a spotřebitelů. Tento systém není založen na maximalizaci zisku pro obchodníky, ale na dlouhodobé ekonomické a sociální udržitelnosti. Tvorba cen je transparentní a odvíjí se od reálných potřeb důstojného života a rozvoje místních komunit. Je sice pravda, že např. u kávy producenti v systému fair trade dostávají asi 10 % prodejní ceny, ale na běžném trhu dostanou sotva polovinu, což je právě onen rozdíl mezi živořením a důstojným životem. Zbytek ceny tvoří doprava, náklady na distribuci a na propagaci – k tomuto způsobu obchodování patří zároveň osvěta, informace o fungování světového obchodu a o důvodech obchodu partnerského. Cesta zboží od výrobců ke spotřebitelům je co nejkratší a lze ji u každého výrobku snadno vysledovat. Celý systém podléhá nezávislé kontrole produktů (Fair Trade Labeling Organisation), na jejímž základě je udělována ochranná známka FAIR TRADE. Producenti, dovozci i prodejci jsou organizování ve společné asociaci, která posuzuje u každého dodržování standardů, pomáhá výměnou zkušeností, průzkumem trhu a jinými formami spolupráce (International Fair Trade Association).

Na systému fair trade se velký byznys začal podílet nikoli brzy, ale až po několika desetiletích, když prodeje některých druhů zboží (především kávy a banánů) dosáhly na trhu v jednotlivých zemích i desítky procent. Pokud u daného výrobku např. firma Nestlé splní vůči svým dodavatelům stanovené standardy, je to přesně to, čeho se fair trade snaží dosáhnout. Problém je, že u Nestlé je to jeden férový produkt mezi šesti tisíci ostatními, takže zatím to vypadá spíše jako reklamní trik a bude na odpovědných zákaznících, aby si to ohlídali.

Nízké kupní ceny jsou v řadě případů způsobeny především bezohledným vykořisťováním producentů. Vzhledem k tomu, že obchod s nejvýznamnějšími komoditami ovládá pravidelně jen necelá desítka nadnárodních koncernů, jsou drobní producenti závislí na těchto odběratelích, kteří diktují ceny, protože jen přes ně mají přístup na trh. Většinou nemají žádnou šanci přejít na jiné plodiny, protože prakticky u všech je situace podobná. Klasický je příklad latinskoamerických pěstitelů kávy, kteří přecházejí na pěstování koky, když je káva neuživí. I v takovém případě je fair trade alternativou – do Česka se dováží fair trade bio káva Nueovo Futuro, která pochází z projektu „Káva místo koky“. Díky vysoké kvalitě produktu a partnerskému systému obchodování se zúčastněná družstva zdárně rozvíjejí. K tomu patří i produkce plodin pro vlastní obživu, samozřejmostí je, že kvůli produktům fair trade se nekácí pralesy, naopak se např. káva pěstuje v přirozeném zastínění a buď jsou zcela bez chemického ošetření nebo se použití umělých látek minimalizuje.

Podle mých znalostí se v rozvojových zemích rozhodně nekácejí pralesy kvůli produkci ekologických plodin, ale např. v Jižní Americe kvůli geneticky modifikované sóje, pěstované velmi intenzivně, pokud pod tím rozumíme devastaci půdy a masivní užití chemikálii. Na tom opravdu mnoho směšného není, protože to nese zdravotní škody pro obyvatele a nevratnou devastaci přírody. Podobně je tomu s produkcí palmového oleje ve Východní Asii a další pohroma se chystá při rozšiřování ploch energetických rostlin. Snad je zbytečné dodávat, že většinu těchto produktů spotřebují bohaté země – a tak ta starost o výživu chudáků nepůsobí příliš důvěryhodně.

Pokud v článku citovaným odborníkům připadá iluzorní skutečnost, že v systému fair trade miliony producentů nacházejí svou prací důstojné zajištění existence a nejsou odkázáni na milodary a miliony konzumentů uplatňují svou svobodu etické volby a přitom dostávají kvalitní produkty, ptám se, o jakou odbornost vlastně jde?

---

reklama

---