Jarmila Johnová: Jak jsem sepsala petici

První demonstrace Pražských matek za lepší stav životního prostředí, 29. 5. 1989

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Ludvík Hradilek / Pěšky městem

Tehdy mi došla trpělivost a vybuchla jsem jako tlakový hrnec. Byla jsem přesvědčena, že je třeba s tím něco neprodleně udělat. Naivně jsem se tehdy domnívala, že dobrým začátkem pro změnu je poskytnout nejdříve občanům informace o stavu pražského ovzduší, aby si uvědomili, že oni a především jejich děti dospívají ve stavu neustále probíhající otravy organismu. Věřila jsem, že informovaný občan si dokáže vydobýt ochranu zdraví svých dětí dokonce i u vládců minulého režimu, který se při každé možné i nemožné příležitosti oháněl šťastnou a zdravou nejmladší generací, která vybuduje ještě šťastnější a ještě zdravější budoucnost. Člověk nemusel být lékař nebo přírodovědec, aby si všiml, že s životním prostředím je cosi v nepořádku. Na vesnici to už nevonělo hnojem jako dříve, ale páchlo kouřem z hnědého uhlí, ve městech to bylo podobné s tím rozdílem, že se k dýmu z domácích a průmyslových topenišť přidal navíc smrad z výfuků automobilů.

Jako matka a zároveň signatářka Charty 77, v níž jsem se stala členkou skupiny zabývající se životním prostředím, kterou založil budoucí ministr životního prostředí Ivan Dejmal, a přispěvatelkou samizdatového časopisu s ekologickou tematikou, jsem sepsala petici o nedýchatelném ovzduší adresovanou našim voleným zástupcům s žádostí, aby se postarali o zveřejňování informací o kvalitě životního prostředí.

Spolu s dalšími chartisty jsme pod petici rychle sháněli podpisy, abychom ji mohli předat co nejdříve vedení hlavního města i parlamentu ještě za tehdejší smogové situace. Podpisů jsme získali asi dvě stovky.

V dnešní době to představuje směšné číslo, ale za komunistického Československa nikoli. Tehdy podpis pod jakoukoliv veřejnou kritiku znamenal téměř jistotu nějakého postihu. Mezi petenty se z dnešního pohledu objevila velmi zvučná jména, vedle Ivana Dejmala i například Jan Ruml nebo Václav Havel. Po zveřejnění textu v zahraničních médiích jsem potkala mladého chartistu Tondu Muchu, který se velmi brzy poté stane prvním ředitelem české pobočky Greenpeace. Prozradil mi, že: „Úplně o to samý se snaží mé ségry Andula a Tereza (Hradilkovy) s dalšími ženskými,“ a doporučil mi, abych se s nimi spojila. Upřímně řečeno se mi do žádného ženského hnutí tehdy moc nechtělo. Měla jsem za to, že za lidské zdraví i životní prostředí mají zodpovídat společně ženy i muži. Ale musím přiznat, že důraz na odpovědnost matky se nám u úřadů vyplatil.

K seznámení tedy na podzim roku 1989 došlo a spolupráce s Pražskými matkami pokračovala desítky let, až jsem se nakonec při 30. výročí vzniku PM v roce 2019 stala nejdéle sloužící Pražskou matkou a nikdy toho nezalitovala!

V době, kdy jsem se s Pražskými matkami (jak si tehdy ještě neregistrované hnutí začalo hned zkraje říkat) dala dohromady, měly již za sebou první slavnou demonstraci. Konala se v květnu, kdy centrem Prahy pochodovaly s dětmi, třímajíce bannery s hesly požadujícími čistý vzduch pro děti, ten nejslavnější hlásal dvojsmyslně: „Nedá se tu dýchat!“ PM (tato zkratka byla i v našem logu) se chopily své jednoznačné mateřské odpovědnosti, kterou jim minulý režim upíral – stát si totiž přivlastnil právo rozhodovat o potřebách jednotlivce i rodiny, a všemi možnými způsoby hodlaly usilovat o lepší budoucnost svých dětí. Lepší budoucnost pro ně znamenala docílit nejen zdravějšího a čistšího životního prostředí, ale i liberálního demokratického uspořádání, v němž hraje významnou roli občanská společnost. Přestože jsem si myslela, že zajistit takovou budoucnost není úkolem jen matek, naprosto jsem se s těmito cíli ztotožnila.

Sotva jsme se s Pražskými matkami dohodly, že nám jde o totéž, padla komunistická vláda a my jsme doufaly, že pomůžeme prosadit jen ty nejzásadnější věci, jako jsou otevřené informace, nová ekologická legislativa, otevřenost úřadů a zapojení veřejnosti do těchto změn, a pak půjdeme od válu, vrátíme se do civilu k dětem a svým původním povoláním, která nám tehdejší režim kvůli našemu vzdoru upřel.

První důležitou a prorockou akcí, na niž si dobře pamatuji, byl dopis tehdejšímu primátorovi, v němž jsme vyjádřily požadavek, aby se ze severojižní magistrály, dálničního průtahu historickým jádrem hlavního města, stala městská třída – bulvár pro všechny dopravní mody včetně chůze. Jak všichni víme, do dnešní doby byla v tomto smyslu zpracována spousta studií věhlasnými urbanisty, ale skutek utek. Možná jsme byly první, kdo to veřejně prohlásil. Již tehdy jsme si uvědomovaly, jak těžké břímě pro veřejný prostor bude představovat individuální automobilová doprava, která mu dominuje.

Do civilu se nám nakonec nepodařilo odejít celá 90. léta, kritika zabere totiž mnohem méně času a úsilí než práce na změnách. Dovolím- li si činnost PM s časovým odstupem 35 let od jejich vzniku vyhodnotit, pak se nestydím tvrdit, že PM k mnohému skutečně přispěly, ale přiznávám, že v mnohém také prohrály; podle Joan Baez, zpěvačky a bojovnice za lidská práva, by o sobě mohly říci, že dosáhly malých vítězství a velkých proher. Pod malá vítězství si PM mohou připsat zpřístupnění informací o kvalitě ovzduší nebo iniciativu pro zavádění pravidelného monitoringu ovzduší po celé republice (informace snadno naleznete na adrese chmi.cz), úspěšná byla spolupráce při vytváření nové ekologické legislativy, a to zejména norem týkajících se ovzduší, ale i dopravy pro ochranu chodců.

Dnes je například samozřejmostí, že chodec musí být na přechodu ze zákona respektován, a celkově bylo dosaženo změny přístupu k nejslabším účastníkům silničního provozu. PM vybudovaly ve spolupráci s úřady, policií a projektanty na mnoha místech bezpečnější pěší cesty pro děti do školy. Bez PM by ani nevznikla tak velká poptávka po tzv. školních ulicích, kam mají ráno automobilisté zákaz vjíždět a které PM pomáhají zavádět.

Naopak se PM dosud nepodařilo zapojit do vytváření zdravějšího, klidnějšího veřejného prostoru širokou veřejnost a přesvědčit ji i politiky, že jezdit autem i pro rohlík pár metrů do vedlejší samoobsluhy nikomu neprospívá.

Za největší úspěch naopak považuji, že v práci na veřejném prostoru otevřeném pro všechny pokračuje nová generace pod stejnou hlavičkou PM, ale s názvem Pěšky městem. Dnešní spolek PM usiluje o to, aby veřejný prostor patřil i dětem bez neustálého dohledu dospělých, kteří se ještě i dnes mnohde domnívají, že vozit děti od vedle do školy autem je cool. A zdá se, že se jim daří. Pěšky do školy už chodilo veškeré osazenstvo stovek škol po celé republice týden, někde i měsíc. Více chodců i na cestě do školy znamená méně aut v ulicích, větší bezpečnost, více prostoru pro hry, klid pro povídání, čistší vzduch a taky o pár tun méně skleníkových plynů!