Jan Zeman: Kartágo musí být zničeno, Horní Jiřetín vytěžen. Nebo ne?
Proč připomínám tuto starou historickou událost? Protože tak nějak vyznívá Studie stavu teplárenství M. Zajíčka a kol. z Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické Praha (VŠE), leden - únor 2011, 148 stran (dál studie), o nutnosti prolomit územní limity těžby a odtěžit městečko Horní Jířetín, osadu Černčice a průmyslový gigant Chemopetrol Litvínov.
Upřímně řečeno, nejsem si jist, zda uvádění autoři jsou skutečnými autory studie, zda se jen za jistý peníz nepodepsali pod materiál uhlobaronů. Totiž, až po stranu 115 studie připomíná chladnou kalkulaci důlních společností. Autorství studie ale není podstatné, podstatný je její obsah.
Najdeme v něm žhavé kandidáty na titul Zelená perla, jako na s. 50 úvahy o likvidaci (dalších) 19 obcí či na s. 52 – teze: „Krajinný raz celého regionu Severozápad, ani samotného Ústeckého kraje neurčuji těžbou narušené pánevní oblasti, jak je v obecném povědomí, ale výrazná hradba Krušných hor při jeho severní demarkaci, pahorkatiny Karlovarského kraje a zejména České středohoří s typickými krajinnými prvky vyvřelých hornin, zvedajícími se nad Mosteckou pánví. Postup lomů k demarkaci územních ekologických limitů (UEL) nebude znamenat žádné další zhoršení stavu přírodního a životního prostředí.“ A na téže straně: „Zejména v poslední době se v prohlášeních politiků na celostátní i krajské či komunální úrovni vyskytuji, již zdaleka ne ojediněle, názory na možnost odsunu využiti zásob hnědého uhlí v územích vně limitů někdy do neurčitě vzdálené budoucnosti, na jejich těžbu nespecifikovaným, šetrnějším způsobem či na jejich (opět blíže nespecifikované) chemické využiti. Tyto názory je třeba odmítnout.“
Na s. 55 pak: „Proti všem výše uvedeným problémům stoji jediné negativum. Přesídleni obyvatelstva 2 obci z předpolí lomu ČSA.“ Rozumím-li autorům správně, tak totální devastace krajiny velkoplošnou povrchovou těžbou uhlí podle nich nevyvolává žádné ekologické ani jiné problémy!
Po takových větách se předkládaná studie nejčastěji odkládá jako neseriózní. Kdyby nebyla situace v českém teplárenství tak vážná.
Omyly státní energetické politiky
Nechci vzbudit dojem, že státní energetická politika byla ve vzdálené minulosti bez zásadních problémů. V době reálného socialismu byla konfrontována s prudkým růstem poptávky po energii, kterou zabezpečovala cestou značně vysokých celospolečenských nákladů a relativně nízkého tlaku na razantní úspory paliv a energie. I když relativní úspory paliv a energie byly zejména v obdobích vysokého ekonomického růstu vysoké (podobnou situaci zažila ČR v letech 2005-2007), absolutně za socialismu spotřeba paliv (až do cca roku 1980) rychle stoupala. Spotřeba elektřiny se v ČR s výjimkou let ekonomického poklesu zvyšuje dodnes. Za největší problém považuji obrovské a často i těžko vyčíslitelné škody na životním prostředí včetně likvidace osídlení a krajiny v rozsáhlých oblastech obou Podkrušnohorských pánví. Uhelné doly byly za reálného socialismu státem ve státě, jejich povinnosti těžit se neubránilo ani královské okresní město (starý) Most. Oprávněnou obavu z možnosti odtěžení mělo i okresní město Chomutov i průmyslový gigant Chemopetrol Litvínov.
17. listopad 1989 zlomil moc uhelných dolů a vedl k radikálnímu ozdravení životního prostředí v ČR i v obou podkrušnohorských pánvích. Nejen ekologové uvítali v roce 1991 usnesení vlády o územních limitech těžby, která měla stanovit území pro další těžbu uhlí nedotknutelná. Po privatizaci dolů v 90. letech se ale jejich noví soukromí majitelé s územními limity těžby uhlí nesmířili. Za pomoci značně impotentní energetické politiky ČR usilovali a usilují o jejich prolomení tam, kde se dá na další povrchové těžbě uhlí vydělat, samozřejmě na úkor životního prostředí i celé společnosti.
Nechávám stranou otázku, zda ČSFR a po roce 1993 ČR měla či neměla státní energetickou politiku. Efektivní státní energetická politika musí určit věcné cíle a nástroje jejich efektivního zabezpečení, což se ale v ČR nikdy nestalo. Lze souhlasit s názorem, že ČR má i nemá státní energetickou politiku, resp. že státní energetická politika je značně děravá.
Které hlavní chyby nebo rozporuplná ustanovení státní energetické politiky považuji ve sporu o územní limity těžby za rozhodující?
Za hlavní díry státní energetické politiky ČR po roce 1989 považuji:
1) Nízký tlak na úspory paliv a energie, zejména do vyhlášení programu Zelená úsporám v roce 2008,
2) Zvyšování energetické náročnosti ČR podporou silniční a letecké dopravy,
3) V řadě směrů neefektivní podpora obnovitelných zdrojům energie,
4) Spor o zdrojovou část paliv a energie. Týká se jak sporu o úlohu uhlí, tak sporu o jadernou energetiku, tak sporu o roli dovozu paliv a energie do ČR, tak sporu o spalovny odpadu,
5) Pokračující toleranci externalit,
6) Jen symbolické platby – úhrady - za těžbu nerostných surovin,
7) Přehlížení až rozbíjení teplárenství,
8) Liberalizace energetika a privatizace její většiny.
Ad 1) Energetické politiky ČR po roce 1989 vesměs označovaly možnosti úspor paliv a energie sice za vítaný zdroj, ale jen doplňkového významu. Na razantní úspory paliv a energie rezignovaly. Chápu, že je mnohem jednodušší shazovat razantní úspory paliv a energie s odkazem na jejich údajnou nereálnost než se snažit jich dosáhnout. Stát trpěl v řadě směrů nenaplňování zákona o hospodaření s energií, který pod tlakem EU přijala ČR v roce 2000. Vícekrát byl novelizován s cílem podnikům a dalším „ulehčit“ od opatření k úsporám paliv a energie. Smutné.
Přehlížení úspor paliv a energie ukazují dobře dotace na úspory paliv a energie z veřejných rozpočtů v ČR. V letech 1991 – 2007 se pohybovaly mezi 120 – 390 mil. Kč/rok. Je to žalostně málo. Teprve v roce 2008 ČR zde vykazuje 891 mil. Kč, v roce 2009 cca 2 497 mil. Kč, v roce 2010 cca 2 334 mil. Kč a v roce 2011 předběžně (jen program Zelená úsporám) cca 8 601 mil. Kč dotací. Problém je, že program Zelená úspora v roce 2012 skončí a po té zřejmě dojde k zásadnímu snížení dotací na úspory paliv a energie. Přehlížení úspor paliv a energie se ale značně prodražuje, ekonomicky, sociálně i ekologicky. Hrozící krize teplárenství to dokládá víc než názorně. Přesto rozebíraná studie úspory paliv a energie přehlíží.
Ad 2) zásadní zvýhodňování energeticky náročné silniční a letecké dopravy mělo pro energetickou bilanci ČR tragické důsledku. V letech 1992 – 2009 platí, že co se ušetřilo v pěti nedopravních sektorech ekonomiky ČR včetně razantní redukce průmyslu v 90. letech, to spotřebovala nově státem, EU i světovým společenstvím mocně zvýhodňovaná silniční a letecká doprava a ještě to nestačilo, o růstu závislosti na dovážené ropě nemluvě. Problematika by si vyžádala rozsáhlý podrobný rozbor. Nechci ale odbíhat od hlavního předmětu rozboru.
Proti úsporám paliv a energie působilo a působí i významné zvýhodňování z hlediska komplexní energetické náročnosti velmi náročného elektrického vytápění, zejména přímotopy. V roce 2008 šlo v ČR o podporu ve výši 8 239 mil. Kč, kterou musely zaplatit šetrně se chovající domácnosti netopící elektřinou nešetrně se chovajícím domácnostem elektřinou topícím.
Ad 3) snaha v ČR podpořit velmi vysokými výkupními cenami využívání elektřiny z jakýchkoliv nových velkých i malých obnovitelných zdrojů prakticky za jakoukoliv cenu od roku 2005 a zejména od roku 2007 se ukázala scestná. Způsobila v ČR velké ekonomické ztráty a těžkou kompromitaci tohoto perspektivního oboru. Nejde jen o iniciativy EU a domácích lobistů o ekonomicky zjevně neúnosnou podporu výstavby a provozu fotovoltaických elektráren, ale také o podporu větrných elektráren a zejména biomasy. Podpora výroby bionafty a biolihu nedává energeticky smysl, velmi problematická je ale i podpora spalování dřeva včetně dřevní štěpky. Se studií lze souhlasit v tom smyslu, že významnější rezervy biomasy pro masové spalování v ČR nejsou. Kontroverzních věcí je zde víc.
Ad 4) Spory o zdrojovou část paliv a energie měly v ČR po roce 1989 hodně daleko k racionálnosti. Přispěly k nemalým
ztrátám, zejména:
- bezhlavým zavíráním dolů. Uhlí z některých předčasně zavřených dolů dnes ČR chybí,
- nevyužívání tepla jaderných a dalších elektráren k vytápění. Nejde jen o spor o dostavbu mělnického horkovodu do Prahy - 4 roky zpoždění, ale také o nevyužití tepla elektrárny Chvaletic k vytápění Kolína, smetení projektu horkovodu k vytápění Brna z jaderné elektrárny Dukovany, dosud nerealizované vytápění Č Budějovic a dalších měst z jaderné elektrárny Temelín ad.
- byly nejednou úspěšně napadány a obstruovány projekty výstavby spaloven odpadu, spojených s využíváním jimi vyrobeného tepla k vytápění nebo k výrobě elektřiny,
Výše uvedené problémy nelze připsat jen ekologům, i když ti tak činili často programově. Přinejmenším srovnatelně se na nich podílel celkový chaos po 17. 11. 1989 včetně občasného obrazoborectví a neúměrná liberalizace ekonomiky. V případě využití tepla kondenzačních elektráren k vytápění sehrála tragickou roli privatizace. Pokud se teplárna dostala do rukou soukromého vlastníka mimo a.s. ČEZ, obvykle se nedomluvila na oboustranně přijatelných podmínkách, popř. realizovala značně spornou investici (paroplyn na bázi zemního plynu v Kolíně).
Ad 5) pokračující tolerance externalit sice významně snižuje ceny paliv a energie, ale ve stejném rozsahu stimuluje jejich nadměrnou spotřebu a tím i zvýšené ekologické a další škody. Jestliže se externality za reálného socialismu hradily jen v malém rozsahu (malá část škod na dřevní produkci a ještě menší část škod na zemědělské rostlinné výrobě), od roku 1991 se nehradí vůbec, a to v souladu s ignorantským obchodním zákoníkem,
Ad 6) novelou horního zákona z roku 1991 byly sice zavedeny tzv. úhrady za těžbu nerostných surovin, ale ve velmi nízké výši. Poplatek za zabranou plochu nikdy nepřevýšil 30 mil. Kč/rok, poplatek z objemu těžených surovin a paliv nikdy nepřekročil 700 mil. Kč/rok. V roce 2010 se za oba druhy úhrad vybralo cca 594 mil. Kč. Všechny pokusy o zvýšení úhrad za těžbu nerostných surovin zmařil odpor těžařské lobby, podporovaný Českým báňským úřadem a Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR,
Ad 7) k přehlížení až rozbíjení teplárenství došlo mimo jiné proto, že mnozí nebyly s to pochopit jeho významný přínos, mimo jiné pro ochranu životního prostředí. Na místo velkých teplárenských soustav, založených na efektivní kombinované výrobě elektřiny a tepla, nahrazující velký počet malých a středních výroben a tím i zdrojů znečištění ovzduší, chtěli někteří drobné kogenerační (kombinované) výroby elektřiny a tepla ze zemního plynu, známé např. z Dánska. Negativní roli hrál silný tlak na individualizaci obecně a vytápění zvlášť, a na liberalizaci energetiky v silně nerovných ekonomických podmínkách podnikání. Argument megalomanie (například hyzdění krajiny mělnickým horkovodem) zcela ignoruje, že konkurenční plynárenské zařízení „od Ťumeně až po konečnou plynovou kotelnu“ je mnohem větší a ve svém celku i obludnější, byť samotný plynovod slouží jak velkým, tak středním a malým zdrojům tepla, o mnohem vyšší zranitelnosti nemluvě, viz nedávné spory Ukrajiny a Ruska o tranzit zemního plynu do střední Evropy a na Balkán. Nové horkovody jsme s to již stavět v podzemním vedení, čímž problém hyzdění krajinného rázu odpadá. Šetrné centrální vytápění vážně poškozuje i zvyšování snížené sazby daně z přidané hodnoty.
Ad 8) k předchozímu přistupuje liberalizace a privatizace většiny energetiky. Liberalizace odbytu paliv znamená, že stát ztrácí možnost určit, komu důl dodá vytěžené uhlí. V praxi soukromovlastnické tržní ekonomiky obvykle přednost dostane ten, kdo nabídne za uhlí vyšší cenu. Jestliže studie tvrdí, že (údajně) nutné prolomení územních limitů těžby zachrání české teplárenství a levné (opravdu levné?) centralizované teplo pro domácnosti, zjevně nemluví pravdu. Konečně, hlavní zájemce o prolomení územních limitů těžby již hrubě vydíral dosavadní odběratele svého uhlí i vládu ČR. Nic mu nebude bránit, aby případně vytěžené uhlí za územními limity těžby vyvezl do zahraničí, pokud mu tam někdo nabídne vyšší cenu.
Liberalizace cen paliv a energie má zefektivnit regulaci energetiky i ekonomiky, ale při významném kolísání cen ropy a na ní navázaných cen zemního plynu ji destabilizuje, o monopolních cenách přirozených monopolů nemluvě. Stejným směrem působí před několika lety zavedený trh s elektřinou. V situaci, kdy je prakticky nemožné alespoň přibližně odhadnout budoucí ceny paliv a energie, není o velké investice s dlouhodobou návratností zájem. Je to pochopitelné, protože riziko ztrátovosti takových investic je vysoké. Cenový marasmus pečetí stanovování velmi vysokých výkupních cen elektřiny pro nové obnovitelné zdroje elektřiny.
Mimořádně kontroverzní je i zavedený trh s elektřinou. Protože ceny elektřiny určovala a určuje německá burza, trh s elektřinou podle střízlivých, ale ignorovaných očekávání ČR zbavil výhody nižší ceny elektřiny. Ač je ČR významným vývozcem levné elektřiny, občané i podnikatelé ČR ji musí kupovat za nadprůměrné ceny. Že byl občanům a podnikatelům nalháván před zavedením trhu s elektřinou opak, je velmi slabou útěchou.
Negativa trhu s elektřinou zesiluje jeho mezinárodní rozměr. Německo dlouhodobě řeší své problémy s množstvím nepravidelně pracujících větrných elektráren na Baltu na úkor přenosové soustavy ČR a dalších států. Přenosovou soustavu ČR již několikrát přivedlo na kraj kolapsu – blackoutu. Na ČR negativně dopadá i rozhodnutí Německa odstavit osm nejstarších jaderných bloků v květnu 2011. Od té doby se v severočeském Podkrušnohoří maximálně těží a elektrárny v ČR maximálně vyrábí elektřinu. Zvýšená těžba i zvýšená výroba elektřiny jde na vývoz do Německa, kde nahrazuje část politickým rozhodnutím uměle vytvořeného výpadku německých jaderných elektráren za cenu vyššího poškozování našeho i globálního životního prostředí.
Nechávám stranou skutečnost, že německé odstavované jaderné elektrárny jsou a budou nahrazovány především elektrárnami uhelnými a plynovými, s vážným negativním dopadem na životní prostředí, zejména na klimatický systém.
Samotná liberalizace odbytu by nebyla problematická, kdyby si stát ponechal ve svém vlastnictví hlavní uhelné doly. V 90. letech uskutečněná privatizace neutlumovaných dolů znamená, že stát nad nimi ztratil kontrolu a že se soukromí vlastníci řídí hlavně kritériem zisku. Kromě ztrát podílu na zisku těchto firem znamená, že stát prakticky nemá účinné nástroje, jak donutit například Mosteckou uhelnou a.s., aby uhlí případně vytěžené za územními limity těžby dodala českým teplárnám, kde se jeho deficit reálně rýsuje. Zrovna tak ho může vyvézt a v případě výhodnějších cen v cizině tak podle všeho také učiní.
Shrnu-li výše uvedený rozbor, zejména poslední bod 8), shledávám, že požadavek prolomit územní limity těžby a zachránit tak mnohé české teplárny je veskrze falešný. Stát totiž nemá účinné nástroje, jak teplárnám zajistit severočeské uhlí, případně vytěžené za územně ekologickými limity, za přijatelné ceny. Socialistické přikazování, komu dodat a komu ne, skončilo krátce po roce 1989.
ČR se energetické krizi nevyhne
ČR podle všeho čeká kromě řady jiných krizí i významná energetická krize. Dnes už je nevyhnutelná jako plod dlouhodobé špatné energetické a dopravní politiky ČR i Evropská unie. ČR i EU jsou v řadě směrů nečinní, v řadě jiných směrů situaci i zhoršují. Stávající energetická politika je v užším i širším pojetí a kontextu zjevně neudržitelná. Dlouhodobá nečinnost k vyhrocujícím se problémům tepláren situaci jen zhoršuje. Vážným rizikem je i skutečnost, že odrazuje velké energetické firmy od nezbytných zásadních investic. Do jisté míry firmy stimuluje k jejich nerealizaci, což často znamená ponechání stávajících zařízení na dožití a „po nás potopa.“
Nejde ale jen o problém teplárenství, podobně na tom může být i elektroenergetika, o blížícím se ropném zlomu nemluvě. Vydírání Iránu včetně nejnovějšího embarga na dovoz ropy z Iránu poškodí víc EU a další dovozce ropy než Irán. Již dnes nejen ČR a EU poškozuje, protože světová cena ropy v důsledku protiiránské hysterie od podzimu 2011 strmě stoupá a ČR dováží ropu za světové ceny. Česká energetika včetně tepláren musí počítat s tím, že jim stát i EU bude spíš házet klacky pod nohy než pomáhat.
Energetika ČR včetně teplárenství si budou muset pomoci především sami. Ve vztahu k teplárenství nelze přehlížet zejména:
- v důsledku současného masivního zateplování bytů a domů se snižuje poptávka po teple centralizovaném i decentralizovaném. S poklesem odběru tepla budou klesat i jeho dodávky a následně i spotřeba paliv,
- potřeba dále posílit kogenerační výrobu elektřiny a tepla u vhodných výtopen, popř. tepláren,
- potřeba rekonstrukce dalších nehospodárných parovodních rozvodů za úsporné rozvody horkovodní,
- potřeba využívání tepla spaloven k vytápění. Dle rozebírané studie by se ušetřilo asi 2 150 000 t hnědého uhlí ročně, byť ne hned,
- potřeba využít teplo vybraných kondenzačních elektráren k vytápění dosavadních zákazníků vybraných tepláren a výtopen. Dál by se měl v Praze rozšiřovat mělnický horkovod, měly by se postavit horkovody z Temelína do Českých Budějovic, Písku, Strakonic a Tábora, z Dukovan do Brna apod. Ušetří se tak mnoho paliva, někde i v uhlí. Těch možností je víc. Podrobněji, viz Z.J.: Využijeme odpadního tepla z jaderných elektráren? Energetika 3/1998. Překvapuje mě, že autoři nachází zde mnohem nižší rezervy než já před 14 roky. Není to tím, že by se některý z požadovaných projektů realizoval.
Připomínám jen, že v reakci na zavedení tehdy přísných emisních limitů se celá řada podniků tehdy připojila na centrální zásobování teplem a vyhnula se tak velmi vysokým investicím na ochranu životního prostředí nebo vysokým provozním nákladům v případě plynofikace kotelen. Současně došlo k citelným úsporám energie v důsledku koncentrace její výroby. Proč se zde neinspirovat?
Nutné je i zásadně revidovat dopravní politiku, zastavit velmi vysokou podporu energeticky náročné silniční dopravě a reálně podporovat, nikoliv drtit, energeticky úspornou a šetrnou železniční a další kolejovou dopravu. Zákon o hospodaření s energií je nutné vymáhat, nikoliv hledat neustále cesty k jeho neplnění. Kdo se v budoucnu obejde s menším množstvím paliv a energie, bude ve významné výhodě.
Výstavba dalších jaderných zdrojů je nutná, přinejmenším pokud jde o třetí a čtvrtý blok jaderné elektrárny Temelín. Jeho nájezd do provozu lze ale čekat až kolem roku 2025, takže blížící se energetickou krizi neovlivní. Z hlediska zabezpečení centralizovaného vytápění a náhrady chybějícího uhlí by byla podstatně příznivější lokalita Blahutovice, ale znamenala by další podstatný odklad výstavby a vzhledem k hrozbě jí zneužít ke stavbě extrémně devastujícího kanálu „Dunaj – Odra – Labe“ i dvojnásobně silný odpor nejen protijaderných aktivistů.
Ekonomické aspekty neprolomení ÚEL
Ač by od studie ekonomů každý čekal, že vyčíslí především ekonomické ztráty z té údajné katastrofy – zkázy podstatné části českého teplárenství, je studie na ekonomické ztráty chudá. Snaží se dokázat ekonomickou nereálnost případné přestavby tepláren na jiné druhy paliv, což by vedlo k rozpadu teplárenských kapacit a jejich náhradnímu řešení, zřejmě menšími kotelnami na zemní plyn s podstatně vyšší cenou. Tyto úvahy jsou nevěrohodné. Ze studie čiší předem daný záměr dokázat nutnost prolomit územní limity těžby, jež problémy českých tepláren neřeší, jak jsme si výše ukázali. Reálná je jen nemožnost přejít ve větším rozsahu na spalování biomasy, neboť ta ve větším množství k disposici zcela jistě nebude a má i řadu dalších problémů.
Od s. 115 se zabývá dopadem na zaměstnanost. Multiplikátor pracovních míst je přinejmenším na diskusi. Studie dospívá k přímé ztrátě 2 275 a k nepřímé ztrátě 1 706 pracovních míst v Mostecké uhelné a k ohrožení asi 7 000 pracovních míst v teplárenství. O vzniku pracovních míst jinde se nezmiňuje. Lze předpokládat, že zejména investice do úspor paliv a energie vytvoří mnohem víc pracovních míst, než kolik činí zde vyčíslených téměř 11 000 pracovních míst. Problém je samozřejmě kvalifikačně územní. Mostecko dlouhodobě má nejvyšší či jednu z nejvyšších měr nezaměstnanosti, jednu z nejnižších kvalifikačních úrovní obyvatel a rekvalifikace výše uvedených pracovníků by nebyla jednoduchá. Vyjádřená roční ztráta z odbourání pracovních míst – 1,25 – 2,2 mld. Kč v Mostecké uhelné je nereálná přinejmenším v tom smyslu, že nebere v úvahu tvorbu pracovních míst jinde.
Studie Externí náklady prolomení limitů těžby na Mostecku
V reakci na výše uvedenou studii vypracovali J. Melichar, V. Máca a M. Ščasný z Centrum pro otázky životního prostředí, Univerzita Karlova v Praze na objednávku Greenpeace a o.s. Kořeny studii Studie Externí náklady prolomení limitů těžby na Mostecku, Případ velkolomů Československé armády a Bílina, únor 2012.
Podle citované studie CŽP UK celkové externí náklady z využití 873 mil. tun hnědého uhlí, které se nalézá vně územních ekologických limitů na těžebních lokalitách velkolomů ČSA a Bílina, pro účely výroby elektrické energie a tepla v elektrárenských a teplárenských zařízeních na území ČR jsou odhadovány za celé období životnosti daných ložisek na 444,8 mld. Kč – vyjádřeno v cenách roku 2011 (bez škod způsobených emisemi skleníkových plynů cca 888,5 mld. Kč). Tyto externí náklady pro těžební lokalitu Bílina činí 47 mld. Kč. Pro lokalitu velkolomu ČSA byly tyto náklady vypočteny v součtu za všechny 3 etapy na 397,8 mld. Kč, externality za II. těžební etapu činí 161,8 mld. Kč, za III. a IV. pak 236 mld. Kč. Vytěžení blokovaného uhlí by přineslo škody v celkové výši ve výši 1 334 mld. Kč. Nutno dodat, že ekonomická studie počítá s časovou škálou od roku 2017 do roku 2130. Přes 90 % škod připadá na způsobené zdravotní problémy.
Výše uvedený výpočet je na dlouhou diskusi. Autoři správně počítají externality kromě škod na klimatu v cenách roku 2011, protože kalkulovat úrok na období delší 40 let nedává smysl, o inflaci nemluvě. Autoři zvolili metodu výpočtu výše externalit ExternE, což je jedna z možností. Metod je samozřejmě podstatně víc. Skutečností též je, že ne ve všech následcích znečištění životního prostředí na zdraví lidí a ekosystémy se odborníci, zejména lékaři, shodují. Zde bych byl v hodnocení zdrženlivý, do výše škod na zdraví lidí může zasáhnout vědeckotechnický rozvoj, přísnější ekologická legislativa aj.
V případě škod na klimatu vychází autoři z odhadované ceny emisních povolenek za emise hlavního skleníkového plynu oxidu uhličitého CO2. Tuto cenu postupně zvyšovaly. Takový postup je vzhledem k jejímu silnému kolísání dosti rizikový. Učiním kontrolní přepočet na základě doporučení konference ministrů dopravy členských států EU – tj. 1-2 % hrubého domácího produktu (HDP) roku 2010 (za rok 2011 dosud nemám údaje o HDP a zejména o emisích CO2). Vzhledem k nadprůměrným emisím CO2 a podprůměrnému HDP použiji horní hranice rozpětí. Při shodných odhadovaných emisí CO2 v úhrnu 1 348,587 mil. t a jejich oceněním cca 666 Kč/t (ČR 2010) dostávám úhrnem cca 898 mld. Kč ekonomických škod na klimatu (ekonomických externalit) v cenách roku 2010, tj. též při odhlédnutí od inflace, úrokování a zejména možného dalšího růstu HDP v ČR. I když mně vychází mírně vyšší úhrnná výše škod na klimatu, mám za to, že by mezi oběma výpočty neměla být řádová chyba.
Ke škodám na klimatu je nutné dodat ještě dvojí. Každá tuna CO2 působí stejně vysoké škody nezávisle na místě emise. Narůstající klimatickou krizi nemusí lidstvo přežít.
Závěr
Snaha prolomit územně ekologické limity těžby uhlí na Mostecku problémy energetiky a zejména tepláren ČR nijak podstatně neřeší. Má oddálit skutečné řešení vážných problémů energetiky ČR na úkor životního prostředí a zdraví obyvatel zejména Mostecka včetně bourání domovů některých z nich, v zájmu zisků akcionářů Mostecké uhelné a.s. Tvrzení o velmi vysokých škodách v ČR není ve studii kol. z VŠE doloženo.
Argument zachování téměř 11 000 přímých i nepřímých pracovních míst v těžbě uhlí, navazujících činnostech a zejména v teplárnách ignoruje, že vznikne mnoho a zřejmě podstatně víc pracovních míst jinde, např. v oblasti úspor paliv a energie, že se tak platby občanů i podniků za energii citelně sníží a že enormní devastace Severočeského Podkrušnohoří a zejména Mostecka odrazuje všechny slušné investory od investic v tomto sociálně ekonomicky dlouhodobě těžce krizovém regionu. Nezanedbatelná je i skutečnost, že v oblastech těžby i rekultivací nelze pro sesedání terénu po skončení rekultivací desítky let investovat.
reklama
