https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/petr-gibas-jak-nakladat-s-myty-kolem-zahradkareni
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Petr Gibas: Jak nakládat s mýty kolem zahrádkaření

28.5.2022 | PRAHA
Zahrádkářské osady. Soukromý, nebo veřejný prostor?
Zahrádkářské osady. Soukromý, nebo veřejný prostor?
Licence | Volné dílo (public domain)
Zdroj | pxhere
V české společnosti existuje ve vztahu k zahrádkaření – zejména v podobě zahrádkářských osad – řada mýtů, jež přemýšlení, diskusi i rozhodování o zahrádkách předem určitým způsobem zabarvují. Že jde o mýty, je dáno tím, že se obraz zahrádek a jejich původu míjí s historickou i společenskou skutečností, zejména co se týče vzniku a účelu zahrádkaření ve městě.
 
Tyto mýty a obraz, který o zahrádkách vykreslují, s sebou nesou určitý, spíše negativní náboj. Fungují tak na rovině emocí spíše než na rovině věcné (argumentace). Protože jsou tyto mýty stále součástí obecného povědomí, je dobré se na ně blíže podívat a prozkoumat jejich hodnotové podhoubí i to, jak předznamenávají porozumění a rozhodování nejen o zahrádkářských osadách, ale v důsledku i o současném městě a jeho budoucnosti.

Záhony na pěstování i na okrasu, chatka na zázemí, plot oddělující jednotlivé zahrádky. Klasické zahrádka v osadě.
Záhony na pěstování i na okrasu, chatka na zázemí, plot oddělující jednotlivé zahrádky. Klasické zahrádka v osadě.

Ony mýty jsou přinejmenším čtyři a fungují ruku v ruce. Prvním z velmi rozšířených mýtů je mýtus o české jedinečnosti zahrádkaření obecně a zahrádkářských osad zvláště. Zahrádkaření a zejména zahrádkářské osady jsou jeho prostřednictvím vykresleny jako svébytně český fenomén.

S tím souvisí i druhý mýtus, a to mýtus o socialistickém původu osad. Zahrádky podle něj představují jakési dědictví státního socialismu, pohrobky minulého režimu, které v něm vznikly a existovaly z důvodů jemu vlastních a do „nové“ doby vlastně nepatří.

Oba tyto mýty potom podporují třetí, obecnější mýtus, že zahrádkářské osady v moderním evropském městě nemají své místo. Dohromady tyto tři mýty vlastně neopodstatněně naznačují, že pokud se mají z českých měst, zejména těch velkých, stát města západního střihu, pak zahrádkářské osady jako pohrobky socialismu vlastně mohou dokonce představovat i jakousi překážku vysněné přeměny českých měst na evropské metropole.

Posledním, čtvrtým mýtem, je mýtus o privatizaci veřejného prostoru. Podle něj si zahrádkáři zabrali městský prostor, jenž patří všem, a prostřednictvím zahrádkářských osad jej tak vlastně privatizovali.

Tyto čtyři mýty se v diskusích objevují ve větší či menší míře od pádu státního socialismu. Jejich argumentační hodnota, skutečnost, že v rámci diskusí a rozhodování fungují jako podpůrné argumenty, nicméně nevyplývá z jejich věcné správnosti, ale z jejich emocionálního náboje. Věcně jsou postaveny na chybných základech a obraz, který o zahrádkách pomáhají vytvářet, je fakticky nesprávný. Podívejme se tedy, jak je to se zahrádkami a jejich vztahem k modernímu evropskému městu doopravdy.

Vznik a rozvoj evropského zahrádkaření – ve formě zahrádkářských osad – souvisí s rozmachem průmyslové společnosti a s dopadem průmyslu na město a život v něm.

Zahrádky v osadě v německém Erfurtu byste od těch českých asi nerozeznali.
Zahrádky v osadě v německém Erfurtu byste od těch českých asi nerozeznali.
Foto | 7c0 / Flickr

První zahrádkářské osady začaly vznikat ve velkých průmyslových městech Evropy, zejména ve Francii, Anglii a Německu, od poloviny 19. století. V důsledku společenských proměn zapříčiněných rozvojem průmyslu a měst se nicméně v průběhu několika desetiletí rozšířily téměř po celé Evropě. Jedním z problémů, jež s sebou nesla bouřlivá industrializace a urbanizace, byl problém obživy, subsistence, zejména dělnictva (a městské industriální chudiny obecně). Druhým pak byla otázka rekreace a ozdravění dělnické i střední třídy žijící v průmyslové metropoli. Takovou v devatenáctém století představovalo třeba Lipsko, kde vznikla jedna z prvních německých zahrádkářských osad již v 70. letech předminulého století (a která mimochodem existuje dodnes).

Zahrádkářské osady tedy představují specifickou reakci na problémy spojené s překotnou industrializací a urbanizací devatenáctého století a od té doby plní v moderním průmyslovém a později post-industriálním městě celou řadu funkcí. Slouží jako prostory pro pěstování ovoce a zeleniny (nejen) v dobách krize, jako prostory aktivního odpočinku a zdravého pohybu a jako místa udržitelné rekreace v ústraní (nejen v období socialismu).

V Česku se začaly zahrádkářské osady objevovat na přelomu 19. a 20. století. Byly inspirovány zejména německým zahrádkářským hnutím a rozšířily se v důsledku potravinové krize první světové války. Obživa představovala důležitý rozměr jejich existence ještě přinejmenším za normalizace, na důležitosti však v průběhu dvacátého století nabývala rekreace, nejprve ve formě otázky aktivního odpočinku dělnictva a pracujících a později obecně obyvatel města.

Z pohledu městské správy byly v počátcích zahrádkářské osady jako nový typ městského prostoru a přírody v podstatě neviditelné. I když větší rozmach zahrádkářství nastal za druhé světové války, teprve socialistické územní plánování začalo oficiálně vnímat osady jako součást městské zeleně i každodenního městského života a začlenilo je do územního plánování a správy rozvoje města.

V ideové rovině byla vyzdvihována především hygienická, estetická a rekreační funkce zeleně a její význam pro utváření (socialistického) města, jež podmiňovala dlouhodobou snahu navyšovat plochy městské zeleně a s nimi vymezovat plochy mimo jiné i pro zahrádkářské osady. Současně však – kupříkladu v Praze – docházelo i k rušení velkého množství osad kvůli záborům pozemků tam, kde zeleň narazila na požadavky nové výstavby, zejména bydlení.

Vztah socialistického územního plánování byl k městskému zahrádkaření rozporuplný. Zahrádkářské osady byly například předmětem odborné kritiky pro svůj „neutěšený vzhled“ a negativní vliv na celkovou prostupnost území, nové osady tak byly umisťovány zpravidla na okraj města do méně pohledově exponovaných lokalit s nižší kvalitou zemědělské půdy.

Zahrádkářská kolonie Krejcárek.
Zahrádkářská kolonie Krejcárek.
Foto | Petr Vilgus / Wikimedia Commons

Letmý pohled do historie tedy stačí k tomu vidět, že zahrádkářské osady nejsou ani specificky českým, ani čistě socialistickým fenoménem. Představují výsledek modernizačních procesů ať již nesených industrializací či ke konci 20. a na počátku 21. století de-industrializací nebo třeba finanční krizí roku 2008. Ta vedla v řadě měst v krizí nejvíce zasazených zemí k zakládání nových produkčních zahrádek. V Lisabonu kupříkladu kromě spontánně vznikajících zahrádek na volných plochách vznikla i řada oficiálních zahrádkářských osad založených a podporovaných městem. Zahrádkářské osady jsou tedy výhonkem evropské modernity a byly výrazně napojeny na procesy, které formovaly prostor moderního města. Jinými slovy, osady představují prostory, jež jsou nedílnou součástí moderního města historicky i v současnosti – koneckonců je najdeme ve velkých evropských metropolích typu Berlín či Vídeň, i v malých městech jako třeba finské Rovaniemi ležící přímo na polárním kruhu, v podstatě po celé Evropě. Pohled do historie, včetně té nedávné, snadno vyvrací hned první tři z hlavních mýtů týkajících se zahrádek – o jejich českém a socialistickém původu, i o tom, že do moderního města nepatří (je tomu právě naopak).

Zároveň je ale také třeba přiznat, že současná podoba zahrádkářských osad je lokálně podmíněná. Osady, v podobě v jaké existují, jsou výsledkem historických, společenských a politických procesů, v nichž se obráží průmět sociálních a politických změn do prostoru a života měst. České (a obecněji středo- a východoevropské) osady se nacházejí ve městech výrazně utvářených socialismem a socialistickým urbanismem a následným přechodem do post-socialistického kapitalismu. Jsou tedy svébytné, ale jiným způsobem, než se obecně předpokládá – koneckonců boje za zachování prostor městského zahrádkaření, tak jako zahrádkaření samotné a společenské aktivity kolem něj jsou podobné v Česku stejně jako ve Švédsku či Dánsku.

Zaniklá zahrádkářská osada v Praze - Vinoři. Měla ustoupit stavbě, která se nakonec nerealizovala.
Zaniklá zahrádkářská osada v Praze - Vinoři. Měla ustoupit stavbě, která se nakonec nerealizovala.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Michal Biskup / MČ Praha - Vinoř

Pokud je situace českých osad – a obecněji městské přírody v našich městech – něčím specifická, pak spíše tím, že tlak na rušení osad a celkový přístup k nim je emocionálně podbarven právě odkazy na ony výše zmíněné tři mýty.

Přístup k zahrádkářským osadám je ale zároveň ovlivněn silným průnikem ekonomických zájmů do způsobu správy současných, zejména velkých českých měst. Ta souvisí s tzv. neoliberalizací státní a městské správy. Od 70. a 80. let minulého století na západě a po pádu státního socialismu u nás je možné sledovat postupné přeprogramování role městské správy, která se čím dál více stává zástupcem tržních aktérů, jejichž hlavním zájmem je stavět, a tím tvořit zisk. Je tomu proto, že stát a státní aparát se stále více stává garantem fungování trhu, včetně toho s nemovitostmi. Neoliberalizace je zároveň podmíněna představami o minimalizaci státního (městského) správního sektoru i samoregulaci trhu při rozvoji města, které v post-socialistické části Evropy silně rezonovaly a stále rezonují.

Zahrádkářské osady představují pro tržní aktéry a v důsledku i pro neoliberalizovanou městskou správu prostory svým způsobem nevyužité, a tedy snadno tržně využitelné, ať již přímo (skrze zastavění) či nepřímo (skrze rozvoj zeleně, která při developerských projektech zvyšuje jejich cenu).

Do zahrádkové kolonie v Přešticích se často chodí na procházky. Celek zahrádek totiž není oplocený a mezi zahrádkami se dá procházet.
Do zahrádkové kolonie v Přešticích se často chodí na procházky. Celek zahrádek totiž není oplocený a mezi zahrádkami se dá procházet.
Foto | Zdeňka Kováříková / Ekolist.cz

A právě v takto nastaveném systému správy města a jeho rozvoje padá na úrodnou půdu i mýtus o privatizaci veřejného prostoru zahrádkáři. Ten vychází z mylné představy o veřejném prostoru jako o něčem nutně všem fyzicky přístupném. V takové logice pak zahrádky, protože nejsou přístupné a prostupné, nemohou být veřejným prostorem. Musí tedy být privatizovány těmi, kdo do nich mohou fyzicky vstoupit. Paradoxně však slouží tento mýtus jako maškaráda zakrývající proces opravdové privatizace formou rozprodeje městských pozemků, který nevede k tvorbě veřejného prostoru ve veřejném zájmu (spíše v zájmu developera, pokud vůbec).

Díky důrazu na bezpodmínečnou fyzickou přístupnost veřejného prostoru se na aktivitu zahrádkaření nahlíží jako na čistě soukromou věc. Zahrádkaření sice může působit jako činnost individualizovaná, tj. prováděná jednotlivci, ale také malými skupinami v konkrétním městském prostoru. Ve skutečnosti jde však o činnost zapletenou do husté sítě sociálních vztahů nejen uvnitř osady a mezi zahrádkáři, ale také navenek. I díky tomu může zahrádkaření mít obecně pozitivní dopady na své okolí, město jako celek, a tedy i veřejnost jako takovou. Veřejné totiž neznamená všem nutně a bez jakýchkoli podmínek fyzicky přístupné. Veřejný prostor není prostě prostorem tam venku, kam mohou všichni, ale společně sdíleným a utvářeným statkem, z něhož mají prospěch nejen ti, kdo o něj pečují.

Teprve odhlédneme-li od mýtů, které se stále ještě kolem zahrádek objevují a díky emocionálnímu náboji diskusi o nich zabarvují, můžeme teprve začít přemýšlet o městské přírodě a veřejném prostoru ve vztahu k obecnému blahu a zahrádkaření a zahrádkářské osady k němu vztáhnout a věcně zhodnotit jejich přínosy a zápory.


reklama

 
Další informace |
Text původně vyšel jako součást knihy Zahrádkářské osady aneb Proč neztrácet půdu pod nohama kolektivu autorů. Edičně publikaci připravili Barbora Duží, Naďa Johanisová a Jan Vávra.
foto - Gibas Petr
Petr Gibas
Autor je antropolog a kulturní geograf, působí na Sociologickém ústavu Akademie věd ČR.

Ekolist.cz nabízí v rubrice Názory a komentáře prostor pro otevřenou diskuzi. V žádném případě ale nejsou zde publikované texty názorem Ekolistu nebo jeho vydavatele, nýbrž jen a pouze názorem autora daného textu. Svůj názor nám můžete poslat na ekolist@ekolist.cz.

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Všechny komentáře (9)
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Jirka Černý

28.5.2022 09:12
Uf, takhle dlouhý článek jsem už dlouho nečetl. Pro mně spousta nových zajímavých informací v pro mně netušeném kontextu.
Odpovědět
ss

smějící se bestie

28.5.2022 10:07
No, pro mnohé městské lidi -relaxace.
Na místech, na která si " brousí zuby " developéři !
Odpovědět
kk

karel krasensky

28.5.2022 13:22
Pěkný článek pěkný.Jn mi nejde do hlavy jak ty vesnické babky v minulosti i dnes pěstovaly cibuli,česnek,mrkev,petržel atd.bez kulturních geografu,antropologu a dalších.Zvlaštní.
Odpovědět
MM

Milan Milan

29.5.2022 14:59
Proboha proč se v tom hledá nějaký specifický fenomén? Pěstovat, pečovat nechat vyrůst nějakou rostlinku, zeleninu nebo strom, nebo květinku, byť jen v květináčí je to zcela prostá a vrozená lidská vlastnost po tisíciletí. Vždy se najdou rozumbradi chtící regulovat vše a to včetně přirozených dovedností a vlastností člověka. Takže někdo přirozeně pečuje o přírodu, po nikom ani vlastně nic nechce a jiný zřejmě unavený svojí neužitečností hledá, sestavuje a následně mu vnucuje nějaká pravidla a regule, jak to má dělat. A blbů co se toho chytí a prolobují nějakou osvícenou vyhlášku se najde dost a dost.....a není to jen o zahrádkářích.
Odpovědět
Karel Zvářal

Karel Zvářal

29.5.2022 15:55 Reaguje na Milan Milan
1*, a to aniž bych (předimenzovaný) text četl. Pomyslel jsem si zhruba totéž, protože uplést z prdu kuličku je zřejmě nejen naše národní vlastnost. A když starodávný mýtus není, tak ho vytvoříme.
Odpovědět
JK

J. Kloutvorová

31.5.2022 11:20
V případě zahrádek se vůbec nemluví o jedné jejich rovněž důležité funkci. A tou je biodiverzita. Oblasti zahrádkářských kolonií představují velmi diverzifikovaný biotop, který umožňuje díky pestrosti pěstovaných rostlin, keřů a stromů přežití řady živočichů. Rovněž fandím i tzv. komunitním zahradám, které plní i docela důležitou roli sociální (společenskou). Vedle toho zahrádky jsou často pro, zejména starší a méně mobilní občany, jedinou možností úniku ze "čtyř stěn" do přírodního prostředí, kde mohou navíc vykonávat i fyzickou aktivitu důležitou pro jejich zdraví a psychickou pohodu. Smutné pak je, když jsou těmto lidem tato místa pak "sebrána" a na této ploše je např. postavený, ve městě již "ixtý", supermarket...
Odpovědět
RP

Radim Polášek

3.6.2022 09:27 Reaguje na J. Kloutvorová
Tak zas nijaká zvláštní biodiverzita není.
Je tam vysoká diverzita v pěstovaných druzích a odrůdách zeleniny a drobného ovoce i nějakých ovocných stromů a okrasných rostlin a keřů, to je pravda. Místně je tam vysoká "chemická diverzita" v používaných pesticidech a umělých hnojivech, které jsou na některých zahrádkách používány dost intenzívně. Ale vzhledem k malé rozloze těch zahrádek je tam většinou i obyčejná tráva jen trpěná a nějaký neprodukční či neokrasný biotop s nějakými přírodně rostoucími plevely, ať už suchý nebo mokřadní atd ani náhodou. Pokud není za plotem osady.
Závisí to trochu na konkrétní zahrádkářské osadě, jaké tam jsou zavedené zvyklosti, ale většinou to tak je.
Odpovědět
RP

Radim Polášek

3.6.2022 05:56
Článek mně připadá dost jako blábol.
V tržním prostředí totiž padá samozásobitelský význam zahrádek, protože člověk specializovaný na produkci zeleniny a ovoce, zelinář a sadař toho vyprodukuje víc a levněji a tudíž než provozovat malé zahrádky je výhodnější od takových lidí ty výpěstky kupovat. Neboli když místo těch malých zahrádek bude jedna velká zahrada, kde bude pracovat jeden nebo víc lidí na plný úvazek, zásobí produkty mnohem víc lidí. Tak prakticky není kdo by ty zahrádky chtěl mít a pracovat na nich. Jedni, chudí pracovníci mají příliš málo peněz, aby si takovou zahrádku či její nájem mohli dovolit a vybavit ji chatkou, příslušným nářadím i ji osázet. Druzí jsou zase příliš bohatí k tomu, aby pro ně byla zahrádka výhodná. Mnohem výhodnější je pro ně zakoupit nějaký dům nebo i malý domek se zahradou a přímo tam žít. Zbývá malý výsek lidí, kteří jsou mezi popsanými. Těm se zahrádky prodražují tržními mechanismy. Jednak majitel půdy chce mít taky své peníze a tak stanovuje tržní nájemné, jednak status zahrádek určených pouze k pěstování a přebývání lidí přes den je třeba podporovat nějakou strážní službou, která se taky musí platit. Takže mnoho lidí z té množiny "finančně vhodných" může hodnotit zahrádku jako zbytečný neproduktivní výdaj, protože šetří na to, aby se dostali do vrstvy těch finančně situovanějších a měli svůj dům se svou zahradou. Taky časově mohou hodnotit zahrádku jako požírač času, který by jinak využili buď na přivýdělek nějakou další prací nebo na své další vzdělávání. Taky co se týká pobytu v přírodě, bude pro mnoho lidí výhodnější být za své peníze komerční turisté nebo pro ty chudší využít instutuce nějakého polokomerčního "letního bytu" u venkovana někde na vesnici v přírodě.
Přirozeně zahrádky mohou leckde fungovat a prosperovat, protože mohou být někde místní zvyklosti je využívat, třeba u nás jakožto relikt předchozí socialsitické doby. Nebo může vzniknout nějaká komunita držená osobnostmi ze svého středu, která bude zahrádky využívat k nějakému společenskému životu. Ale masové to v tržním prostředí nebude.
Odpovědět
RP

Radim Polášek

3.6.2022 09:19 Reaguje na Radim Polášek
Autor v článku píše, že zahrádky nevznikly za socialismu. To je pravda, ale na druhé straně za socialismu spolupůsobilo několik faktorů, které dohromady rozvoj zahrádek obrovsky podpořilo.
Za prvé komunisté v padesátých letech vzali lidem zemědělské a lesní pozemky, čímž je "osvobodili od těžké práce na těch pozemcích". Ovšem mezi těmito pozemky bylo i nějaké procento pozemků či parcel, které socialistické instituce nedokázaly dobře využít. Výškově členité, nevhodně umístěné, nevyužitelné velkými zemědělskými stroji ani na zalesnění produkčním lesem. V sedumdesátých letech to byly pozemky buďto zarostlé 20 let rostoucími divokými nálety nebo pokud byly blízko obydlených míst a přístupné, tak zavážené postupně odpady. Ty pozemky pak byly k dispozici, po svépomocném vyčištění a rekultivování, na zahrádky.
Za druhé Lidé měli v socialismu velké množství nevyužívaného volného času. v rámci přerozdělování socialistický režim zkriminalizoval jakékoliv snahy snažit se mít příliš nadprůměrné příjmy. Lidi tak z velké části rezignovali na nějaké studování, zvyšování kvalifikace, pracování přesčas za účelem dělání kariéry atd. Místo toho si hleděli odpracovávat jen svých 8 hodin směny nebo i méně, aby mohli ve zbytku směny i odpočívat. Tím získali velký prostor pro osobní realizaci v nekariérních činnostech, kterými často bylo na nějakém tom neudržovaném pozemku vytvořit zahrádkářskou osadu a pracovat na těch zahrádkách.
Za třetí v sedumdesátých letech se definitivně potvrdilo, že socialistický režim je sice schopný zásobit společnost dostatečným množstvím velkovýrobně produkovaných základních zemědělských produktů a potravin v nějakém úzkém základním sortimentu, ale není dostatečně pružný pro produkci všech lidmi poptávaných produktů včetně různé zeleniny, drobného ovoce a podobně. Komunistický režim tak začal oficiálně podporovat drobné zahrádkáření a chovatelství, zatím sice ne jako podnikání, jenom jako samozásobitelsví, s nějakou tolerovanou mírou výměny či nákupu produktů mezi sebou. 20- 30 let po tom, co lidem podobné pozemky brali, začaly komunistické správy měst podporovat vyhledání nevyužitých zanedbaných pozemků vhodných na předělání na zahrádky a podporovat vznik všelijakých sdružení, kteří brigádně ty pozemky čistili a vytvořili tam potom zahrádkářskou osadu.
Potom později za Gorbačova a jeho Perestrojky, pár let před Sametem, se už začalo pozvolna a pomalu podporovat soukromé podnikání a schopnější pěstitelé tak mohli oficiálně prodávat své takzvané "přebytky" na prvních trzích se zeleninou a ovocem ve městech.
Odpovědět
 
reklama


Blíž přírodě

Pražská EVVOluce
reklama
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist