Kateřina Jančaříková: Pes a srna na sjezdovce. Proč nás projevy loveckého pudu u psů překvapí a rozhořčí?
Vzhledem k daným okolnostem, tzn. skutečnosti, že pes se pohyboval na volno a že narazil na srnu oslabenou zimním nedostatkem potravy (možná i nějakou nemocí) a ještě nejspíš v hlubokém sněhu, se podobný konec dal očekávat.
Proto první otázka, která mne napadla, byla: Proč dnešní lidé často nepočítají s projevy loveckého pudu u psů? A proč je projevy loveckého pudu překvapí a rozhořčí?
Určitě si někteří společně se mnou vzpomenete na německého ovčáka Holana z knihy Smrt krásných srnců Oty Pavla, který také lovil srnce (dokonce i bez sněhu). Nebo i na další psí hrdiny, kteří se část svého života museli živit lovem a oni to dělali (kolie Lassie, vlčák Kazan, Bella) a kterým jsme při při čtení knížky či sledování filmu fandili.
Psi jsou masožravá zvířata s loveckým pudem, který je u některých plemen částečně až úplně potlačený, ale se kterým lidé musí počítat. Některá psí plemena lovecký pud tedy pud potlačený nemají. Jsou to především psi lovečtí a také psi z 5. skupiny FCI špicové a primitivní plemena, kteří si po staletí i tisíciletí uchovávají původní vlastnosti.
Ano, naše společnost si podobné chování psů nepřeje. Proto policie udělila majitelce pokutu. Ona ji zaplatila, tak uznala vlastní chybu i zodpovědnost za psa. Tím by vše mohlo a možná i mělo skončit.
Z nějakého důvodu ale neskončilo a z epizody se stává příběh, který si žije vlastním životem.
Cesty od epizod k příběhům nebo dokonce k Příběhům s velkými „P“ popisuje psycholog Jerome Bruner (1915-2016) v knize Making Stories: Law, Literature, Life z roku 2003. Tolik lidí umírá, dokonce i mladých, dokonce i na Aljašce, ale příběh amerického dvaadvacetiletého studenta Christophera (Chrise), který sám sebe nazýval Alexem a podepisoval se jako „Super Tramp“, se dotknul srdcí a obletěl svět. Někdo hlavního hrdinu Krakauerova románu útěk do divočiny obdivuje, někdo jiný kritizuje, ale téměř všichni ho znají. Z Christopherova krátkého života se stal příběh s velkým „P“.
Podobně jako z jiných příběhů, tak i z lovecké epizody u sjezdovky se více než o skutečnosti dovídáme především o sobě a o lidech okolo nás.
Litujeme majitelku psa? Zlobíme se na ni? Říkáme: „To by se mně stát nemohlo!“?
Litujeme srnu? Nebo si řekneme, že jsou nejspíš srny v Rakousku přemnožené stejně jako u nás?
Pomyslíme si: „Proč byla srnka u sjezdovky? Ještě, že nevběhla do cesty lyžaři“?
Přemýšlíme o lidech, kteří video natočili či sdíleli na sítích?
Sama chovám původní plemeno psů – psy kanaánské – které má zachovalou plejádu původního chování. Tolik mne toho naučili. Uvědomuji si, jak je jejich původní chování v naší civilizaci často na obtíž. A naopak, jak se takovým psům obtížně žije s lidmi, kteří jejich plemeno nepochopili a snaží se z něj všemi možnými způsoby „vysocializovat“ psa à la labrador či pudlík. Pradědeček mého psa Nokeda, kterého jsem si přivezla z Jeruzaléma, byl oslavován, protože při hlídání stáda zabil vlka. Tak to by u nás také neprošlo.
To, co se od dobrého psa očekává dnes v Evropě, se velmi liší od toho, co se od dobrého psa očekávalo u nás v jiných dobách nebo co se očekává na jiném místě, např. v oblasti Kanaánu. V současném Izraeli se i od psa rodinného, na vodítku v parku, stále očekává, že bude k cizím lidem nedůvěřivý. Nikdo nepočítá s tím, že by si lidé chtěli cizího psa na ulici pohladit, jako se často stává u nás.
Mnozí lidé při výběru plemene uvažují à la poručíme větru dešti, mají pocit, že jim se z každého psa podaří vychovat perfektního společníka, se kterým se budou moci účastni jakýchkoli aktivit, který nikdy nikoho nekousne, nikdy se nepopere s jiným psem a za kterého nebudou nikdy muset zaplatit pokutu. Jenže i v moderní době zůstává pes psem, zvlášť plemena z 5. skupiny.
Celkem jsem se svými psy (border koliemi a groenedaelkou) složila přes 40 zkoušek, včetně vrcholových, zúčastnila se Mistrovství světa a mistrovství ČR, účastním se pátracích akcí. S kanaánskými psy jsem pyšná na to, že jsem je naučila na povel přestat štěkat na návštěvy a že mi na procházce neutíkají.
reklama
PhDr. Kateřina Jančaříková, Ph.D., vystudovala obor speciální biologie a ekologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Pracuje na katedře biologie a environmentálních studií jako odborný asistent a vedoucí Centra environmentálního vzdělávání a výchovy. Kynologie je jejím koníčkem.
Online diskuse
Všechny komentáře (7)
Jiří Svoboda
15.2.2019 14:40Karel Ploranský
16.2.2019 12:30Mne smrt té srnky nedojímá. Na silnicích jich zahynou stovky a nikdo z toho příběh nedělá. Dojalo by mne, kdyby se o ni (nebo o toho psa) na sjezdovce zabilo nějaké dítě.
Karel Ploranský
16.2.2019 12:30Mne smrt té srnky nedojímá. Na silnicích jich zahynou stovky a nikdo z toho příběh nedělá. Dojalo by mne, kdyby se o ni (nebo o toho psa) na sjezdovce zabilo nějaké dítě.
Jinak taky srnku neřeším. A moc neřeším ani ty psy. Kdyby například dogu (z dnešních zpráv, zabila na ulici náhodnou kolemjdoucí) někdo na fleku zastřelil, nebudu si ublíženě stěžovat, že za to přece nemohl ten pes ale jeho majitel :-)