Jan Stejskal: Kam se poděl rozum?

Časopis Vesmír ve svém březnovém čísle přinesl rozsáhlý text socioložky Hany Librové Proč chráníme přírodu? Autorka v něm označuje ochranu přírody za nové rytířství a má tím na mysli, že ochránci přírody jsou ve své činnosti vedeni soucitem, tedy sklonem zastávat se slabých. Reaguje tak na botaniky Jiřího Sádla a Petra Pokorného, kteří se v sérii článků (tady, tady a tady) pro stejný časopis snažili ukázat, že to, co se v současnosti děje s naší krajinou a přírodou, není příchod apokalypsy, ale jen normální fáze změn, jaké si naše příroda užila i v minulosti. Při té příležitosti se oba botanici pokusili ukázat, že se ochránci přírody při zdůvodnění své činnosti hluboce mýlí. Podle nich si ochranáři jenom hrají na objektivitu, ve skutečnosti jsou ale vedeni „ideologickým předporozuměním“ a k ochraně přírody je vedou jejich city. Jak Jiří Sádlo s Petrem Pokorným, tak Hana Librová se ve svých pozorováních nepletou – i tak ale docházejí k nesprávným, přesněji neúplným závěrům. Abych jejich pohled trochu vyvážil, záměrně se teď přikloním k názoru, že ochrana přírody není jen dílem soucitu a staromilství, ale i rozumu a „novomilství“. „Jakkoli dnešní ochrana přírody zdůrazňuje svoji racionalitu, tváří v tvář běhu světa a v očích střízlivé vědy bude vždycky trochu pošetilá,“ píše Hana Librová. Rytířství podle ní bylo spíš povahy citové a impulsivní než rozumové a rozvážné – a stejné je to s ochranou přírody. „Je načase přiznat si, že základním kamenem ochranářské víry jsou právě citové intervence a staromilství,“ říkají v podobném duchu Jiří Sádlo s Petrem Pokorným. Došli k tomu na základě popisu expanzí a invazí rostlinných druhů v současné krajině – a ochranou přírody pak nejspíš myslí tu její část, která se právě s expanzemi a invazemi snaží „vypořádat“. Svými závěry ovšem míří na ochranářské přístupy všeobecně – a v tom je problém.

Najdu určitě spoustu příkladů, v nichž dám Sádlovi s Pokorným za pravdu – třeba kosení bělokarpatských luk, to i já vnímám jako staromilství. Najdu ale spoustu příkladů ochrany přírody, které mají nepochybně rozumné důvody – třeba péče o lesy, jejímž cílem je zachování jejich retenční schopnosti, nebo ochrana přírody v oblastech, které jsou zdroji pitné vody. To jsou přece činnosti racionální v běžném významu toho slova, činnosti, jejichž motivace se jednoduché charakteristice botaniků a socioložky vymykají. Když mi začne na louce za barákem růst bolševník a začnu ho hubit, tak jsem možná staromilec. Jenomže když mi na louce za barákem mají vyrůst svodidla silnice, postavím se proti její výstavbě kvůli tomu, že nechci umřít o deset let dřív z příčin, které oficiálně neexistují (třeba nadměrný hluk). Je tohle jednání spíš citové, nebo rozumové?

Staré, nebo nové rytířství?
O vztahování k přírodě jako o rytířství mluví už v 19. století Henry David Thoreau v eseji Chůze: „Mně a mému společníku působí radost myslet si, že jsme rytíři nového nebo spíš starého řádu – ne jezdci neboli chevalliers, ne rytíři neboli Ritters, nýbrž chodci, což je, myslím, třída ještě starší a úctyhodnější. Rytířský a bohatýrský duch, který kdysi vyznačoval rytíře, nyní jako by přebýval v chodci nebo snad do něj ustupoval – není to rytíř, ale chodec, toulavec.“ (přeložil Zdeněk Franta)

Z dalšího textu vyplývá, že Thoreau mluví o vztahu k přírodě ne jako o aktivním sekání luk a lpění na poslední rostlince střevíčníku, ale o nechání přírody na pokoji – stačí se jen toulat a dívat se kolem sebe. „V divokosti je záchrana světa.“

Ochrana přírody jako sklon pomáhat slabším je podle Hany Librové dílem naší kultury, nikoli důsledkem našeho příklonu k přírodě. Pak ale můžeme říct, že i v sympatii k divočině jsme dětmi své kultury, protože naší kulturou není jen křesťanský důraz na soucit (kterým Hana Librová odůvodňuje náš sklon pomáhat slabým). Součástí naší kultury je třeba i úcta k tomu, co nás přesahuje (nepochybně s hlubšími než křesťanskými kořeny). A to je podle mě další z motivací, která vede k ochraně přírody a která nezapadá do mozaiky vyskládané Sádlem s Pokorným a Librovou.

Podle obou botaniků trpí ochranáři nedostatkem sebereflexe, k čemuž patří třeba naivní chápání ideální minulosti. Jenomže ochranářské skupiny, které chrání přírodní procesy (třeba VLK na Slovensku), důrazně říkají, že není žádný „zlatý věk“, a se zájmem pozorují, co nového příroda „na svém“ vyvede.

Jiří Sádlo s Petrem Pokorným si ve skutečnosti vzali na mušku jen část „ochranářské víry“. Té se někde sarkasticky, někde vlídně vysmáli, a protože se pokusili o sepsání vševysvětlující epochální bajky, tváří se, že to, co sami kritizují, je veškerá ochrana přírody. A Hana Librová, přestože je v rozlišování různých skupin ochránců přírody mnohem poctivější, se k nim ve zdůraznění „citovosti“ ochrany přírody přidává.

Abychom si rozuměli: nepopírám, že ochranáři jsou ve své činnosti vedeni city. Tvrdím ale, že jejich pohnutky nejsou vysvětlitelné pouze citovým pohnutím. A že pokud chceme „racionalitu“ upírat ochraně přírody, pak ji musíme upřít asi jakékoli lidské činnosti. V ochraně přírody je možné nalézt dost příkladů „racionality“ a „objektivity“ v jejich běžně užívaném smyslu. Naopak i do suchého vědeckého popisu nějaké situace nebo historického vývoje se člověk pouští jen na základě nějakých hodnotových východisek, na základě nějakých „citových intervencí“. V tomhle smyslu je pak nedostatečná sebereflexe znakem nejen ochrany přírody, jak říkají Sádlo s Pokorným, ale celého „racionalizujícího“ pohledu na svět. Pod označením ochrana přírody se skrývá hodně široké množství způsobů využívání přírody. Nemám nic proti tomu, když někdo říká, že jednou z jejich důležitých motivací je soucit nebo citové intervence. Připadá mi to ale neúplné. Jaký způsob využívání přírody je potom nehodnotící? A jaký způsob využívání přírody je rozumný, rozvážlivý? Není to spíš tak, že lidé chránící přírodu jsou vedeni jak city, tak rozumem, jen je třeba rozlišovat kdy a v čem?

A co vy, čtenáři EkoListu, myslíte si, že je ochrana přírody činnost rozumová, nebo citová?

---

reklama

---