Miroslav Bobek: Hey frog! Záchrana žabky corroboree

V Albury v předhůří Australských Alp nás David Hunter pozval k sobě domů. V jeho obývacím pokoji mě zaujala zvláštní dekorace. Představte si, že lijete olovo do vody – a vzniklé útvary zvětšíte na půl nebo tři čtvrtě metru. „To bylo služební auto,“ vysvětlil mi Dave. „Úplně se roztavilo při požárech na začátku roku 2020. Třeba tohle,“ ukázal na jeden z artefaktů, „býval disk kola.“

Panejo!

Byly to právě důsledky požárů, které sem přivedly i nás. Dave se roky zabývá záchranou drobných, velmi zajímavých žabek, paropuch corroboree. Před požáry jich ještě asi padesát přežívalo ve volnosti v Národním parku Kosciuszko a další tam byly z chovů v Zoos Victoria přeneseny do uměle zřízených „výběhů“. Tři ze čtyř těchto zařízení však zničil oheň a panovaly obavy, že žádná z paropuch v nich nepřežila. A jak mohli dopadnout poslední volně žijící jedinci, o tom raději nepřemýšlet… Tehdy jsme se přihlásili k podpoře aktivit na záchranu paropuchy corroboree a doposud do nich investovali přes čtyři miliony korun.

Když jsme s Davem letos v dubnu projížděli Národním parkem Kosciuszko, na mnohých místech se před námi do nedohledna rozprostíraly mrtvé kmeny stromů – ale pod nimi se zelenal podrost. A navzdory veškeré děsivosti požárů se zachránilo také mnoho zvířat. Včetně části paropuch corroboree.

„Přežila jich asi třetina,“ vykládal mi Dave, zatímco mi v

ysoko v horách před jedním z nově vybudovaných zařízení pro paropuchy stříkal na boty fungicid; vůbec nejdůležitější příčinou ohrožení těchto žab je totiž houbové onemocnění chytridiomykóza a je třeba bedlivě je chránit před nákazou.

Než jsme vstoupili do „výběhu“, Dave mi ještě podal jednorázové rukavice a upozornil mě, ať uvnitř chodím s nejvyšší opatrností, hlavně ať nestoupám na kusy dřev a na kameny, pod nimiž mohou být paropuchy, abych nějakou nezašlápl. Nu, po pár krocích jsem ho raději pustil před sebe. Brzo držel v ruce první žabku a položil mi ji na ruku. Byla nádherná!

Když Dave vrátil paropušku do jejího úkrytu, zeptal jsem se, co jedinci ve volnosti. A jak je vůbec tady, v těch rozlehlých horách, hledají?

„Zbývá jich asi třicet,“ odpověděl mi Dave. „A našel jsem je tak, že v době jejich rozmnožování jsem chodil po horách a volal…“ Dave se zhluboka nadechl a zařval: „Hey frog!!!“

Myslel jsem, že si dělá legraci. Ale nedělal. Samci reagují na silné zvukové podněty – a volání „Hej, žábo!“ při jejich hledání opravdu dobře funguje.

Ani jsem se Davea nemusel ptát, o čem sní. Je to jasné. O době, kdy bude chodit po horách a na jeho volání budou odpovídat stovky a tisíce samečků paropuch corroboree…

---

reklama

---