Petr Gibas: Jak nakládat s mýty kolem zahrádkaření

V české společnosti existuje ve vztahu k zahrádkaření – zejména v podobě zahrádkářských osad – řada mýtů, jež přemýšlení, diskusi i rozhodování o zahrádkách předem určitým způsobem zabarvují. Že jde o mýty, je dáno tím, že se obraz zahrádek a jejich původu míjí s historickou i společenskou skutečností, zejména co se týče vzniku a účelu zahrádkaření ve městě. Tyto mýty a obraz, který o zahrádkách vykreslují, s sebou nesou určitý, spíše negativní náboj. Fungují tak na rovině emocí spíše než na rovině věcné (argumentace). Protože jsou tyto mýty stále součástí obecného povědomí, je dobré se na ně blíže podívat a prozkoumat jejich hodnotové podhoubí i to, jak předznamenávají porozumění a rozhodování nejen o zahrádkářských osadách, ale v důsledku i o současném městě a jeho budoucnosti.

Ony mýty jsou přinejmenším čtyři a fungují ruku v ruce. Prvním z velmi rozšířených mýtů je mýtus o české jedinečnosti zahrádkaření obecně a zahrádkářských osad zvláště. Zahrádkaření a zejména zahrádkářské osady jsou jeho prostřednictvím vykresleny jako svébytně český fenomén.

S tím souvisí i druhý mýtus, a to mýtus o socialistickém původu osad. Zahrádky podle něj představují jakési dědictví státního socialismu, pohrobky minulého režimu, které v něm vznikly a existovaly z důvodů jemu vlastních a do „nové“ doby vlastně nepatří.

Oba tyto mýty potom podporují třetí, obecnější mýtus, že zahrádkářské osady v moderním evropském městě nemají své místo. Dohromady tyto tři mýty vlastně neopodstatněně naznačují, že pokud se mají z českých měst, zejména těch velkých, stát města západního střihu, pak zahrádkářské osady jako pohrobky socialismu vlastně mohou dokonce představovat i jakousi překážku vysněné přeměny českých měst na evropské metropole.

Posledním, čtvrtým mýtem, je mýtus o privatizaci veřejného prostoru. Podle něj si zahrádkáři zabrali městský prostor, jenž patří všem, a prostřednictvím zahrádkářských osad jej tak vlastně privatizovali.

Tyto čtyři mýty se v diskusích objevují ve větší či menší míře od pádu státního socialismu. Jejich argumentační hodnota, skutečnost, že v rámci diskusí a rozhodování fungují jako podpůrné argumenty, nicméně nevyplývá z jejich věcné správnosti, ale z jejich emocionálního náboje. Věcně jsou postaveny na chybných základech a obraz, který o zahrádkách pomáhají vytvářet, je fakticky nesprávný. Podívejme se tedy, jak je to se zahrádkami a jejich vztahem k modernímu evropskému městu doopravdy.

Vznik a rozvoj evropského zahrádkaření – ve formě zahrádkářských osad – souvisí s rozmachem průmyslové společnosti a s dopadem průmyslu na město a život v něm.

První zahrádkářské osady začaly vznikat ve velkých průmyslových městech Evropy, zejména ve Francii, Anglii a Německu, od poloviny 19. století. V důsledku společenských proměn zapříčiněných rozvojem průmyslu a měst se nicméně v průběhu několika desetiletí rozšířily téměř po celé Evropě. Jedním z problémů, jež s sebou nesla bouřlivá industrializace a urbanizace, byl problém obživy, subsistence, zejména dělnictva (a městské industriální chudiny obecně). Druhým pak byla otázka rekreace a ozdravění dělnické i střední třídy žijící v průmyslové metropoli. Takovou v devatenáctém století představovalo třeba Lipsko, kde vznikla jedna z prvních německých zahrádkářských osad již v 70. letech předminulého století (a která mimochodem existuje dodnes).

Zahrádkářské osady tedy představují specifickou reakci na problémy spojené s překotnou industrializací a urbanizací devatenáctého století a od té doby plní v moderním průmyslovém a později post-industriálním městě celou řadu funkcí. Slouží jako prostory pro pěstování ovoce a zeleniny (nejen) v dobách krize, jako prostory aktivního odpočinku a zdravého pohybu a jako místa udržitelné rekreace v ústraní (nejen v období socialismu).

V Česku se začaly zahrádkářské osady objevovat na přelomu 19. a 20. století. Byly inspirovány zejména německým zahrádkářským hnutím a rozšířily se v důsledku potravinové krize první světové války. Obživa představovala důležitý rozměr jejich existence ještě přinejmenším za normalizace, na důležitosti však v průběhu dvacátého století nabývala rekreace, nejprve ve formě otázky aktivního odpočinku dělnictva a pracujících a později obecně obyvatel města.

Z pohledu městské správy byly v počátcích zahrádkářské osady jako nový typ městského prostoru a přírody v podstatě neviditelné. I když větší rozmach zahrádkářství nastal za druhé světové války, teprve socialistické územní plánování začalo oficiálně vnímat osady jako součást městské zeleně i každodenního městského života a začlenilo je do územního plánování a správy rozvoje města.

V ideové rovině byla vyzdvihována především hygienická, estetická a rekreační funkce zeleně a její význam pro utváření (socialistického) města, jež podmiňovala dlouhodobou snahu navyšovat plochy městské zeleně a s nimi vymezovat plochy mimo jiné i pro zahrádkářské osady. Současně však – kupříkladu v Praze – docházelo i k rušení velkého množství osad kvůli záborům pozemků tam, kde zeleň narazila na požadavky nové výstavby, zejména bydlení.

Vztah socialistického územního plánování byl k městskému zahrádkaření rozporuplný. Zahrádkářské osady byly například předmětem odborné kritiky pro svůj „neutěšený vzhled“ a negativní vliv na celkovou prostupnost území, nové osady tak byly umisťovány zpravidla na okraj města do méně pohledově exponovaných lokalit s nižší kvalitou zemědělské půdy.

Letmý pohled do historie tedy stačí k tomu vidět, že zahrádkářské osady nejsou ani specificky českým, ani čistě socialistickým fenoménem. Představují výsledek modernizačních procesů ať již nesených industrializací či ke konci 20. a na počátku 21. století de-industrializací nebo třeba finanční krizí roku 2008. Ta vedla v řadě měst v krizí nejvíce zasazených zemí k zakládání nových produkčních zahrádek. V Lisabonu kupříkladu kromě spontánně vznikajících zahrádek na volných plochách vznikla i řada oficiálních zahrádkářských osad založených a podporovaných městem. Zahrádkářské osady jsou tedy výhonkem evropské modernity a byly výrazně napojeny na procesy, které formovaly prostor moderního města. Jinými slovy, osady představují prostory, jež jsou nedílnou součástí moderního města historicky i v současnosti – koneckonců je najdeme ve velkých evropských metropolích typu Berlín či Vídeň, i v malých městech jako třeba finské Rovaniemi ležící přímo na polárním kruhu, v podstatě po celé Evropě. Pohled do historie, včetně té nedávné, snadno vyvrací hned první tři z hlavních mýtů týkajících se zahrádek – o jejich českém a socialistickém původu, i o tom, že do moderního města nepatří (je tomu právě naopak).

Zároveň je ale také třeba přiznat, že současná podoba zahrádkářských osad je lokálně podmíněná. Osady, v podobě v jaké existují, jsou výsledkem historických, společenských a politických procesů, v nichž se obráží průmět sociálních a politických změn do prostoru a života měst. České (a obecněji středo- a východoevropské) osady se nacházejí ve městech výrazně utvářených socialismem a socialistickým urbanismem a následným přechodem do post-socialistického kapitalismu. Jsou tedy svébytné, ale jiným způsobem, než se obecně předpokládá – koneckonců boje za zachování prostor městského zahrádkaření, tak jako zahrádkaření samotné a společenské aktivity kolem něj jsou podobné v Česku stejně jako ve Švédsku či Dánsku.

Pokud je situace českých osad – a obecněji městské přírody v našich městech – něčím specifická, pak spíše tím, že tlak na rušení osad a celkový přístup k nim je emocionálně podbarven právě odkazy na ony výše zmíněné tři mýty.

Přístup k zahrádkářským osadám je ale zároveň ovlivněn silným průnikem ekonomických zájmů do způsobu správy současných, zejména velkých českých měst. Ta souvisí s tzv. neoliberalizací státní a městské správy. Od 70. a 80. let minulého století na západě a po pádu státního socialismu u nás je možné sledovat postupné přeprogramování role městské správy, která se čím dál více stává zástupcem tržních aktérů, jejichž hlavním zájmem je stavět, a tím tvořit zisk. Je tomu proto, že stát a státní aparát se stále více stává garantem fungování trhu, včetně toho s nemovitostmi. Neoliberalizace je zároveň podmíněna představami o minimalizaci státního (městského) správního sektoru i samoregulaci trhu při rozvoji města, které v post-socialistické části Evropy silně rezonovaly a stále rezonují.

Zahrádkářské osady představují pro tržní aktéry a v důsledku i pro neoliberalizovanou městskou správu prostory svým způsobem nevyužité, a tedy snadno tržně využitelné, ať již přímo (skrze zastavění) či nepřímo (skrze rozvoj zeleně, která při developerských projektech zvyšuje jejich cenu).

A právě v takto nastaveném systému správy města a jeho rozvoje padá na úrodnou půdu i mýtus o privatizaci veřejného prostoru zahrádkáři. Ten vychází z mylné představy o veřejném prostoru jako o něčem nutně všem fyzicky přístupném. V takové logice pak zahrádky, protože nejsou přístupné a prostupné, nemohou být veřejným prostorem. Musí tedy být privatizovány těmi, kdo do nich mohou fyzicky vstoupit. Paradoxně však slouží tento mýtus jako maškaráda zakrývající proces opravdové privatizace formou rozprodeje městských pozemků, který nevede k tvorbě veřejného prostoru ve veřejném zájmu (spíše v zájmu developera, pokud vůbec).

Díky důrazu na bezpodmínečnou fyzickou přístupnost veřejného prostoru se na aktivitu zahrádkaření nahlíží jako na čistě soukromou věc. Zahrádkaření sice může působit jako činnost individualizovaná, tj. prováděná jednotlivci, ale také malými skupinami v konkrétním městském prostoru. Ve skutečnosti jde však o činnost zapletenou do husté sítě sociálních vztahů nejen uvnitř osady a mezi zahrádkáři, ale také navenek. I díky tomu může zahrádkaření mít obecně pozitivní dopady na své okolí, město jako celek, a tedy i veřejnost jako takovou. Veřejné totiž neznamená všem nutně a bez jakýchkoli podmínek fyzicky přístupné. Veřejný prostor není prostě prostorem tam venku, kam mohou všichni, ale společně sdíleným a utvářeným statkem, z něhož mají prospěch nejen ti, kdo o něj pečují.

Teprve odhlédneme-li od mýtů, které se stále ještě kolem zahrádek objevují a díky emocionálnímu náboji diskusi o nich zabarvují, můžeme teprve začít přemýšlet o městské přírodě a veřejném prostoru ve vztahu k obecnému blahu a zahrádkaření a zahrádkářské osady k němu vztáhnout a věcně zhodnotit jejich přínosy a zápory.

---

reklama

---