Gita Matlášková: Kdy se poučíme z povodní?

Týden po letošních povodních jsem se byla podívat na Jesenicku, jak vypadají některé rozvodněné toky, které je způsobily. A také na to, jakým způsobem ovlivnily krajinu v jejich blízkosti. Zásadní změny, které v ní způsobily, nám opět připomínají, jak důležité je přistupovat k řekám s respektem a rozvahou. Co jsem tedy, hlavně z hlediska charakteru vodních toků, viděla?

Procházka podél toku

Vyrazili jsme nad obcí Bělá a pokračovali po proudu řeky Bělá, níž do obce. Potom jsme se přesunuli do České Vsi a do Mikulovic. Přiložené fotografie nedokážou ukázat rozsah a míru změn, které jsem v terénu pozorovala, zkusím tedy alespoň něco popsat slovy. Běžně malé říčky a suché kanály sezónních struh musely být extrémně, až neuvěřitelně plné vody s obří silou. Skoro všude byly strhané nebo podemleté břehy. Kde byla poblíž toku cesta, byla strhnutá, a kousky asfaltu, roztrhané jak cáry papíru, byly vyplavené na nejbližší štěrkový břeh.

Na některých úsecích úplně zmizela cyklostezka. Koryto řeky se nejen rozšířilo, ale také prohloubilo. V horních částech toku byly kvůli síle proudu dokonce nádherně čisté všechny kameny a řeka zářila čistotou a novotou bez jakýchkoliv jemných usazenin.

V korytě ležely masivní vyvrácené stromy, většina z nich tam kde padly, jiné posunuté řekou dál. Překvapilo mě pár solitérů, především vzrostlých olší, které zůstaly stát a růst uprostřed řečiště. Místy byla řeka vymletá až na skalnaté podloží a kameny a štěrk odnesla dál po toku. Tato místa je potřeba zpátky dosypat velkými kameny. Zdá se, že se řeka prohloubila především na těch místech, kde neměla příliš prostoru roztáhnout se do šířky a došlo zde k tzv. „efektu hladové vody“. Jedná se o situaci, kdy proudící voda v řece nemá dostatek sedimentů, na jejichž pohyb by spotřebovala svou energii. V důsledku toho se energie vody zaměřuje na erozi dna a břehů, což vede k prohlubování koryta. Řeka se tak „ztrácí“ a zároveň snižuje hladinu podzemní vody, protože ta je přímo ovlivněna hladinou vody v řece.

Místy byly stržené hlinité svahy a vznikly tak kolmé stěny, jako potenciální hnízdní biotopy např. pro ledňáčky. Plavené dřevo a další materiál vytvářely „špunty“ pod mosty, které zacpaly celý mostní profil (případně jez pro elektrárnu). Tím došlo ke zvednutí vody nad těmito objekty, což pak způsobilo větší škody stavbám v okolí. Pokud naopak „špunt“ (nebo most) pod náporem vody v jeden moment prasknul, vznikla velká vlna vody, která způsobila větší škody, než kdyby volně bez bariér odtékala průběžně.

V některých místech, kde se naplavené dřevo a stromy uchytily na břehu v ohybu řeky, naopak uchránily některé stavby před velkou vodou a dalšími kmeny, které by někomu mohly připlout doslova až do domu. Některé lávky řeka strhla úplně a ty pak ležely uprostřed řeky napodél. Domy, včetně starých roubenek, které stály přímo u řeky, to buď pobořilo úplně anebo byly podemleté a stejně budou muset být demolovány.

Jinde se řeka rozšířila tak, že zabrala velkou část své nivy. Tam, kde se tak stalo mimo intenzivní zástavbu vznikly scenérie, na které jsme zvyklí spíš z Alp nebo severní Ameriky – široká řečiště plná ostrovů, jesepů, výsepů, říčního dřeva, velkých i malých kamenů, balvanů, říčních tůní a pozvolného přístupu k řece, žádné vysoké betonové opevnění.

Řeka tvoří krajinu

Ideální by bylo, kdyby řeka dál tekla koryty, která si sama vytvořila. Bohužel realita byla taková, že bagry čile jezdily řekou, a kamenivo opět navážely do vysokých břehů.

Potěšil mě také na mnoha místech kolem řeky naplavený říční písek. U řeky Bělé to vytvořilo písečné pláže, a tak nově vznikající říční biotopy, které jinde moc často nevidím. Písek se však vysypal také například na workoutové hřiště, parky, silnice, kosené louky a jiné parcely, které jsou ostře ohraničené a člověk jim už dal nějaký jiný konkrétní účel a řád.

Některé příčné překážky, jako zpevněné dno, jezy nebo různé stupně, zmizely, jiné zůstaly a některé byly vodou jen částečně rozebrány. V obci Mikulovice jez sloužící malé vodní elektrárně ovlivnil směr toku řeky, která si pak našla jinou cestu a strhávala domy. Zajímavé na tomto procesu bylo, jak si řeka změnila hlavní tok a rozšířila koryto. Pod velkým silničním mostem v Mikulovicích vytvářela Bělá fascinující útvary a nádherně modelovala své koryto. Bohužel tato podívaná zmizí pod koly těžké techniky, která vrací řeku z jejího původního tvaru do umělého koryta vytvořeného člověkem.

Příčné překážky, jako mosty a jezy, často představují během povodní riziko. Zahloubená koryta, vysoké betonové nebo kamenné břehy a napřímené toky fungují jako zrychlovací dráha, podobná závodní trati. Řeka, která by se přirozeně rozlila po celé nivě, nemůže být efektivně vtěsnána do umělého koryta. Absence kamenů, balvanů či naplaveného dřeva znamená, že voda postrádá přirozené překážky, které by zbrzdily její tok a zmírnily její sílu. Také chybějící meandry, mokřady či luční a lesní porosty v okolí řeky omezují prostor pro rozliv vody, která se pak rychle žene betonovým kanálem přímo do obcí.

Stromy a vegetace podél břehů mohou být sice rizikem, ale zároveň mají významný stabilizační efekt – jejich kořeny dokázaly v mnoha případech zpevnit břehy. Různé stupně na řece často vytvářejí stojatou vodu, kde se usazuje bahno, které je během povodní spláchnuto do okolních sídel. Vše, co se nachází v blízkosti řeky, může být v době záplav nebezpečné pro obyvatele dále po proudu – od hromad palivového dřeva, přes stoly, auta a betonová parkoviště až po velké popelnice na tříděný odpad.

Jak zvládnout lépe příští povodně?

Je prokazatelné, že přihlédnutí k přirozené morfologii řeky hraje klíčovou roli při minimalizaci škod plynoucích z povodní. Olomouc díky rozlivům v lužních lesích CHKO Litovelské Pomoraví, a Ostrava díky CHKO Poodří ukázaly, jak důležitý je prostor, kde se voda může přirozeně rozlévat, vsakovat a zpomalovat svůj tok. Přírodní ekosystémy jsou nenahraditelné při tlumení dopadů klimatických změn – zadržují vodu v krajině a biomase, kterou pak uvolňují během sucha, a zároveň mají obrovskou retenční kapacitu v době povodní.

Zkušenosti z letošních i minulých povodní totiž jasně ukazují, že žádné protipovodňové opatření není stoprocentní. S narůstajícími extrémy počasí může přijít voda, která překoná všechny bariéry. Bohužel většinu našich řek a potoků jsme už zkanalizovali a přizpůsobili čistě lidským potřebám, bez respektu k přírodě a životnímu prostředí. Není tedy konečně ten správný čas změnit přístup? Začít řešit ochranu lidských sídel i přírody tak, aby byla udržitelnější a skutečně účinná?

Řeky nejsou jen kanály na odvod vody – jsou živou součástí krajiny, která potřebuje svůj prostor a respekt. Povodně nám znovu a znovu ukazují, že spoléhat na konzervativní opatření nestačí. Místo oprav hrází chránících jen ornou půdu nebo trvalý travní porost bychom měli revidovat jejich smysl a přemýšlet o lepším využití rozlivných území, která mohou zmírnit dopady extrémních srážek.

Zároveň je nutné zvážit přesun staveb z nejohroženějších částí říční nivy tam, kde je to možné. V některých případech by mohly pomoci státní výkupy rizikových nemovitostí, které by kompenzovaly a motivovaly jejich vlastníky k přestěhování do bezpečnějších oblastí.

Kolik varování ještě potřebujeme, než pochopíme, že místo překotného bagrování řek a improvizovaných zásahů je efektivnější začít s rozvahou plánovat? Respektovat přirozenou dynamiku řek a promýšlet ochranu krajiny i lidských životů s dlouhodobou vizí. Možná je teď ten pravý čas zastavit se, naslouchat řece a začít konečně jednat s pokorou.

---

reklama

---