František Groessl: Potřebujeme vlky?

Osobní upřímná odpověď: nevím. Časté tvrzení „vlk do přírody patří“ je zcela nepochybně pravdivé. Otázkou zůstává, co si pod pojmem „příroda“ představit. Nekonečnou divočinu? Tam s tím pravděpodobně nemají problém ani nejzarytější protivlčí fanatici.

Naprostá většina území Evropy je však krajinou člověka. Českou republiku nevyjímaje. Tento fakt není žádná novota. Přeměna divočiny na kulturní krajinu začala už před sedmi tisíci lety. Poslední hřebík do rakve divočiny zasadila středověká kolonizace ve 12.–14. století. A tady začíná i éra masového vybíjení vlků. To naši předci dovedli do takové dokonalosti, že se značná část kontinentu, včetně českých zemí, stala „wolf free“.

Ač si to milovníci divočiny nechtějí připustit, byla krajina přesto velmi pestrá. Ba mnohem, mnohem pestřejší, než kdyby tu byla panenská divočina. Kvetoucí louky, pestré pastviny, meze, remízky, pole, sady, lomy, rybníky – to vše je dílo lidských rukou. Minimálně dvě stě let jsme se tedy bez vlků obešli. Nikomu, kromě skalních romantiků, nechyběli.

Pro pastevce to byl zlatý věk bezpečí stád.

V tom mají dnešní odpůrci vlků pravdu. Nicméně buď z neznalosti, nebo čistě z vypočítavosti opomíjejí fakt, že naši předci vybili i všechnu velkou zvěř – jeleny, zubry, pratury, divoké koně, losy a především divoká prasata. Jednak kvůli masu, ale hlavně proto, že zvěř představovala fatální ohrožení úrody. „Cena chleba“ byla totiž v minulosti někde úplně jinde než dnes.

Jen pro ilustraci: Od římských dob do cca 13. století byl průměrný výnos mezi 0,6–1 t/ha, v polovině 19. století do 1,8 t/ha. Pro srovnání: dnes je to i 6 t/ha! Výnosy byly tehdy opravdu mizerné. Pokud zvěř zničila část úrody, reálně hrozil lidem hladomor. Řešením tedy bylo riziko eliminovat nejspolehlivějším způsobem. Vybitím zvěře. Pratury i divoké koně lidé vyhubili i proto, že odváděli své zdomácnělé bratrance a lidé tak přicházeli nejen o zdroj potravin či tažné síly, ale i o cenný majetek. Předkové byli fakt důslední. Vlastně až do konce druhé světové války na území Čech nežila prakticky žádná divoká prasata. I jelenů bylo poskrovnu. Hodně poskrovnu.

Nemilosrdným vybíjením „zemědělské škodné“ přišli vlci o svou přirozenou kořist. Začali se orientovat na hospodářská zvířata. Hlad je nejlepší kuchař. Kruh se uzavírá.

A dnes?

Starou, pestrou kulturní krajinu pohlcuje, zhusta už definitivně pohltilo, moderní průmyslové zemědělství. Mimořádně efektivní a výkonné zemědělství. Dramaticky rychle mizí drobná zvěř, zpěvné ptactvo, hmyz i pestré kvítí. Ale děje se něco nevídaného. Díky v podstatě neustále prostřenému stolu v podobě lánů obilí, řepky či kukuřice, mizení lidí z krajiny, absenci drsných zim a velmi často i naprosto diletantskému mysliveckému hospodaření narůstají stavy spárkaté zvěře.

Nevěříte?

Pár čísel pro ilustraci: V roce 1848 se v Čechách ulovilo 6 468 kusů srnčího. V současnosti 137 408 kusů! Dnešní reálné stavy v ČR se odhadují na 300 000 až 500 000 jedinců!

Další příklad – divoké prase: Mezi léty 1786–1945 byla na základě Loveckého patentu Josefa II. černá zvěř ve volné krajině prakticky vyhubena, protože působila obrovské škody v zemědělství. Divoká prasata se do české přírody vrátila až po druhé světové válce. V roce 1950 se na celém území ČR ulovilo pouhých 198 kusů. V roce 1980 bylo uloveno cca 11 tisíc prasat. V roce 2017 už to bylo rekordních 230 tisíc ulovených prasat. Úsměvný je fakt, že třeba v roce 2024 myslivci vykázali „jarní kmenové stavy“ kolem 67 498 kusů. Při takovém odlovu by tedy měli být divočáci minimálně extrémně vzácní, ne-li úplně vyhubeni. Reálně tedy na území ČR může žít kolem 300 000 divočáků.

Dále jen telegraficky:

Jelen evropský: odlov 1950 – 3 346 ks, odlov 2024 – 35 001 ks, odhadovaná populace 60 000+ ks.

Daněk: odlov 1950 – 689 ks, odlov 2024 – 50 245 ks, odhadovaná populace 80 000+ ks.

Jelen sika: odlov 1950 – 0 ks, odlov 2024 – 19 441 ks, odhadovaná populace 40 000+ ks.

Tolik zvěře u nás nikdy v historii nežilo. Pro mnohé zemědělce a lesníky jsou to hrozivé počty. Pro představu: zvěř ročně způsobí škody v zemědělství a lesnictví ve výši 5–7 miliard korun (data ÚHÚL a MZe ČR).

Současná krajina je pro velké predátory, zejména vlky, obrovský supermarket s přecpanými regály. Díky přísné ochraně a změně nahlížení části veřejnosti na velké šelmy se vlci vydali na pouť celou Evropou.

Vyřeší problém s přemnoženou zvěří? Ve smyslu radikálního snížení stavů zcela jistě ne. Aktuálně je v ČR odhadovaná vlčí populace max. 400 ks. Reálně jich bude velmi pravděpodobně méně. Jeden vlk za rok sežere plus mínus 50 ks spárkaté zvěře. To znamená, že vlci ročně uloví plus mínus 20 tisíc kusů zvěře. Když sečteme odhadované populace spárkaté zvěře, dostaneme se k minimálně 780 tisícům kusů! To vlci nemůžou sežrat, ani kdyby se přežírali jako průměrný Američan. A vzhledem k silné teritorialitě může žít na určitém území jen omezený počet vlků.

Nicméně je zjevné, že v oblastech, kde působí vlci, se mění chování zvěře. Nezdržuje se na stále stejných místech, a nemá tak čas a příležitost páchat tak vysoké škody na lesních nebo zemědělských pozemcích. Tohle můžeme potvrdit z vlastní zkušenosti i ze zkušenosti našich spřátelených lesníků. V Evropě běží několik výzkumných projektů na toto téma, tak uvidíme, jestli to bude potvrzeno i tvrdými daty.

Optikou výše zmíněného mohou být vlci paradoxně velkými spojenci myslivců. Myslivci by mohli dál udržovat vysoké stavy zvěře, ale díky jejich profesionálním čtyřnohým šedým kolegům budou škody mnohem nižší.

Jiná situace je u pastevců. Nechráněná hospodářská zvířata jsou pro vlky velkým lákadlem. Logicky. Zatímco když chtějí k večeři jelena, musí se hodně snažit a uspějí často až na několikátý pokus, v nezabezpečené ohradě uspějí vždy. Zabezpečení stád je sice náročné, ale bez problémů možné a hlavně účinné. O tom se tu bavíme stále dokola,

Závěrem:

Jedna věc je o vlcích snít nebo vlky chtít. Ta druhá pak s vlky žít. Můžou vlastně vlci žít v civilizované kulturní krajině? Z pohledu vlků naprosto bez problémů. Jsou mimořádně přizpůsobiví. Z pohledu lidí? Záleží na nás!

---

reklama

---