David Chytil: Právo na opravu přichází

Každý rok končí v odpadu miliony elektrospotřebičů, přestože by mnohé z nich mohly dál sloužit. Od 31. července 2026 se tento přístup začne v Evropě měnit. Členské státy začnou uplatňovat takzvané právo na opravu, které má spotřebitelům usnadnit opravy vybraných výrobků i po skončení záruční doby a zlepšit dostupnost náhradních dílů. Co nová pravidla přinesou, jak mohou přispět ke snížení množství elektroodpadu a kde jsou jejich limity. Elektroodpad dnes patří mezi nejrychleji rostoucí druhy odpadu na světě. Podle odhadů projektu Global E-waste Monitor dosáhne jeho objem v roce 2030 přibližně 82 milionů tun. Značná část spotřebičů přitom nekončí v odpadu proto, že by byla zcela nefunkční. Jejich oprava bývá složitá či drahá a spotřebiteli se jednoduše nevyplatí.

U spotřební elektroniky je rozdíl mezi tím, jak dlouho zařízení skutečně používáme a jak dlouho bychom chtěli, aby vydrželo, obzvlášť výrazný. Podle přehledu Evropské agentury pro životní prostředí z roku 2020 činila v analyzovaných studiích skutečná životnost smartphonu přibližně 1,8 roku, zatímco spotřebiteli požadovaná životnost dosahovala 5,2 roku. Právě tuto logiku se nová evropská legislativa snaží změnit. Místo předčasného nákupu nového výrobku má dát větší prostor opravám a delšímu používání toho stávajícího.

Oprava se musí stát dostupnou volbou

Evropská směrnice o právu na opravu vstoupila v platnost už v červenci 2024. Členské státy ji mají promítnout do svých zákonů a nová pravidla začít uplatňovat od 31. července 2026. Pro spotřebitele má být změna hlavně praktická. U vybraných spotřebičů se budou moci na výrobce obrátit i po skončení záruční doby. Oprava má proběhnout v přiměřeném čase a za přiměřenou cenu, snáze dostupné mají být také náhradní díly a informace o servisu. Když se pár měsíců po záruce pokazí například pračka, člověk často neví, zda sežene náhradní díl, kolik bude oprava stát ani jak dlouho potrvá. Starý přístroj kvůli tomu běžně končí v odpadu a nahradí jej nový. Právo na opravu má tuto nejistotu omezit.

Významnou změnu legislativa představuje pro výrobce. Ti budou muset už při vývoji více myslet na opravitelnost, dostupnost náhradních dílů a dlouhodobý servis. Přestože to může zvýšit náklady na design a výrobu, z dlouhodobého pohledu jde o investici do kvalitnějších a udržitelnějších produktů. Nová pravidla se přitom nebudou vztahovat na veškerou elektroniku, ale především na výrobky, pro které už evropské předpisy stanovují požadavky na opravitelnost. Patří mezi ně například mobilní telefony, tablety, pračky, lednice nebo vysavače.

Bez recyklace bude změna jen poloviční

Ani dostupnější opravy však problém elektroodpadu zcela nevyřeší. Každý spotřebič jednou doslouží a jeho další oprava přestane dávat technický nebo ekonomický smysl. Tehdy je nezbytné dostat vysloužilé elektro k recyklaci. V roce 2023 přitom míra sběru elektroodpadu v EU podle Eurostatu dosáhla pouze 37,5 %, tedy výrazně méně než 65% cíl stanovený směrnicí WEEE. V České republice je však míra sběru však v rámci států EU na velmi dobré úrovni. V roce 2024 dosáhla 67 % a je celkově 4. v rámci EU.

Vedle sběrných dvorů a míst zpětného odběru mohou lidé využít také služby založené na reverzní logistice, tedy na zpětné přepravě výrobků od spotřebitele k jejich dalšímu zpracování. Například prostřednictvím služby Rebalík lze drobnou elektroniku bezplatně odeslat k recyklaci přes síť Balíkoven, tedy podobně jednoduše, jako když si lidé novou elektroniku objednávají online.

Právo na opravu proto není cílovou stanicí, ale důležitým krokem k cirkulární ekonomice. Jejím základem je snaha udržet výrobky a materiály v oběhu co nejdéle – zařízení používat, opravovat, případně předávat k dalšímu využití a recyklovat je až ve chvíli, kdy skutečně doslouží.

Evropa může výrobcům nařídit, aby své produkty navrhovali jako opravitelné. Nemůže však spotřebitelům nařídit, aby je skutečně opravovali a poté předávali k recyklaci. Bez změny našich návyků zůstane potenciál nové legislativy využitý jen napůl.

---

reklama

---