Michael Hošek: Sloučení resortů zemědělství a životního prostředí - příležitost, nebo hrozba?

Návrh na sloučení ministerstva životního prostředí (MŽP) a ministerstva zemědělství (MZe), které někteří dramaticky nazývají zrušením toho prvého, se opakuje poměrně pravidelně. Však už jsme také zažili, že byl ministr zemědělství na necelý měsíc pověřen vedením obou resortů (Jakub Šebesta v roce 2010). Teď se však jedná o vážný plán. Předně s ním přichází sám ministr ŽP, a zároveň pro něj v období parlamentních voleb získává podporu některých dalších politických stran. Za strohými mediálními vyjádřeními nositelů myšlenky zatím marně hledám hlubší analýzu. Myslím takovou, která by mohla být věcným odůvodněním pro faktické provedení. Proto mi nezbývá než si takovou úvahou projít sám.

Příležitost?

Musím přiznat, že to bylo to první, co mě napadlo, když jsem o sloučení slyšel. Je například veřejným tajemstvím, že služební zákon spíše, než aby vytvořil podmínky pro vyšší kvalitu a nezávislost práce pod něj spadajících úřadů, jim naopak výrazně znemožnil možnost reagovat na měnící se podmínky – organizačně i personálně. Sloučení by tak mohlo umožnit strukturální změny, které v kontinuálně fungujícím úřadu nejsou myslitelné. Avšak to, že se úřady slovy ministra ŽP „v řadě agend překrývají“, a že by tedy mohlo dojít v tomto směru ke sjednocení a zlepšení agend, považuji pro dále uvedené důvody pouze za teoretické plus.

Ale ještě ke služebnímu zákonu a té kýžené nezávislosti: až po těchto volbách se uvidí, jestli je služební zákon skutečně správně nastavený a úředníky chrání přiměřeně, tj. ani málo, ani příliš. Budou to totiž první volby od doby, co vešel v platnost.

Bez ohledu na viditelná zlepšení výkonnosti MŽP v posledních 4 letech tento resort postupně ztrácí svou pozici, a v některých agendách (např. v ochraně vod) obzvlášť viditelně. Vyjma finančních kapacit Státního fondu životního prostředí také není tím, kdo něco nabízí, ale spíše reguluje. To ale byla od počátku jeho úloha. Zatímco v devadesátých letech však společnost stále měla živou zkušenost s neudržitelným stavem životního prostředí za komunismu, dnes už životní prostředí za problém považováno není. Sloučení by tedy mohlo být příležitostí pro spojení „regulačních“ a „stimulačních“ nástrojů.

Hrozba?

Předchozí odstavec argumentů „pro sloučení“ je poměrně krátký proto, že jich více nenacházím, a ani je nepředkládá nikdo z těch, kdo o tom mluví. Ti, co tento nápad podporují, totiž mluví o MŽP jako o brzdě rozvoje. Pak se ale nelze divit, že to vypadá jako snaha o jeho zrušení. Do protiváhy je však třeba dát, co vše tady MŽP za posledních více než 25 let své existence dokázalo. Je jeho podstatnou zásluhou, že se významně zlepšila kvalita životního prostředí. A to bez ohledu na některé méně funkční agendy jistě opravňuje MŽP k existenci. Stále je totiž v této oblasti na čem pracovat.

Situace v EU28 ukazuje, že v deseti státech funguje zemědělství a ŽP spolu, v ostatních 18 státech jsou úřady oddělené. Podotýkám, že Rakousko s jedním ministerstvem pro obě agendy by se jako vzor používat nemělo, protože díky spolkovému uspořádání této země nemá federální ministerstvo věcné kompetence; ty jsou právě na spolkových zemích. Z tohoto pohledu to vychází přesně 2:1 (nebo 18:9) pro oddělené resorty. K tomu je však třeba dodat, proč si většina států drží resort ŽP samostatně: jednoduše proto, aby vybalancovaly využívání přírodních zdrojů (jinými slovy ekonomický rozvoj), a zároveň ochranu životního prostředí. Pod jednou střechou s pravidelně se měnícím politicky delegovaným ministrem je to totiž téměř nemožné. To potvrzují i zkušenosti kolegů ze spojených úřadů; přirozeně vítězí ty agendy, na které jsou vázané produkce a zaměstnanost (tj. peníze) na úkor těch, které „pouze“ kladou limity.

Situace u našich sousedů však většinou není jen jednoduché „MZe“ versus „MŽP“. Naopak existuje mnoho modelů, především kombinace s územním plánováním. Proto nechápu, proč se domácí úvahy točí jen kolem dvou resortů, a nikde neslyším opravdu věcnou debatu nad celkovou strukturou českých ministerstev. Pokud by totiž taková probíhala, mluvilo by se také o agendách ministerstva pro místní rozvoj (MMR), které je zodpovědné právě za územní plánování. Samostatné MMR tak, jak funguje u nás, je v podstatě raritou. Sice taková najdeme v Polsku, Rumunsku, Bulharsku, Moldavsku a Ukrajině. Pokud se však vydáme na jiné světové strany, nejsou tam. MMR u nás v sobě nese odpovědnost také za dotace a regionální rozvoj. Od doby jeho vzniku se však mnohé změnilo. Především se významně emancipovaly krajské úřady, které si dnes svůj regionální rozvoj řídí v podstatě samy. A co se týká dotací (především těch evropských) – neslušely by více Ministerstvu financí? A územní plánování spojit s životním prostředím, kde také původně bylo, a kde také ve většině států EU dnes (logicky) je?

Pojďme však více do hloubky. České zemědělství je na rozdíl od životního prostředí velmi zvláštní. V podstatné části ostatních států jsou totiž zemědělci často opravdu ti, kteří o využívané přírodní zdroje (půdu a vodu) opravdu pečují. To proto, že jsou na jejich trvalém užívání jako farmy o průměrné velikosti do 17 hektarů závislé. U nás je však průměrná velikost zemědělského podniku cca 150 hektarů, a vlastníkem často firma bez vazby na region. O tom vypovídá i velmi špatný stav naší zemědělské krajiny. Sektor zemědělství u nás jinými slovy ovládají především velcí hráči, a těm jde spíše než o udržitelnost o zisk. A prokazatelně mají nezanedbatelný lobbistický vliv na MZe. To potvrzuje i zkušenost z posledních čtyř let, ve kterých se oproti slibům současného ministra zemědělství vůbec nepodařilo současný systém změnit a začít více podporovat drobné hospodáře. Názorně ukazuje současný problém i hospodaření s ornou půdou, konkrétně ztráta její organické kvality, významná půdní eroze, a na to navázaný špatný vodní režim. Pokud MZe doposud v tomto směru nic zásadního nepodniklo, proč by to mělo dělat po sloučení s MŽP? Nebude to spíše uvolnění rukou v tom, že zmizí nezávislý kritik tohoto stavu?

Zemědělství je v mnoha zemích jeden ze základních nástrojů ochrany životního prostředí. U nás je to však stále spíše průmyslové odvětví, které v obecné úrovni spíše škodí než prospívá. Změnit tento trend v současném stavu MZe jeho sloučením s MŽP nedává smysl. Aby dávalo, musely by si nejdříve oba resorty porozumět alespoň společnými budoucími cíli (těmi opravdovými, ne proklamativními). Teď však každé kráčí podstatně jiným směrem.

A ty často prezentované sdílené agendy, které mají v podstatě sloučení obhájit? Těch ale vůbec není tolik, jak by se mohlo z dosavadních prohlášení zdát. Jedná se v podstatě o tři: voda, půda, a lesy. Co se vody a půdy týká, zde je MZe tím, kdo fakticky ovlivňuje nakládání s těmito zdroji, zatímco MŽP má spíše (obecně řečeno) kontrolní kompetence. A u lesů (pokud pomineme to, že např. v národních parcích hospodaří Správy NP), má „jen“ roli vrchního státního dozoru. Ve všech třech případech ale neshledávám jako obhajitelné to, že by se kvůli možným překryvům nebo nedostatečné spolupráci měla slučovat celá ministerstva. I zde je možné řešit harmonizaci práce úřadů např. modifikací nebo výměnou kompetencí.

Na závěr si neodpustím svůj pohled ne jako odborníka, ale občana, kterého zajímá stav státní správy: Spíše než obecným úvahám o slučování MZe a MŽP bych rád slyšel věcnou debatu o kompozici a konkrétních agendách všech ministerstev. A pokud je někde problém, bavme se konkrétně o něm. Má například dostatečné odůvodnění „Sekce pro vědu, výzkum a inovace“ při Úřadu vlády ČR s ambicí být samostatným ministerstvem s několika desítkami pracovníků, pokud to nebude odpovědné i za vysoké školství? A má na straně druhé cenu tvořit „superúřad“ s několika tisícovkami pracovníků jen v Praze, který je v podstatě nemožné manažersky uřídit jedním ministrem? Zvětšování rozpětí velikosti ministerstev z hlediska počtu zaměstnanců od desítek až po tisíce mi nedává smysl.

Nemusím být spokojen s mnoha věcmi, ale kvůli tomu nebudu dělat nedostatečně promyšlené velké změny. Dobrá šachová partie se zakládá na tom, že oba hráči plánují alespoň na pět tahů dopředu. Tady je nám však představen jen jeden tah. Nemyslím si, že existuje plán alespoň dvou dalších. I když se může zdát, že by v tomto případě mělo jít především o politické rozhodnutí, není tomu tak. Dobré politické rozhodnutí by mělo být vždy, kdy to jde, založeno na praktických zkušenostech a věcném rozboru.

---

reklama

---