Jan Beránek: Mochovce: opět doplatíme na nepoučitelnost politiků?

Některé děti si musí sáhnout na horkou plotnu samy, aby pochopily, že pálí. Ještě hůře jsou na tom ti, kdo se nedokážou poučit a bolestnou zkušeností pak musejí projít znovu. Jako takové nepoučitelné dítě se chová ministr hospodářství Jirko Malchárek, když rezolutně prohlašuje, že dostavba třetího a čtvrtého reaktoru v Mochovcích se vyplatí, ačkoliv ekonomická analýza má být dokončená až na jaře 2007. Ministr tím bohužel neohrožuje jen svoji pověst, ale může vážně poškodit nás všechny. Špatná ekonomika jaderných elektráren je totiž hlavním důvodem, proč se toto odvětví potýká již od 80. let se zjevnou stagnací. Nových reaktorů se staví jako šafránu, naopak většina jich začíná dosluhovat. Jedna věc jsou totiž přání průmyslu a optimistická prohlášení některých politiků, druhá věc je realita na konkurenčním trhu s elektřinou. S tím, jak se podařilo odbourávat masivní státní dotace a zvýhodňování, totiž investoři ztrácejí chuť těžkopádné, drahé a nevypočitatelné reaktory stavět.

Elektrárenské firmy, které dnes zvažují oživení jaderné energetiky, proto vyčkávají, až jim politici znovu zajistí zvláštní výhody. Výstižně to popsal Thomas Capps, šéf americké společnosti Dominion, která již požádala o územní povolení pro nové reaktory: „Jde jen o administrativní kroky. Žádné reaktory v dohledné budoucnosti stavět nebudeme. Standards & Poors by z toho dostali infarkt. A můj finanční ředitel nepochybně také.“

Slovensko má ostatně, stejně jako Češi s Temelínem, vlastní nedávnou zkušenost s výstavbou prvních dvou bloků jaderné elektrárny Mochovce. Odhadované náklady, podle kterých mělo jít o výhodnou investici, byly výrazně překročeny. Podnik Slovenské elektrárne (SE) se vinou špatného hospodaření hluboce zadlužil, a to navzdory tomu, že za elektřinu platí slovenské domácnosti o 50 % víc než v Česku a o 20 % víc než v Rakousku. Oddlužení před privatizací musela řešit další intervencí vláda.

Čteme-li ve výroční zprávě SE za rok 2004 slova generálního ředitele „ukázalo sa, že nie je rozhodujúce vyrábať za každú cenu, ale racionálne“, můžeme se sice divit, proč k takové moudrosti dospěli šéfové energetiky až po deseti letech, ale zaplaťpámbů za to, že vůbec.

V případě dostavby Mochovců ale zdá se pořád převažuje politické zadání nad přístupem rozumného hospodáře. Energetická politika z února 2000 zjišťuje, že dostavba jeví i při velmi optimistických předpokladech jako velmi riskantní akce. Konstatuje se zde, že i kdyby by se na konkurenčním trhu prodala veškerá produkce za ceny vyšší než jsou tržní a i když se nezapočítají všechny náklady spojené se zadním palivovým cyklem, vychází návratnost na 17 let, což „nese v sebe veľké riziko, že… projekt bude strátový. Súhrnne možno konstatovať, že ekonomický výpočet aj při nadhodnotených východzích parametroch nie je priaznivý.“

Tyto závěry byly před pěti lety podloženy podrobnou analýzou. Přestože se situace od té doby výrazně nezměnila, dnešní ministr hospodářství sebejistě tvrdí, že dostavba je za současných podmínek výhodná, a to i za nulové podpory ze strany státu.

Víme přitom, že zatímco SE udávaly rozpočet na dostavbu ve výši 45 miliard korun, nastávající vlastník firma ENEL je předběžně vyčíslila na 66 miliard. Víme také, že ENEL se snaží vyhovět politickému zadání dva bloky dokončit, ale že pro ten případ zároveň po vládě chce rozsáhlé kompenzace. Víme, že ENEL mimo jiné žádal pro Mochovce desetileté daňové prázdniny, urychlení daňových odpisů, krytí ztrát z prodeje elektřiny či investice státu do budování rozvodné sítě podle jeho potřeby. Výsledky dohody jsou tajné, takže je na místě, aby nás ministr Malchárek pravdivě informoval o tom, jaké podprůrné mechanismy ENELu přislíbil.

I bez toho je ale prokazatelné už dnes, že Malchárkovo tvrzení o nulové podpoře Mochovců ze strany státu není pravdivé. Vláda totiž schválila a parlament začal projednávat zákon o jaderném účtu, který má navzdory mnohamiliardovému deficitu dále snížit poplatky, které bude ENEL jako provozovatel jaderných elektráren každoročně odvádět do rezervy na likvidaci reaktorů a radioaktivních odpadů. I s využitím oficiálních - a pravděpodobně podhodnocených - nákladů vychází, že každoročně by se mělo na účet platit alespoň 3,9 miliardy korun. Namísto jejich zvýšení ale nový zákon poplatky dále snižuje, a to na úroveň zhruba 1,6 miliardy korun. ENEL by tak každoročně ušetřil přes dvě miliardy korun, a to na úkor státu. Po několika desítkách let bude tuto díru muset záplatovat zase státní rozpočet a daňoví poplatníci. Vzhledem k časovému horizontu tak hrozí, že za nepoučitelnost a nezodpovědné furiantství ministrů budou platit naši děti a vnuci.

---

reklama

---