František Havránek: Pes a srna na sjezdovce. Jak se dívat na to, když loví domácí mazlíček?

Správně vedený výcvik přináší radost nejen majiteli, ale i jeho psu.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Walter Urabl

Doprovodné komentáře k takovým záběrům jsou většinou vedeny tak, aby divák soucítil s „chudáky“ hladem trýzněnými lvy. Na co se tedy v takovém případě díváme? Sledujeme přirozený běh a konec života zvířat, která cítí bolest. A ne jen to, zažívají bezpochyby i pocity strachu, radosti, smutku, atd. Ale takový už je život na naší planetě.

Na diskutovaném videozáznamu jsme viděli to samé, co vídáme na oblíbených snímcích z Afriky i odjinud – predátor ulovil srnu. Té bylo samozřejmě jedno, zda to byl vlk nebo pes. Podle tiskové zprávy se jednalo o sibiřského huskyho, patřícího k plemenům s řadou dobře zachovaných pudů vlka, svého „divokého“ předka.

V mediích jsem zaznamenal komentář směřující k tomu, že ten pes byl dobře živený a zabíjel jen pro zábavu atd., tyto rádoby odborné komentáře, vycházející z lidského pohledu na věc. Co potom onen, v současnosti mediálně známý moravský medvěd, který pozabíjel desítky ovcí, aniž by je konzumoval? Jaký strach a utrpení zabitým a zraněným ovcím způsobil, nehledě na materiální, ale pravděpodobně i emociální újmu chovatele? Má medvěd právo lovit ovce, zatímco pes nesmí lovit srnčí?

Tenhle praktický, ale i filozofický problém si „zavařil“ člověk tím, že vyšlechtil domácí zvířata, ovce stejně jako psy. Můžeme si to vyčítat? Vraťme se do reálu a lidského posuzování věcí, jejichž řešení jsme promítli do zákonů. Nejsem expertem na rakouské právo, ale je zřejmé, že vychází ze stejných základů jako naše. Řešená epizoda spadá v obou zemích do oblasti zákonů o myslivosti, ochraně přírody a možná i o ochraně zvířat proti týrání. Majitelka psa, který před očima obecenstva „strhl“ srnčí zvěř, zaplatila v Rakousku pokutu cca 3 600 Kč. Při řešení téhož u nás by podle sazebníku pytlačené zvěře zaplatila podstatně více.

Na závěr ještě několik poznámek. Jak již bylo řečeno, plemeno husky má dobře zachované přirozené pudy. Jeho výcvik k poslušnosti nepatří v řadě směrů k těm nejjednodušším. Ulovit srnčí ve vysokém sněhu je pro psa zřejmě snadnější než jindy, což nahrávalo úmyslům huskyho, ale nikoliv jeho majitelky. Ta asi nepředpokládala, že na daném místě (lyžařský areál) se pes potká se srnou. Podle teorie, že např. vlci i jiní predátoři upřednostňují nestandardně se chovající jedince, bychom mohli říci, že tato srna se chovala nestandardně, už jen svojí přítomností v blízkosti lidí. Neplnil tedy husky svou povinnost?

Někdo může namítnout, že srna byla zmatená a byla zahnána do tohoto prostředí lidskými aktivitami. Pomíjím to, že štvaná srnčí přichází o energii potřebnou pro přežití zimního strádání a jen uvedené štvaní může být příčinou úhynu.

Předcházející text se nesnaží snižovat zodpovědnost majitelky za svého psa. Předpokládám, že veřejné mínění je v tomto případě nejspíš na straně stržené srny. Na čí straně by ale bylo, kdyby byl pachatel - husky - při pronásledování srny zastřelen? To je totiž u nás i jinde možné (ale víceméně již nevyužívané), samozřejmě při naplnění celé řady zákonných podmínek.

K čemu tento můj komentář tedy je, když je plný otazníků a různých pohledů na věc? Chtěl jsem, abychom se zamysleli a uvědomili si, že věc není tak jednoduchá, jak je někdy jednostranně prezentováno. Skutečností je, že člověk si své čtyřnohé přátele vybírá bez potřebných znalostí. Bez znalosti potřeb daného plemene a úskalí jeho výcviku. Mnohdy při výběru listuje v atlase psů jako v katalogu.

Pokud si tedy pořizujete psa, vše důkladně zvažte. A vy, kteří psa již máte, věnujte se jeho výcviku. Správně vedený výcvik přináší radost nejen majiteli, ale i jeho psu. Tím přispívá i k větší toleranci okolí, kterou samozřejmě potřebujeme (štěkání, skákání, agrese, nebo i ulovení srny, atd.).

Přečtěte si původní zprávu Pes české majitelky v Rakousku u sjezdovky ulovil srnu a komentář Mojmíra Vlašína: Odčervený a nakrmený pes ulovil srnu