Martin Kříž: Proč podporovat ekologickou výchovu

V tomto článku bych rád přiblížil čtenářům, jak vlastně v Česku funguje ekologická (správně environmentální) výchova, vzdělávání a osvěta. Co jsou ekocentra a jak jsou financovaná. Proč stát ekologickou výchovu podporuje (nebo doposud podporoval) a co z toho má. Environmentální výchova jako pedagogická disciplína funguje od 90. let a v ČR vychází především z oblasti ochrany přírody a životního prostředí. Po revoluci byl velký hlad po informacích, jak na tom životní prostředí v Československu opravdu je. Navíc část demonstrací v roce 1989 mělo právě zelený nádech, chtěli jsme svobodu a zdravou přírodu. Neměli jsme tehdy ani jedno.

Po revoluci se samozřejmě změnila i výuka na školách a environmentální výchova se stala její součástí - stejně jako výuka zaměřená na sociální a osobnostní rozvoj nebo důraz na demokratické principy. Dostala se do tzv. průřezových témat. Odborně rostla nejen se školami, ale i s ekocentry, muzei, státní ochranou přírody, přes návštěvnická centra národních parků, střediska volného času, zoologické zahrady, nebo Brontosaury, skauty a mladé ochránce přírody ČSOP. Založena byla nejprve na dobrovolnictví při péči o chráněná území a postupně se vypracovala do profese, která čítá vyšší desítky organizací. Přehled najdete na stránkách (které spravuje MŽP!) www.ekocentra.cz. Některá ekocentra vznikla jako neziskové, jiná jako příspěvkové organizace, další jako organizační složky národních parků a zoologických zahrad.

Posuňme se o třicet let dopředu. Máme tu profesi, která stojí na pomezí pedagogických věd (řešíme badatelsky orientované učení, vztah k přírodě a místu, participaci dětí na veřejném dění, podnikavost, celoškolní přístupy a zelené kompetence) a věd přírodních i humanitních (životní prostředí a jeho složky: půda, voda, ovzduší, odpady, biodiverzita, témata jako klimatická změna, zemědělství, lesnictví a krajina, ale i environmentální distres, ekologická etika nebo zdravý životní styl).

Ekocentra pracují se školními dětmi prostřednictvím výukových programů i dlouhodobých projektů. Nabízené programy jsou často plné už prvního září a pobytová ekocentra mají termíny vyblokované dokonce několik let dopředu. Pravděpodobně bychom potřebovali asi dalších deset center, abychom poptávku pokryli.

Ekocentra vydávají metodické publikace, učebnice a pomůcky pro výuku, podporují školní zahrady a výuku venku, vzdělávají učitele všech stupňů školy a zajišťují i vysokoškolskou výuku. Věnují se i veřejnosti. Přes kroužky, tábory, přednášky a exkurze míří na děti i dospělé.

Většina profesionálních ekocenter je součástí sítě Pavučina. Jen její členové každoročně osloví 570 000 dětí a dospělých. Pavučina sdružuje 50 organizací (členové a pozorovatelé) ve 13 krajích a přes svá ekocentra realizuje více než 13 000 vzdělávacích programů ročně — pro mateřské, základní i střední školy, pedagogy i celé rodiny. Zajišťuje také péči o kvalitu environmentálního vzdělávání prostřednictvím certifikace poskytovatelů, spolupracuje se zahraničím.

Záštitu nad oborem si vzalo Ministerstvo životního prostředí. Jeho cíle dokáží centra ekologické výchovy plnit lépe než stát. Ten nemá tolik odborníků a bylo by to mnohem, mnohem dražší. Proto MŽP vyhlašuje dotační programy, tam, kde je to potřeba. Pokud tedy ekocentrum vydává učebnice, připravuje nové programy nebo pořádá přednášky pro veřejnost, je to často na popud ministerstva, které tuto agendu poptává. Jednotlivá ekocentra o granty soutěží, tak jak je ostatně zvykem i v jiných oblastech.

Zaměstnanci ekocenter nejsou nijak královsky placeni, přestože jde většinou o vysokoškoláky (máme mezi sebou pedagogy, přírodovědce, zemědělce, ale i absolventy sociálních věd a filosofie). A financování ekocenter, to je většinou velmi pestré. Jsou to příjmy od klientů služeb (škol i široké veřejnosti), dary, drobné krajské či větší národní a evropské granty, příjmy z prodeje metodických publikací a pomůcek…

Podpora Ministerstva životního prostředí je ovšem pro ekocentra klíčová, nejen finančně, ale i lidsky. Naším motorem není jen výplata, ale především ocenění naší práce, spokojený žák či učitel, to, že lidé třídí odpady nebo chrání přírodu, podporují proklimatická opatření a zdravou krajinu. Naše činnost má smysl, když školy budují školní zahrady, učí se v reálném světě a vyrážejí bádat do přírody. Připadá vám to politické? Zbytečné? Má si dobrý lektor a učitel, který se věnuje dětem a přírodě hledat jinou práci? Opravdu se takto vede debata v roce 2026? Kdy se planeta otepluje, divoká příroda je na desetině bývalé rozlohy, a kdy lidstvo překračuje jeden planetární limit za druhým?

Ekovýchova zažila tučnější i hladové roky. Lepší podporu jsme měli, když MŽP řídili ministři z KDU-ČSL, ANO nebo Strany Zelených. Náročnější pro nás byly roky za ministrování lidí z ODS. Ale Motoristé sobě, ti se rozhodli nejen systém ekologické výchovy, ale i celé ministerstvo životního prostředí zlikvidovat. Je to podobné, jako by ministr školství snížil platy učitelům nebo ministr dopravy místo výstavby silnic a železnic začal tyto stavby bourat. Prohlásit téměř 40 let po revoluci, která bojovala i za čistou přírodu, že poteče zelená krev a vynutit si likvidaci resortu, který má ochranu přírody a ekologickou výchovu v gesci, to je opravdu otřesné.

Ochrana přírody a životního prostředí funguje jen ve zdravé svobodné společnosti. Ekologická výchova je její odbornou (nikoliv ideologickou) prodlouženou rukou na pomezí školství a životního prostředí. Útok na občanskou společnost, která se zabývá ochranou přírody, je zároveň útokem na zdraví lidí, na výchovu dětí, na naši budoucnost.

---

reklama

---