Jan Zrzavý: Případ karlovarské užovky aneb Věda a ochrana přírody, část pátá
Karlovarská populace je pochopitelně silně ohrožená (jiná věc je, že tu vlastně z biologického hlediska není co chránit, neboť tato populace se nijak neliší od normální a nijak neohrožené užovky stromové v oblasti panonsko-balkánské), a to jak tradičními změnami prostředí (zánik extenzivního zemědělství), tak i specificky hynutím pod koly aut na silnici E442. Čímž se dostáváme k jádru věci. Silnice a zvláště dálnice jsou běžně považovány za kletbu, kterou byla stižena naše krajina – a protože samotné hynutí jednotlivých zvířat na silnicích je z ekologického hlediska zjevně nevýznamné (když nejde zrovna o něco tak podivného, jako jsou karlovarské užovky), jsou liniové stavby obviňovány z něčeho onačejšího, totiž z genetické fragmentace populací. Myši k sobě nemůžou, podél silnice vznikají nepřirozeně geneticky izolované populace a je zle. Zda taková fragmentace představuje skutečné riziko či nikoliv, je otázka populačně- a evolučněgenetická, a o tom přece jenom něco víme.
Věda a ochrana přírody
Biolog Jan Zrzavý píše pro Ekolist volnou řadu článků o snaze ochrany přírody legitimizovat svoje záměry přírodovědou. Jednotlivé "díly" je možné očekávat s přibližně dvouměsíčním odstupem. Všechny přitom spojuje stejné motto:
Ochraně přírody se kdysi přihodila věc s dalekosáhlými následky: rozhodla se legitimizovat samu sebe přírodovědou. Vůbec to tak nemuselo být, ochrana přírody začínala jako záležitost estetická, možná etická, ale rozhodně ne vědecká, spontánně se chránily „přírodní památky“ (termín, který kupodivu přežívá dodnes), všeliké malebnosti a pozoruhodnosti, zkrátka jeskyně, Panská skála nebo orel. Jenže argumentace ve stylu „máme rádi zvířata, protože jsou chlupatá“ se mohla zdát slabá; proto byla nahrazena jakoby odborným povídáním o ekosystémech a biodiverzitě. Nic proti tomu, cosi jako „ekosystémy“ snad na Zemi opravdu vidět lze, když se chce, a jakousi „biodiverzitu“ opravdu můžeme nějak hodnotit a měřit, když si usmyslíme, že taková činnost má nějaký smysl, ale ochrana přírody tím na sebe vzala těžké břímě. Nejen že sleduje výkyvy v celospolečenské prestiži vědy (je to sinusoida, nahoru i dolů, ale v posledním půlstoletí nesporně jako celek nahnutá směrem dolů), ale především se objekt i metody ochrany přírody nutně mění s vývojem přírodních věd. A ty se vyvíjejí neustále.
Obecně můžeme říct, že standardní evoluční procesy směřují k omezování genetického polymorfismu uvnitř populace – máme-li v populaci dvě varianty jednoho genu (tzv. alely), obvykle jedna zmizí a druhá převládne („zafixuje se“), buď proto, že jedna je lepší (přirozený výběr), anebo – a to častěji – náhodou (genetický posun neboli drift); mechanismy, které naopak polymorfismus dlouhodobě udržují, existují, ale teď je nechme stranou. Dvě oddělené sousední populace se tedy budou pravděpodobně geneticky pomalu odlišovat: v každé z nich náhodou převládne jedna alela, tedy spíše v každé populaci nějaká jiná, a to se násobí počtem genů, které se vyskytují v několika alelách. Čím je populace menší, tím rychleji se v ní alely fixují, a protože alely se fixují spíš náhodou než „za zásluhy“, mohou převládnout i alely škodlivé – čím menší populace, tím rychleji a pravděpodobněji. Tok genů mezi sousedními populacemi tedy vede k jejich homogenizaci, čímž brání náhodné fixaci potenciálně škodlivých alel.
Hrozba fragmentace krajiny tedy z biologického pohledu spočívá v tom, že brání toku genů, drobí populace na malé kousky, v nichž se dějí geneticky riskantní procesy, které by se neděly, kdyby tok genů pokračoval. Otázka tedy zní: dokážou dálnice opravdu zabránit efektivnímu toku genů?
Pochopitelně že ne. Víme, dokonce na to máme vzorečky, že rozdělení populace na menší celky, mezi nimiž občas někdo přeběhne a přenese své geny, tedy to, čemu říkáme metapopulační dynamika, je věc úplně běžná i ve zcela přírodní situaci. Mezi nepřirozenou dálnicí a přirozenou řekou tu není žádný rozdíl. Ty vzorečky nám ukazují, že stačí, aby z jedné subpopulace do druhé přeběhlo pár myší ročně a obě subpopulace to spolehlivě ochrání před genetickým odlišením. Čím jsou populace větší, tím menší vliv má slabý genetický tok mezi nimi, ale velké populace se zase odlišují velmi pomalu; malé populace se vzdalují rychle, ale pár myší přeběhnuvších přes cestu to stačí zvrátit. Pochybuje-li snad někdo o tom, že myši přebíhají dálnici, ať nasadí krk a jde se podívat do zeleného pásu uprostřed. Najde tam hraboší nory; hraboši se tam někudy dostat museli.
Dálnice zkrátka přírodě obvykle neškodí a ještě se po nich pěkně jezdí. To je rána, co?
reklama
Další články autora |
Jan Zrzavý: Případ bornejského slona aneb Věda a ochrana přírody, část šestá
Jan Zrzavý: Případ zebry kvagy aneb Věda a ochrana přírody, část čtvrtá
Jan Zrzavý: Případ súdánského nosorožce aneb Věda a ochrana přírody, část třetíOnline diskuse
Jak je to doopravdy s užovkou stromovou? - 18. 1. 2012 - Radka MusilováVážený pane profesore,dostal se mi do ruky Váš příspěvek na téma Případ karlovarské užovky aneb Věda a ochrana přírody a vzhledem k tomu, že se problematikou užovky stromové dlouhodobě zabývám, nemůžu jej nechat bez odezvy. Předně marně přemýšlím nad důvodem názvu příspěvku, který se z velké části věnuje myším a genetické fragmentaci a ne užovce. V těch málo pár větách o užovce nacházím hned několik nesrovnalostí. Za prvé by mne zajímalo jak jste došel k závěru že karlovarská populace se neliší od populací v oblasti panonsko-balkánské, vy jste se snad zabýval srovnáním ekologie, morfologie či genetiky těchto populací? Já ano a k podobným závěrům jsem tedy nedošla. Následné tvrzení, že tedy vlastně není co chránit, už jen jasně dokumentuje s jakou ignorancí a nadřazeností přistupujete ke složité problematice užovky stromové. Zřejmě se tedy celý ten zástup vědců a profesionálních i dobrovolných ochránců nejen z České republiky, Německa a Polska (kde se nachází izolované populace), ale i z ostatních částí Evropy prostě mýlí a měli by jít dělat něco užitečnějšího. Vězte, že jsem problematice výstavby dálnice či rychlostní komunikace podél Ohře věnovala mnoho času a to nejen z pozice ochrany užovky stromové, ale též z pozice místního obyvatele Stráže nad Ohří, který vnímá současnou neúnosnou situaci. Ve velmi úzkém údolí řeky Ohře, kde z jedné strany přiléhá vojenský výcvikový prostor a ochranná pásma minerálních vod, z druhé strany se nachází obce a strmé skály a všude se nachází užovka, není nalezení vhodné varianty jednoduchou záležitostí. Samozřejmě každý z dotčených subjektů (obec, armáda, Karlovarská Korunní, povodí Ohře, ochranáři) má mnoho požadavků, které jsou vzájemně jen těžko slučitelné. Nicméně nejjednodušší je vyvodit závěr, že nová silnice nelze postavit kvůli ochranářům užovky. Jen pro Vaší orientaci, nakonec se po dlouhých debatách podařilo jednu z předložených variant vyhodnotit všemi subjekty jako snesitelnou, načež silničáři usoudili, že ta by byla příliš drahá a stavět se zatím nebude. Nicméně v médiích je prezentováno, že je to kvůli ochranářům. A jak je to s „podivnou“ užovkou stromovou ve vztahu k silnici. Ačkoliv jste ten termín použil spíše v negativním a degradujícím smyslu ona se vskutku chová podivně, s oblibou totiž obývá zídky a příkopy podél velmi frekventované silnice a k překonání bariéry vozovky využívá historické kamenné silniční propusti. Bohužel zejména nejmladší věkové skupiny a občas též dospělci v době jarní aktivity udělají chybu a nemilosrdně končí pod koly aut. Šance překonání vozovky po jejím povrchu jsou nulové. Vzhledem k malé velikosti populace rozhodně nelze považovat tyto ztráty za zanedbatelné nebo jak je v příspěvku zmiňováno nevýznamné. Člověk nemusí být studovaný genetik, aby pochopil, že důsledky genetické fragmentace jsou u různých druhů odlišné a nelze na příkladů myší dělat závěry o užovce. Z hlediska užovky stromové je navíc mezi nepřirozenou dálnicí a přirozenou řekou zcela zásadní rozdíl. Samozřejmě lze při výstavbě nové silnice všechny tyto poznatky využít a navrhnout taková opatření, aby nová silnice nebyla pro užovku překážkou a v nejlepším případě pak třeba dokonce i biotopem. Vlastní provoz nové silnice je však ničím proti fázi výstavby, která dozajista populaci užovek zdecimuje. Pomiňme však na chvilku problematiku užovky stromové. Oblast středního Poohří paří k nejkrásnějším koutům naší vlasti. Toto jedinečné území je domovem nejen herpetologického klenotu – užovky stromové, ale celé řady dalších vzácných druhů a vyniká unikátním krajinným rázem. Nová silnice (aby zde mohly proudit tisíce kamionů do Německa) ať už jakékoliv varianty na tomto území zanechá nesmazatelnou stopu. Zda to, že se Vám pěkně pojede je dostatečnou náhradou už musíte posoudit sám. |
