Václav Petříček: Hold přírodní sukcesi

Často hovoříme o návratu přírody do krajiny. Jak by k němu mohlo dojít? Prostě do krajiny přírodu pusťme – líbit se nám to nemusí! Od roku 1992 je nám zákonem předepsáno chránit nejen přírodu, ale i krajinu. Víc než deset let po vydání příslušné právní normy není ještě tento dualismus interpretován jednotně. Někteří ochranáři to vnímají jako ochranu přírody včetně krajiny, jiní – asi správněji – jako ochranu krajiny a z ní zvláště přírody. Zmíněný zákon definuje krajinu jako „část zemského povrchu, tvořenou souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky“. Přehlédněme konstatování o funkčním propojení ekosystémů, což je stále na úrovni experimentů. Cílem je, aby civilizační prvky – mezi něž vedle lidských výtvorů (staveb) můžeme do jisté míry řadit i silně změněné ekosystémy jako pole, chmelnice, ovocné sady a další, které by bez dodatkové energie a trvalého ovlivňování člověkem rychle zanikly – byly vhodně odděleny systémem prvků přírodních, nebo alespoň přírodě blízkých. Hned se nabízí významný prvek ochrany krajiny – tzv. územní systémy ekologické stability.

Z opačné strany pohledu může být tvorbou krajiny vnášení civilizačních prvků do původní přírodní matrix prakticky od neolitu po dnešek – a tady se hodně činíme. V naší „krajině domova“ tyto prvky plošně převládají (tvoří matrix) a „příroda“ je v menšině, a to ještě v izolovaných ostrovech. Je však nutné přiznat, že ne každý lidský zásah do krajiny snižuje její ekologickou stabilitu a biodiverzitu. Tu naopak někdy i zvyšuje, čítankovým příkladem je renesanční, případně barokní krajina Třeboňské rybniční pánve.

Kdo má napravovat?
Moderní ochrana přírody je aktivní – pečuje o vybraná území s přírodovědecky cennými objekty, ve volné krajině se v rámci speciálních dotačních programů provádějí biotechnická opatření ke „zvýšení ekologické stability a biologické rozmanitosti“. V poslední době se vžil pojem „revitalizace (oživení) krajiny“, původně vymezený jen pro říční systémy. Používají se i další termíny s předponou „re-“ jako restaurace, rehabilitace, rekonstrukce, česky pak nápravná opatření, obnova. Někdy už se v tom těžko vyznáváme.

Konkrétně to znamená, že zpravidla odstraňujeme (asanujeme) člověkem vytvořené stavby (nemyslí se obytné či průmyslové, ale spíš například nevhodné stavby vodohospodářské) a různým způsobem hubíme cizí druhy rostlin i živočichů (především dřeviny v lesích nebo invazní druhy v nelesních biotopech), anebo naopak vnášíme přírodní prvky: zakládáme travinné porosty na orné půdě, vysazujeme dřeviny nebo do jejich původního prostředí vracíme vybrané druhy rostlin a živočichů. Samozřejmě že následuje časově omezená nebo trvalá péče.

Asi přiléhavější název než revitalizace by byla renatura(liza)ce, protože jde o zvýšení přírodního charakteru území. A najednou si uvědomíme, jak obrovský úkol je před námi – kolik jsme si té práce dobře připravili. Kámen úrazu je typ této „renaturalizace“. Jako by mnohdy platilo „co člověk pokazil, to musí sám napravit“. A na to už máme stále víc specializovaných odborníků – krajinných inženýrů. Krajinní ekologové, zvláště botanici, však poukazují, že renaturační procesy spolehlivě fungují v rámci spontánní sukcese, kdy přírodu necháme, ať si místo zaplní, čím chce. Navíc je to zadarmo, chce to pouze čas. Pro mnohé odborníky aplikovaných ekologických oborů je ale tenhle styl revitalizace kvůli časové délce desítek i stovek let a také kvůli některým průvodním jevům – „divočení, pustnutí“ – nepřijatelný. Nechť válčí argumenty, příkladů obou typů je po roce 1989 dost.

Více sukcese
Na březnové konferenci „Tvář naší země – krajina domova“ byly obě koncepce, to jest „krajinně-inženýrská“ a „spontánně sukcesní“ podrobeny místy ostré konfrontaci. Týkalo se to konkrétně rekultivací po těžbě v Mostecké uhelné pánvi. Doporučuji si přečíst příspěvky v příslušném sborníku – „špalku“ z konference (ke koupi v České komoře architektů).

Zjednodušením problému by bylo volání po kompromisu: někde je lepší to, jinde ono. Sám jsem zastáncem využití sukcese v mnohem větším měřítku než dnes, protože se zároveň ztotožňuji s heslem „co je přírodní, to je hezké“. Nemohu ale pominout ani argumenty, že pustina nebo divočina do naši kulturní krajiny nepatří, že úhory a lada jsou odpudivá a skutečná příroda musí být krásná. Mohu si cosi pomyslet o antropocentrismu, ale zároveň mám i další možnost: zapojit se do dlouhodobého pěstování skutečně partnerského soužití s přírodou a věřit v pragmatičtější, tedy ekologicky vzdělanější a pravděpodobně i šťastnější další generace.

---

reklama

---