Karel Stibral a Jiří Neustupa: Krajina dvakrát ničená

Současný horní zákon v ČR ukládá těžařským firmám nejrůznějšího druhu shromažďovat peníze na tzv. rekultivaci území, na kterém těží, a tyto rekultivace pak zajistit. Všeobecně se ve veřejnosti má za to, že je to ustanovení chvályhodné a pro ochranu přírodu pozitivní. Koneckonců dokladem toho je i fakt, že propagační oddělení těchto firem mají v poslední době tendenci se poměrně nákladným způsobem veřejně prezentovat svými rekultivačními aktivitami (např. ve Vesmíru 9/2006, str. 551-554). Je smutnou realitou, že řada rekultivací je pro skutečnou přírodu neméně velkým otřesem než samotná průmyslová těžba. Například Severočeské doly se v poslední době chlubí, jak v severních Čechách vyrábějí potoky, jezera, louky a lesy. Jakkoli si těžaři svojí reklamní aktivitou říkají o pochvalu, ve skutečnosti se jedná o činnost vyvolávající spíš zděšení. A to jak v hodnocení konkrétních příkladů rekultivačních výsledků, tak i v celkovém přístupu k fenoménu krajiny.

Radovesická výsypka před rekultivací (vlevo) a po ní (vpravo). Foto: Radim Lokoč

Podívejme se třeba na Radovesickou výsypku mezi Bílinou a Českým středohořím, jeden z hlavních příkladů současné aktivní rekultivace. Na nerekultivovaných plochách může návštěvník najít stepní sukcesní stadium s četnými drobnými mezotrofními mokřady. Díky tomu, že substrát vyvezený z povrchového dolu má méně dostupných živin než povrchové půdní horizonty, mají i mokřady vzniklé na těchto místech menší trofii (úživnost), a paradoxně tak víc připomínají mokřadní ekosystémy před tím, než došlo k masivnímu přísunu živin do středoevropské krajiny, který v novověku způsobili lidé. Naproti tomu v rekultivované krajině Radovesické výsypky najdeme technomorfní systém nakloněných rovin s bizarní sítí betonových koryt suplujících potoky. Travní směs nebo vyrovnané řady stejnověkých stromků dokreslují bezútěšnost technokratického výtvoru. Pokud v nás například francouzský park vyvolává pocit jistého násilí na přírodě, pak rekultivaci ve stylu Severočeských dolů bychom mohli považovat rovnou za mučení.

Jakkoli nás netěší osud této jistě ne výjimečné lokality, mnohem horší je myšlenkové pozadí za celým konceptem takzvaných rekultivací. Celý přístup současných rekultivátorů je prodchnut představou, že nejdůležitějším atributem krajiny je její funkce. Autoři se ve svých textech (viz např. výše citovaný článek z Vesmíru) chlubí tím, že "díky … dokonalé znalosti místních přírodních a sociálních vztahů … jsou vytvořeny všechny předpoklady pro to, aby se … rekultivované plochy harmonicky začlenily do funkční krajiny pod Krušnými horami".

I krajina vzniklá katastrofou, jakou je třeba povrchová těžba, ale má přece vlastní dynamiku, která nese a utváří její smysl bez ohledu na funkci. Redukovat krajinu na otroka v soukolí civilizačních zájmů a potřeb je prostě hrozné. I když vezmeme v úvahu tolik proklamovaný rekreační význam rekultivované krajiny, ukazuje se strategie zvolená v severních Čechách jako krátkozraká. Může se snad soudný člověk domnívat, že krajina jako z oka vypadlá počítačovým simulacím je pro rekreaci člověka vhodnější než vyvíjející se lesostep s mokřadními biotopy? Opravdu je estetická hodnota rekultivované části Radovesické výsypky vyšší než "ladem ležící" zbytek?

Výsledky rekultivací v podobě technomorfní krajiny v severních Čechách se dnes tedy vydávají za příklad funkční krajiny. Otázkou je, k jaké že sociální funkci by se taková scenérie mohla vlastně hodit. Snad k nějaké technoparty.

Článek je převzat z tištěného Ekolistu 02/2007.

---

reklama

---