Jan Smrčka: Vládní škrty v EVVO: úspora na papíře, ztráta v praxi

V české debatě o veřejných financích se pravidelně vrací jeden starý reflex: když se hledají úspory, první na ráně jsou „neziskovky“. Ne proto, že by to bylo ekonomicky racionální, ale proto, že jsou snadným terčem. V současné vládní garnituře navíc nejde jen o rozpočtovou opatrnost – škrty v občanské společnosti mají i silný ideový rozměr. Organizace občanské společnosti, lidskoprávní iniciativy, vzdělávací organizace podporující demokracii, kritické myšlení a práci s vědeckými daty jsou v politickém diskurzu stále častěji označovány jako „politické neziskovky“. A právě na nich si stát začíná zkoušet, kam až může zajít.

První na řadě je environmentální vzdělávání, výchova a osvěta (EVVO) – oblast, která ve školách zajišťuje výuku v terénu, učení venku, vzdělávání o udržitelnosti, posilování odolnosti dětí, metodickou podporu učitelů a řadu programů, které stát sám reálně neumí a ani nemůže plošně zajistit.

Podle informací iROZHLASU ministr životního prostředí Petr Macinka (Motoristé sobě) otevřeně avizuje omezení podpory EVVO s tím, že „některé neziskovky si budou muset najít jinou obživu“. Konkrétně se mluví o zrušení či omezení dotační výzvy „Pilíře EVVO“, ve které se ročně rozděluje přibližně 70 milionů korun.

Zároveň je velmi pravděpodobné, že v příštím roce dojde k omezení nebo úplnému zrušení programu „Institucionální rozvoj ekocenter“, kde se dnes pracuje s částkou kolem 280 milionů korun.

Tohle už nejsou drobné rozpočtové úpravy. To je zásah do funkční infrastruktury, kterou školy i česká společnost každodenně používají.

A řeč o „úsporách“? Ta neobstojí. Jak si ukážeme níže, cílem těchto kroků není šetřit, ale oslabit část společnosti, která pracuje s daty, věří vědě, rozvíjí empatii a myšlení přesahující logiku „já sobě“. Právě takové prostředí je pro autoritářské a populistické politiky dlouhodobě nepohodlné.

EVVO není okrajová aktivita. Je to běžná služba pro školy

V debatě o EVVO nejde jen o jednotlivé dotace. Jde o signál, zda stát považuje environmentální gramotnost – podobně jako digitální nebo finanční – za součást moderního vzdělávání, nebo jen za položku, kterou lze bez větších následků „ořezat“. Síť středisek ekologické výchovy Pavučina dlouhodobě upozorňuje, že EVVO má přímý dopad na kvalitu výuky, pohodu dětí i fungování škol v regionech. Zároveň varuje, že škrty nejvíce dopadnou na nízkopříjmové rodiny a školy mimo velká města.

Fakta jsou přitom jasná:

• organizace sdružené v Pavučině ročně osloví přibližně 570 000 dětí a dospělých,
• realizují více než 13 000 vzdělávacích programů ročně.

Tohle není hobby několika nadšenců. To je masově využívaná vzdělávací služba, bez které se velká část škol neobejde.

Nevládní sektor není přísavka. Je to součást ekonomiky

Když se mluví o nevládních organizacích, často se zapomíná na tvrdá čísla:

• v ČR působí zhruba 115 tisíc aktivních neziskových organizací,
• vytvářejí přibližně 81 tisíc pracovních míst (asi 1,5 % zaměstnanosti),
• roční hodnota jejich služeb dosahuje 125 miliard korun,
• většina těchto služeb je poskytována bezplatně nebo za netržní ceny,
• podíl sektoru na HDP se pohybuje kolem 0,9 %.

Jinými slovy: když stát „ušetří“ tím, že omezí služby organizací občanské společnosti, ve skutečnosti jen přesune náklady jinam – na školy, obce, rodiny nebo na vlastní aparát.

Proč se EVVO ekonomicky vyplácí

Návratnost investic do vzdělávání se dnes nehodnotí jen podle rozpočtových položek. Používá se pojem Social Return on Investment (SROI) – tedy společenská návratnost investice, která zohledňuje i nepřímé, ale reálné přínosy. Studie britské instituce Natural England, zaměřená na učení v přírodě, ukazuje, že:

každá 1 libra investovaná do učení venku přináší společnosti přibližně 4,3 libry přínosů.

Tyto přínosy se projevují například:

• lepším fyzickým a duševním zdravím dětí,
• vyšší schopností soustředění a učení,
• nižším rizikem psychických obtíží,
• rozvojem dovedností využitelných v budoucí práci i životě,
• úsporami budoucích nákladů ve zdravotnictví, sociálních službách a školství.

Stručně řečeno:

krátkodobě ušetřit lze, ale dlouhodobě se tím přichází o násobně vyšší hodnotu.

Kolik stát skutečně ztratí: modelový příklad

Podívejme se na modelový výpočet, který ilustruje, jak to v praxi funguje. Nejde o přesnou predikci, ale o realistický scénář založený na dostupných datech.

• ročně se uskuteční cca 13 000 programů EVVO (výukáče, dlouhodobé a pobytové programy, …),
• průměrná cena jednoho programu tak může být kolem 8 000 Kč,
• stát z toho hradí přibližně 5 000 Kč, zbytek doplácí školy,
• roční veřejná investice státu činí zhruba 65 milionů korun.

I při velmi konzervativním odhadu návratnosti 3 : 1 to znamená, že:

65 milionů korun veřejných peněz vytvoří zhruba 195 milionů korun společenské hodnoty ročně.

Při skutečném dosahu EVVO to vychází takto:

• stát investuje asi 114 Kč na jedno dítě,
• společenský přínos činí zhruba 340 Kč na jedno dítě ročně.

To je zhruba jedna velká pizza – za přínosy, které mají dlouhodobý dopad na zdraví, vzdělání i budoucí uplatnění dětí.

Pokud by stát tuto podporu zrušil, sice by formálně „ušetřil“ 65 milionů korun, ale zároveň by:

• přišel o 195 milionů korun společenských přínosů ročně,
• rozbil systém, do kterého školy a rodiče samy investují další desítky milionů,
• a výrazně omezil dostupnost programů zejména v regionech.

Z ekonomického pohledu je to jednoduché:

zrušení dotací na EVVO není úspora, ale drahá ztráta.

Co z toho plyne

1. Škrty v EVVO nejsou neutrální rozpočtové opatření . Jsou to náklady přesunuté na školy, rodiny, obce – a dlouhodobě i na stát.
2. EVVO má měřitelnou a opakovaně potvrzenou návratnost.
3. Výrazné omezení této oblasti znamená stovky milionů korun ztracené společenské hodnoty ročně, a to i při velmi konzervativních scénářích.

Problémy nezmizí

Environmentální vzdělávání není ideologická nadstavba ani zbytný luxus. Je to funkční součást vzdělávací infrastruktury, o kterou se školy opírají každý den a která se dlouhodobě osvědčuje i podle dat a mezinárodních zkušeností. Krátkodobě může jeho omezení vypadat jako úspora, ve skutečnosti ale znamená ztrátu – ekonomickou, vzdělávací i společenskou.

Ve výsledku přitom nejde o dotace ani o „neziskovky“. Jde o to, zda dětem umožníme učit se o světě, ve kterém žijí, srozumitelně, prakticky a na základě reality – nebo zda jim tuto možnost vezmeme kvůli rychlým rozpočtovým škrtům. Pokud stát rezignuje na systematickou podporu environmentálního vzdělávání, problémy nezmizí. Jen se s nimi budeme potýkat později, složitěji a výrazně dráž.

---

reklama

---