Jan Chabr: Praha si zaslouží dobré světlo
I proto se po celé Evropě postupně nahrazují staré zdroje modernějšími a v řadě hlavních měst svítí veřejné osvětlení ještě „běleji“, typicky v rozmezí 3 000–4 000 K, než je dnes běžné v Praze. V Praze máme přibližně 140 tisíc světelných bodů, které plní různé funkce. Tedy od bezpečných přechodů pro chodce po hlavní dopravní tahy. Je potřeba si uvědomit, že město vynakládá významnou část svých výdajů za energie právě na chod veřejného osvětlení: spotřeba elektřiny pro pražské lampy představuje desítky tisíc MWh ročně a patří k největším položkám v energetickém rozpočtu města. To všechno znamená, že veřejné osvětlení není žádná triviální rovnice „rozsviť–zhasni“, ale velká technická i rozpočtová kapitola, kterou musíme řešit s maximální odpovědností.
Zároveň je fér říct, že velkou část světelného smogu, který v Praze v noci vnímáme, netvoří jen veřejné osvětlení, ale i množství světelných nápisů, reklam a vývěsních štítů na soukromých budovách, které město často nemůže přímo regulovat. Kdyby šlo jen o maximální úsporu energie, jednoduché řešení existuje: zvolit LED svítidla s vyšší teplotou chromatičnosti kolem 4 000–6 000 K, tedy studenější bílé světlo s výraznějším podílem modré složky, které bývá energeticky efektivní a zajišťuje velmi dobrou viditelnost. Takové světlo by skutečně přineslo významnou úsporu a z čistě energetického a emisního hlediska i pozitivní efekt pro životní prostředí, protože by klesla spotřeba elektřiny i související emise. Jenže to nechceme. Nechceme, aby se z Prahy stal klinicky bílý prostor, který možná šetří kilowatthodiny, ale mnoha lidem je subjektivně nepříjemný a může negativně ovlivňovat jejich pocit bezpečí i kvalitu spánku.
Musíme proto hledat křehký kompromis: typicky pracovat s teplotami chromatičnosti kolem 2 200–3 000 K v rezidenčních a klidových zónách, kde je důležitější pohoda obyvatel a omezení rušení, a naopak s vyššími hodnotami na silně zatížených komunikacích, kde hraje prim dopravní bezpečnost. Do toho vstupují ještě požadavky na bezpečně osvětlené přechody pro chodce, tlak na snižování světelného smogu a ochranu biodiverzity a zároveň snaha dál snižovat náklady města na energie, které už dnes díky modernizacím a regulaci postupně klesají.
V téhle debatě rád používám jednoduché přirovnání: Praha si také nekupuje nejlevnější lavičky, koše nebo tramvaje, ale řeší jejich kvalitu, odolnost a komfort pro obyvatele. Stejně tak ani u světla nechceme nejlevnější „nejtvrdší“ bílé řešení, ale systém, který rozumně vyvažuje komfort, bezpečnost, estetiku, životní prostředí i dlouhodobé náklady.
Abychom tuhle složitou rovnici neřešili jen pocitově, ale věcně, uspořádali jsme odborný seminář věnovaný veřejnému osvětlení v Praze, kde spolu u jednoho stolu seděli světelní technici, energetici, urbanisté. Cílem bylo právě to, aby se různé zájmy. Tedy bezpečnost, úspory, kvalita života, ochrana zdraví a krajiny a další potkaly v jedné otevřené diskusi a hledaly společné řešení.
Rozumím obavám tisíců Pražanů, kteří ze strachu před „apokalyptickou“ vizí bílé, modravé Prahy podepsali petici za lepší přístup k veřejnému osvětlení. Zároveň ale věřím, že odpovědí nemá být křik na sociálních sítích, ale odborná, multioborová debata světelných techniků, energetiků, dopravních expertů, lékařů, urbanistů i ochránců přírody, kteří společně nastaví rozumné parametry.
Mým závazkem je, že tuto debatu o vyváženosti budeme vést systematicky – společně s Institut plánování a rozvoje Prahy - IPR a městskými firmami, které veřejné osvětlení spravují. Naším cílem je najít citlivý kompromis mezi bezpečností, energetickými úsporami, ochranou životního prostředí a příjemným, lidským světlem, ve kterém se Pražanům bude dobře žít.
reklama
