David Svoboda: Jsou lišejníky v sadu škodlivé?

Začíná nám předjaří, a mnoho z nás už svrbějí ruce při pohledu na zahrádky, zahrady, políčka a sady. Zatím toho moc neraší, ale venku nemrzne. Nemám vyrazit na chvíli ven vyplet na podzim nestihnuté? Když je takhle teplo, nemám už vyset mrkev a ostříhat stromy? Mám už stříkat broskvoně proti kadeřavosti? Tyto a jiné otázky si klade při podobném počasí jako je letošní únor nejeden zahrádkář. A k tomu se nám začínají rojit tu odborné, tu reklamní a jiné články a sdělení, co bychom na zahradách všechno měli provést. V nejedné redakci se zadá elévovi úkol napsat článek o tom, co dělat nebo nedělat, koupit a ošetřit.

Elév i staršina hledají a vyskočí na ně mezi jiným i vděčný evergreen – škodlivé lišejníky a mechy, se kterými je potřeba zatočit stůj co stůj, dokud není jiná důležitá práce, a hlavně, dokud je čas! Rychle a „se vší rozhodností“. Skvělé téma, něco někde postahují, stáhnou z fotobanky fotku lišejníku a článek je hotový. Umělá inteligence může také skvěle pomoci, zopakuje nejčastější pravdy a ještě vyrobí krásné věty. Nebudu vám sem uvádět odkazy, při zadání hesla „škodlivý lišejník“ jich v internetovém vyhledávači vyskočí tolik, že by to byla práce zbytečná.

Jak to ale s tou mnohokrát opakovanou škodlivostí lišejníků je? Musíme opravdu ve jménu úrody každé jaro vytahovat kartáče, zapínat vapku, přemýšlet, kolik zelené skalice či jiných fungicidů na stromy nastříkat a pak všechno mokré, odrhnuté za velkého nadávání sousedů spálit?

Lišejníky jako organismy

Škodlivost lišejníků je jedním z nejčastěji opakovaných mýtů, autoři se často zaštiťují i citacemi z různých zaručených zdrojů. Pojďme si základní argumenty rozebrat, nejdříve ale pár vět o lišejnících jako takových.

Lišejníky, nebo chcete-li lichenizované houby, jsou skupinou organismů, kde spolu partneři žijí v symbióze. Jejich základem jsou dvě složky: houbová a fotosyntetizující (kterou je nejčastěji zelená řasa nebo sinice). Tato základní symbióza, jak potvrzují recentní výzkumy mnoha vědeckých týmů, může být ještě rozšířena o jiné navázané mikroskopické houby, specifické bakterie nebo i další fotosyntetizující partnery, to bychom ale zabíhali do přílišných podrobností.

Soužití řas nebo sinic – „továrny na cukry“, u kterých je hlavním zdrojem energie sluneční záření s oxidem uhličitým ze vzduchu, a hub, které tvoří stélku (tělo) organismu a ta se přichycuje k substrátu, tak dává lišejníkům velké možnosti kde růst. Osidlují všechny možné povrchy od skal přes půdu až po stromy a keře, najdeme je na betonu, ale i na skle, asfaltu a třeba starých vracích aut. Stačí jim k životu světlo, vlhkost a živiny splachované po povrchu deštěm či se na nich zachycující ze vzduchu.

Pomocí sekundárních metabolitů (lišejníkových látek) jsou lišejníky schopné se bránit proti různým okusovačům, plísním či bakteriím i před nadměrným UV zářením. Mezi další vlastnosti patří možnost rychlého nastartování a uspání metabolismu v závislosti na vlhkosti stélky a slunečním záření, dlouhá životnost, odolnost proti nízkým teplotám a pomalý růst v řádu milimetrů za rok. Některé druhy, zejména epifytických (na dřevinách rostoucích) lišejníků, jsou poměrně náchylné ke znečištění ovzduší (imise SO2), narušení mikroklimatu stanoviště a jiným negativním vlivům.

Lišejníky si podklad často vybírají – různé epifytické druhy se vyskytují na různých dřevinách, přičemž jedním z nejdůležitějších faktorů je charakter kůry (borky) stromů – její kyselost a množství živin. Například třešně, slivoně, višně a hrušně mají kůru kyselou s hodnotou pH zhruba od tří do pěti. Naproti tomu starší jabloně a zejména ořešáky mají kůru téměř neutrální s pH blížícím se sedmi. Stromy s kyselou kůrou mívají kůru na živiny chudší, naproti tomu již zmíněné jabloně a ořešáky, zejména ty starší, ji mají na živiny bohatou.

Z povrchu kůry, zejména starší, se živiny pozvolna samovolně uvolňují, splachují se deštěm, kůra také zachytává prach z okolí. Staré stromy s rozpraskanou kůrou na kmeni a větvích déle udrží vlhkost, což také napomáhá rozvoji lišejníků. V sadu s různou druhovou skladbou a stářím ovocných stromů tak můžeme najít celou škálu různých druhů podle shora uvedených charakteristik.

Škodlivost lišejníků

Lišejníkům se přičítá mnoho nezdarů na zahradách a v sadech, pojďme si jednotlivá tvrzení rozebrat:

Lišejníky jsou parazité?

Není pravda, jak se mnohde píše, že lišejníky vysávají stromy, parazitují na nich. Jednoduše proto, že to neumějí. Jejich rhiziny, příchytná vlákna, se dokáží na podkladu jen držet, jsou maximálně schopny zachytit po kůře stékající vodu s rozpuštěným prachem a látkami vymývanými deštěm. Lišejníky nekonzumují žádnou část rostliny, neumějí narušovat pletiva lýka ani dřeva a cokoliv z nich aktivně získat. Lišejníky nejsou parazité.

Snižují plodnost?

Pěstitelé jsou často přesvědčeni, že jim lišejníky snižují plodnost ovocných dřevin. Není to pravda, neumějí to, protože nemají jak ovlivnit násadu květů ani vývoj plodů, nevypouštějí dovnitř stromu žádné látky, které by plodnost snižovaly.

Způsobují rozpraskání kůry?

Někdy se můžeme dočíst, že lišejník po několika letech způsobí hrubost a rozpraskanost borky, na které se přichytí. Není to tak, je to přesně opačně. Lišejník, aby mohl růst, se musí někde přichytit. A stejně jako horolezec se lépe chytne členité skály plné chytů, tak i lišejník to zvládne lépe na hrubém kmeni než hladké kůře, odkud klíčící výtrus či vegetativní úlomek smyje déšť a sfoukne vítr.

Způsobují snižování růstu rybízu a angreštu, když obalují větvičky?

I v ovocnářských poradnách si lidé někdy stěžují, že jim angrešt nebo rybíz pořádně neroste kvůli lišejníkům. Je to ale opět opačně – zababčený, neprostříhávaný rybíz neroste rychle, šestileté a starší větve daly lišejníkům dostatečný čas se vyvinout (odskočím-li k řezu ovocných keřů, u rybízů se doporučuje každý rok odstranit zhruba pětinu až třetinu nejstarších větví, aby řádně rostly a plodily – neznám nikoho, kdo by s plodností rybízu při tomto způsobu řezu měl problém, pokud nezahradničí na poušti či v bažině). A i angrešty po Němcích v bývalých horských vesnicích Šumavy jsou často obalené jak lišejníky, tak plody.

Ukrývají se v lišejnících škůdci?

Ano, hlavně lupenité a keříčkovité stélky mohou být a také často jsou úkrytem pro mnoho druhů hmyzu a dalších bezobratlých.

Ale jsou všichni bezobratlí opravdu jen škodliví? Lumčíci, škvoři, slunéčka a jejich larvy, draví roztoči – ti všichni se v lišejnících také schovávají a jak rádi je na zahrádce či v sadu vidíme požírat mšice, housenky obalečů, svilušky, hálčivce a další škůdce.

V lišejnících také mohou přezimovat výtrusy hub a pak může být pravdivý povzdech nejednoho zahrádkáře: „jablka mám kvůli tomu svinstvu strupatá, angrešt je plný padlí“. I zde ale existuje řešení, a tím je pěstování odrůd jablek rezistentních na strupovitost (a že jich nyní je, a jak dobrých, vyšlechtěných přímo u nás) a angreštů nenáchylných na americké padlí, které jsou také běžně k dostání.

Zvyšují vlhkost v koruně?

Je pravda, že při velmi bujném porostu lišejníků s keříčkovitými stélkami, hlavně v nevhodných podmínkách pro ovocné stromy (mrazové kotliny, horské oblasti, údolí řek s častými mlhami) mohou lišejníky zvyšovat vlhkost v koruně.

V podobných extrémních místech mohou lišejníky stínit mladým listům nebo, například když padá mokrý a těžký sníh, zatěžovat stromy a větve se pak mohou snadněji lámat. Takové stromy (ale i keře) se v našich podmínkách vyskytují snad jen ve starých neudržovaných sadech v horských oblastech. Přál bych vám vidět předloni na podzim švestky domácí u Srní na Šumavě, desítky let neošetřované a celé obalené lišejníky – ale ve stejném čase i celé modré lahodnými plody.

Variací na škodlivost lišejníků najdeme hodně. Podezřívám autory článků, že si někdy i přibarvují, co všechno se může přihodit, a pak také domýšlejí nejlepší způsoby odstranění. Ale dovedete si představit, co udělá takový rýžový kartáč, následné ostříkání vapkou, případně pak ještě natření popelem a zelenou skalicí? Jak se mohou narušit povrchová pletiva, zvýší se náchylnost k mrazovému praskání kmene a jak důležitou vstupní branou jsou trhliny v kůře pro opravdu patogenní houby?

Natření vápnem to může trochu eliminovat, ale výluh z popela určitě ne. Doporučované ošetření zelenou skalicí (síranem železnatým) či kuprikolem má na lišejníky často destrukční vliv, ale zdaleka ne tak stoprocentní, jak se udává – mnohé druhy mají schopnost škodlivé těžké kovy (měď) vytěsnit právě pomocí lišejníkových látek a pokračovat v růstu. Zdravotní závadnost kuprikolu a jeho náhražek také nemusí být zanedbatelná.

Někdy doporučované chemické směsi s organickými azolovými fungicidy pak mají mnoho vedlejších účinků, například na vzrůstající rezistenci hub obecně, z nichž některé jsou potenciálně patogenní i pro člověka. Ostatně úzká korelace výskytu lidských houbových patogenů rezistentních na léčiva s rozvolněnými pravidly pro používání organických fungicidů v zemích jako jsou USA či Indie je alarmující a je stále vážnějším problémem pro obyvatele (např. zde).

S různými tvrzeními by šlo polemizovat ještě dlouho. Třeba že lišejníky přeci musejí být škodlivé, když i vládní nařízení z roku 1931 ve svém paragrafu 4 jejich odstraňování z kůry nařizuje. Pokud si ho ale přečteme pořádně, tak ve vyjmenovaných škodlivých činitelích (§ 1) mechy ani lišejníky nenajdeme, jen v tom § 4 se nařizuje odstranění odumírajících a odumřelých částí a k tomu porostů na kůře (mechů a lišejníků). Odkazovat ale na skoro sto let staré nařízení (vydané nepochybně i pod dojmem důsledků pro mnoho ovocných stromů likvidační mrazové kalamity z února 1929) je, jako bychom argumentovali tím, že DDT je v jiném předpise doporučené jako nejlepší insekticid zdravý neškodný nebo se poohlíželi po lécích s arzénem...

Pokud máme v sadu či na zahradě dostatečně vzdušné a světlé koruny, stromy na vhodných místech, u keřů angreštu a rybízu průběžně po zhruba 3–4 letech odstraňujeme staré větve, lišejníky nám dřeviny ani pořádně nepokryjí a vůbec nemá smysl s nimi bojovat – naopak se můžeme těšit z přítomnosti těchto organismů, ještě v nedávné době prudce ubývajících a leckde i vzácných.

A když budeme mít štěstí, tak nám na zahradě mohou vykouknout třeba i některé druhy vzácných provazovek nebo terčovek (např. zde). Zkusme při zahrádkaření nevidět ve všem živém jen škůdce, které je potřeba totálně eliminovat – ostatně také někdy obdivujete bohatou úrodu ve zcela neudržovaných sadech a zahradách?

---

reklama

---