Ivan Rynda: Chystá se ponížení aneb Cyklus jedné Rady

Následující komentář se nebude týkat pravomocí, jež má či nemá vláda v demisi. Jde o institucionální změnu, která se chystá již delší dobu a není úplně jasné, je-li přímým důsledkem voleb do Poslanecké sněmovny nebo má původ v minulosti ještě vzdálenější. Tím hůř: jde totiž o přesun, který je zdánlivě nenápadný, ale může mít nepříjemné dlouhodobé důsledky.

Rada vlády pro udržitelný rozvoj (RVUR) má být přesunuta z Úřadu vlády na Ministerstvo životního prostředí. Čtenářům, kteří čtou Ekolist jen nepravidelně, je asi užitečné připomenout, co RVUR je a jakou má za sebou historii, aby pochopili, co to znamená nebo může znamenat pro budoucnost České republiky nebo jaký přístup ke státu plánovaný přesun signalizuje.

Rada vlády pro udržitelný rozvoj byla zřízena usnesením vlády č. 778 ze dne 30. července 2003 jako stálý poradní, iniciační a koordinační orgán vlády České republiky pro oblast udržitelného rozvoje a strategického řízení. V roce 2006 byla Rada převedena do gesce Ministerstva životního prostředí ČR, kde působila až do roku 2014.

V roce zřízení měla Česká republika již letitý zahanbující dluh: všechny vyspělé státy již v té době měly nejen Radu (zpravidla vlády) pro udržitelný rozvoj, ale také národní strategii udržitelného rozvoje. Česká republika neměla žádnou radu, ale zato dvě a posléze dokonce tři strategie udržitelného rozvoje, protože věrna jistým rysům své národní povahy podlehla ješitnosti některých svých tehdejších vedoucích představitelů, kteří si vedle již metodicky sepsaného a vcelku funkčního dokumentu pořídili jakousi vzdorostrategii. Když se pod vlivem konference o udržitelném rozvoji v jihoafrickém Johannesburgu podařilo přesvědčit osvíceného místopředsedu vlády bez portfeje Petra Mareše o smysluplnosti Rady, mohly jí být i statutem ze dne 6. 8. 2003 dány do vínku silné pravomoci i obsazení: předsedou byl určen místopředseda vlády, již dále zastupovali ministři průmyslu a obchodu, práce a sociálních věcí a životního prostředí jako představitelé tří pilířů udržitelného rozvoje; odbornou způsobilost a demokratický charakter zajišťovali pečlivě vybraní zástupci akademické sféry a nestátních neziskových organizací a organizací občanské společnosti. Rada neměla vládě „jen“ radit, měla a směla i iniciovat a koordinovat. Koordinace byla zamýšlena především jako usměrnění sektorových politik tak, aby nepůsobily proti sobě, ale naopak usilovaly o synergické efekty ve prospěch vyšší dlouhodobě udržitelné kvality života. „Porozumění“ tomuto záměru dobře ilustruje jediný výrok tehdejšího ministra průmyslu a obchodu Milana Urbana, který na ustavující schůzi prohlásil, že není možné přijmout strategii udržitelného rozvoje, protože dosud nemáme hospodářskou strategii ČR (jež samozřejmě byla pro pana ministra střechová a určující pro vše ostatní, tedy i pro udržitelný rozvoj).

Uvedený výrok je, myslím, komický i pro toho, kdo zná udržitelný rozvoj skutečně jen z rychlíku. Ministr Urban však netrpěl jen základní neznalostí: domníval se prostě, že ekonomický růst je pro společnost prioritou absolutní a UR bezelstně ztotožňoval s nějakou sofistikovanější variantou ochrany životního prostředí. Povědomí ministra práce a sociálních věcí bylo o dva stupně lepší a jediný, kdo skutečně udržitelnému rozvoji rozuměl, byl ministr životního prostředí.

Rada tak mohla zahájit osvětovou činnost pro své vlastní vedení a současně se zabývala přípravou Strategie IR České republiky a posuzováním některých důležitých legislativních návrhů z hlediska udržitelnosti. Protože toto i UR sám jsou témata politicky velmi obtížně obchodovatelná, docházka v krátké době začala klesat. Úpravou jednacího řádu byla umožněna náhrada příslušníků decizní sféry tzv. alternáty, kteří často neměli pravomoc, ale ani odbornost, a nikdy žádnou informaci dál nepřenesli, Rada byla přenesena pod vedení ministra životního prostředí a později jeho náměstka a na jejich ministerskou půdu. Projednávaná agenda se tenčila, schůzky řídly a největším nesporným užitkem se tak stalo prosazování a podpora dílčích akademických zájmů: díky podpoře Rady byly např. k obecnému společenskému prospěchu trvale studovány a rozvíjeny indikátory životního prostředí a udržitelného rozvoje, důležité hlavně pro decizní sféru. Je poctivé zde uvést, že k projednání určené podklady měli nejlépe prostudovány a kvalifikovaně připomínkovány paradoxně zástupci MPO: prostě proto, že v nich právem viděli jistá systémová omezení ekonomického růstu.

Rada tak chřadla až k naprosté nečinnosti do okamžiku, než bývalý ministr životního prostředí a schopný manažer Peter Kalaš nejprve vzkřísil Českou podnikatelskou radu pro udržitelný rozvoj a posléze i Radu. Dne 9. června 2014 schválila vláda změny v organizaci a zabezpečení činnosti Rady. Došlo zejména k jejímu navrácení z Ministerstva životního prostředí na Úřad vlády ČR a k posílení postavení místopředsedů vlády. Do agendy Rady byla rovněž včleněna věcná agenda Národní ekonomické rady vlády. Rada až do dnešních dnů zaznamenala skutečnou renesanci: zaměstnala několik mladých kvalifikovaných interních i externích (spolu)pracovníků s moderním vzděláním, oživila jednotlivé výbory a založila nové (celkový počet 9 výborů je obdivuhodný) a zapojila v nich do práce celou řadu místních a regionálních odborníků a znalců. V neposlední řadě Rada rozvíjela zakladatelské dědictví v podobě Fóra pro udržitelný rozvoj a popularizace udržitelného rozvoje.

Po této trvale udržitelné prospěšné práci teď již několik měsíců přicházejí zprávy, v poslední době potvrzované, o přemístění Rady opět na půdu MŽP. Krátký výlet do historie jsem uvedl proto, že nyní hrozí ‒ její opakování se všemi důsledky. Nyní se pokusím shrnout argumenty systematicky.

1. Systémový argument. Vláda má zřízeno celkem 20 rad, dalších 14 s celkovou působností, ale přidružených k některému resortu, a pomáhá jí celkem 10 zmocněnců. S plnou vážností k ostatním radám a jejich náplni si dovoluji tvrdit, že z povahy udržitelného rozvoje plyne, že právě jeho rada svým charakterem zastřešujícím přírodu i společnost, ekonomiku i sociální sféru, legislativu, vzdělání, kulturu i technické inovace patří na Úřad vlády nejvíce.

2. Strategický argument. Jedním z nejdůležitějších úkolů Rady je přeměna resortního soupeření na celovládní spolupráci. Odborné, legislativní i exekutivní úsilí jednotlivých resortů by se nemělo vzájemně oslabovat a rušit, ale přínos jednotlivých dílčích odborností byl měl být trvale laděn ve vzájemně se posilujícím synergickém efektu.

3. Participační argument. Stát není možné řídit jako firmu, mimo jiné proto, že občané nejsou zaměstnanci. Rada a její Fórum v posledních letech provozují funkční a dokonce i samoučící se aparát sloužící komunikaci představitelů profesních odborností a všech zástupců občanské společnosti s politiky na všech úrovních veřejné, tedy státní, krajské i místní správy. Toto podílení nemá prvoplánový charakter přímé demokracie, ale je systémově propracované a funkční.

4. Provozní argument. Úkolem Rady je i iniciační a dokonce koordinační činnost. Jednotlivé resortní politiky a strategie lze koordinovat v klíčovém směru, totiž z hlediska udržitelnosti (sustainability), jedině z centra.

5. Funkční argument. Ano, z historie kopané známe fotbalisty, kteří byli schopni dirigovat hru týmu z pozice levého křídla; ale z postu centrhlava je práce daleko snazší.

6. Prestižní argument. Má-li být Rada brána skutečně vážně a ne jen jako povinná úlitba celému kulturnímu světu, musí mít určitou autoritu směrem dovnitř, do České republiky, ale i v mezinárodním měřítku.

7. Historický argument. Ano, historie se může opakovat…

Závěr? Varování, jež zde byla stručně vypsána, se nemusí nutně všechna naplnit. Když dva dělají totéž, není to vždycky totéž a vždy záleží i na lidech. Současný ministr životního prostředí (v demisi) je podle obecného i mého vlastního mínění za dlouhou dobu nejlepší, nejen pro vcelku očekávatelnou slušnou manažerskou zdatnost, ale i pro už celkem dlouho a spolehlivě dokládaný osobní přístup a étos – dokladem obojího je pokrok v ochraně půdy a půdního fondu a vody, kde se dařilo dosáhnout rozumné spolupráce s ministerstvem zemědělství a kde oba ministři (před demisí) prokázali skutečný zájem. Slušná práce v „technické“ ochraně složek životního prostředí nebyla vzhledem k původu ministra ŽP tak neočekávatelná, příjemným překvapením se stal spíše postupně narůstající dobrý vztah k ochraně přírody a krajiny, v němž chybí jen větší osobní odvaha vůči lobbistickým a místním zájmům. Snad můžeme doufat, že ministr projeví potřebnou odvahu, aby nežádoucí přesun Rady z vlády do svého hájemství odmítl.

---

reklama

---