Tomáš Hokr: Dvacet stromů a tři zdomácnělé veverky
Tyto teorie ač nazývané některými skeptiky za modní vlnu, nejsou nijak ojedinělé. V současnosti i další vědci a vědecké týmy přicházejí s důkazy označující za původce vyhynutí velkých prehistorických zvířat právě pravěké lovce, tedy člověka.To je poněkud překvapující hlavně s poukazem na to, jak byl lidský rod v oné době málo početný a jakou techniku k lovu používal. Dokazuje to, jak i malý zásah člověka může mít zásadní důsledky pro celou faunu. Dosud však nebylo jednoznačné říci, zda tento vliv byl nebo nebyl škodlivý; přeci jenom i člověk je živý tvor a tedy součástí fauny. Je tedy přirozené, že i člověk je součástí potravního řetězce.
Příroda je ve skutečnosti jeden velký organismus vyvíjející se z touhy najít rovnováhu. Rovnováha je základem všech přírodních procesů. A proto i povodeň ač člověkem vnímaná jako katastrofa, něco přírodě odnese a vždy něco nového přinese. Příroda to jako katastrofu nevnímá. Najde si svou rovnováhu. Po vymření megafauny přeci došlo k rozvoji menších a tudíž přizpůsobivějších druhů. Nemám tedy strach, že by se příroda pod tíhou činnosti člověka zhroutila. To se pravděpodobně nestane. Příroda a život na Zemi se přizpůsobí světu dominantního člověka. Bude se nám ale taková příroda líbit? Ve světě úplné dominance člověka nad ostatními živočišnými druhy, kde parku s dvaceti stromy a třemi zdomácnělými veverkami budeme říkat kus divoké přírody?
Živočišné i rostlinné druhy zanikají a nové vznikají. To je přirozené. Čemu však nyní čelíme, má daleko k rovnováze těchto bilancí. Takže zatímco v dobách dávno minulých trvalo pravěkému člověku vyhubit jeden jediný druh třeba i tisíce let, současný člověk je v tomto směru mnohem „schopnější“. A tak bilance zániku a vzniku nových druhů je až povážlivě nakloněna ve prospěch úbytku. Co více, úbytek živočišných druhů dokonce neustále zrychluje. Pokud tedy nechceme, aby budoucí svět ve znamení evoluce obývalo jen pár živočišných druhů v čele s člověkem, je nejvyšší čas se zamyslet. Často hovoříme o přírodě jako o něčem, co se nás netýká, je mimo nás. Myslíme si, že pomocí malých ústupků se jí dost zavděčíme. Zapomínáme, že i člověk byl, je a bude součástí přírody. Je na ní existenčně závislý – čerpá z ní veškeré zdroje potřebné ke svému přežití – kyslík, vodu, potravu i nerostné suroviny (ropa, zemní plyn...). Soulad s životním prostředím, trvale udržitelný rozvoj to nejsou jen prázdné pojmy. Za nimi se skrývá výzva člověka člověku – pojďme o tom mluvit, pojďme s tím něco udělat.
“Cílem EU je zaujmout v mezinárodním společenství přední pozici v boji proti klimatickým změnám, což potvrzuje svým aktivním vystupováním v mezinárodních jednáních, v rámci nichž se snaží o postupné sbližování zatím stále rozdílných představ významných znečišťovatelů o nové podobě společného závazku v boji proti změně klimatu.”(Lisabonská smlouva)
V popředí ekologické politiky je boj proti změnám klimatu. Dostali jsme se totiž do fáze, kdy důsledky našeho prudkého rozvoje ohrožují náš vývoj v budoucnosti. Počasí se mění, teplota vzduchu stoupá, ledy tají, hladina oceánů stoupá, přibývá extrémních jevů. To nejsou známky toho, že by příroda měla problém se s těmito důsledky vyrovnat. To jen nám se způsob, jakým to příroda dělá, nelíbí. A není divu. Vždyť jsme byli zvyklí a také závislí na její určité podobě po celá staletí. S postupnou dominancí člověka respekt k přírodě upadal a nyní se nám důsledky vrací jako bumerang. Je na nás, jak se s tím vyrovnáme.
V architektuře již více méně zaběhnutý systém tzv. památková péče existuje. Hlavním účelem tohoto systému je zachovat pro budoucnost, tedy pro další generace doklad, otisk doby tak, aby i generace po nás mohli nejznámější dochované stavby vidět na vlastní oči a ne jen o nich číst v učebnicích. Je to také součást kulturního dědictví ať už jedné země či celých civilizací. Tak i většina ekologů nechce nechat zarůst celý svět pralesem. Jde jim o to zachovat přírodu, jakou vidíme my a viděli naši předci a chránit ji tak úzkostlivě, jak to děláme s našimi kulturními památkami. Také příroda je součástí našeho kulturního dědictví. Zachování nejcennějších oblastí přírody je však jen prvním krokem. Její ochrana je krokem druhým. A to vše je nutné skloubit s vývojem člověka, hospodářství a sídel. Jsou jen dvě možnosti – ponechat přírodě dostatečný prostor pro zabezpečení nám příznivé rovnováhy nebo se naučit žít ve změněných a neustále se měnících podmínkách, tj. s hurikány a vyšší hladinou oceánu. Vyberme si.
reklama
