Radim Jarošek: Založení ÚSES osevem aneb až vyschnou evropské zdroje

Biokoridor a probíhající sukcese.

Foto | Radim Jarošek

Položme si na úvod otázku, zda dnešní velkoformátová zemědělská krajina, o níž v celém příspěvku jde především, potřebuje pro biotu ony souvislé dřevinné porosty, tedy skladebné prvky ÚSES tak, jak jsou většinou vnímány a realizovány.

Domnívám se, že potřebuje více něco jiného – „migračně průchozí měkkou fragmentaci“, spočívající ve zmenšení velikosti půdních bloků a vytvoření drobných struktur. Z pohledu úsesové terminologie zde mám na mysli někdy poněkud podceňované interakční prvky. Pestrá předkolektivizační biotopní nabídka byla ve značné míře dána krajinnou drobnokresbou, kterou vytvářely právě ony interakční prvky – polní meze, úzké zatravněné potoční nivy, selské sady, stromořadí, aleje a nezpevněné polní cesty doprovázané travnatými příkopy nebo zařízlé v úvozech. Plochy lesního charakteru v ní byly zastoupeny mnohem méně, než je tomu dnes, stačí se podívat na dobové letecké snímky.

Ale vraťme se k ÚSES. Obvyklou praxí při zakládání biokoridoru nebo biocentra je po přípravě plochy osevem následná výsadba dřevin lesnickým způsobem nebo (polo)odrostky dle výsadbového schématu do oplocenky s následným plošným ožínáním. Druhová skladba dřevin odpovídá stanovišti, na obvodu je keřový lem, uvnitř pak stromy. Zjednodušeně řečeno je např. biokoridor v dnes převážně praktikovaném pojetí souvislý pás dřevin stanovištně vhodných a geograficky odpovídajících dřevin, který neposkytuje přímé hospodářské využití formou produkce dřeva.

V řádu několika let po výsadbě vznikne hustý dřevinný „kožuch“ a později mají prvky ÚSES často podobu přehoustlých dřevinných pásů či ploch, které tvoří především stromy s vysoko nasazenými korunami. I tento stav je jistě pro krajinu přínosem, protože vzniklý prvek je ekologicky hodnotnější než okolní pole, ale není zdaleka ideální. Prostředí ÚSES, které vznikne tímto jednorázovým založením, je dosti uniformní a lze předpokládat, že z tohoto důvodu v déledobějším horizontu i poměrně nestabilní. Chybí různorodost stanovišť otevřených i zastíněných ploch s různým charakterem bylinné i dřevinné vegetace apod., bylinný podrost je druhově chudý. Běžná je určitá šablonovitost návrhů a nenavrhují se (snad až na výjimky) jiné typy ÚSES než výše zmíněný lesní.

Z ekonomického pohledu jsou takto vytvářené prvky ÚSES dosti nákladné. Ještě před pár lety byla dle Nákladů obvyklých opatření jako přijatelná částka na založení 1 ha ÚSES 1 800 tis. Kč (dnes je položka na výsadbu konstruována jinak). Je třeba přiznat, že v reálu to bývá méně a že do této částky byla rovněž zahrnuta i následná tříletá péče. V ní tvoří jednu z nejvyšších položek ožínaní sazenic. Smysl této víceméně zvykové činnosti je na zváženou – viz poznámka dále.

Jaký je charakter současné zemědělské krajiny nížin a pahorkatin, kde se výsadby ÚSES provádějí asi nejvíce? Dnešní krajinné zrno je nejen velké, ale má i příliš ostré kontury: střih a z pole je po pár krocích hustý les či na louka, řeka apod. – black and white. Rozmytí těchto přechodových hran lze vnímat jako přínosné. Obecně je málo zastoupen typ stanoviště v sukcesní fázi „něco mezi loukou a lesem“.

Obvyklým způsobem zakládaný prvek ÚSES plní především krajinářské funkce, přínos pro biodiverzitu však není dle mého názoru dostatečně využit.

Možná že by proto bylo lepší, spoléhat při zakládání více na přírodní procesy než na erudici projektantů. Ostatně myšlenka to není nijak nová – spontánní sukcese se někde využívá v rekultivacích postindustriálních lokalit.

Jako příspěvek do diskuze navrhuji tento způsob založení prvku ÚSES v zemědělské krajině:

1. Vytýčení plochy určené k založení.
2. Předseťová příprava a následné osetí vhodnou jetelotravní směsí dle standardu Krajinné trávníky (nikoliv čistě travní směsí) – na této operaci nešetřit ve snaze vytvořit co nejhustší drn k omezení pronikání nechtěných druhů rostlin, tedy plevelů.
3. Vyznačení plochy v terénu z důvodu nebezpečí přiorávání plochy uživateli sousedních zemědělských pozemků – kolíky s páskou, hlubší brázdou, nízkým valem, provedením výsadby keřů v podobě pásu po obvodu apod. Pozemek neoplocovat – cílem není zamezit „škodám“ zvěří, nechť se paství, travnímu porostu to neuškodí a dřeviny z náletu (keře a později stromy) se s pastvou i okusem během let pomalu vypořádají. A navíc, což je podstatné, prodlouží se tím období biologicky cenných otevřených sukcesních stádií.
4. Následná péče po dobu 2 až 4 let spočívající v 1 až 2 sečích s odvozem hmoty pouze s vynecháním menších neposečených částí
5. Ponechání další sukcesi, pouze se sledováním, zda se nad přílišnou míru nevyskytují invazní a expanzní druhy. Již poměrně dobrý stav (zapojenost travního drnu) alespoň částečně zamezí nadměrnému rozšíření plevelů a sukcese dřevinným náletem bude zpomalena, což je žádoucí. Případná obava, že by se nálet dřevin neobjevil kvůli velké vzdálenosti od zdrojové plochy, je dle mých zkušeností neopodstatněná – časem se objeví všude, i na lokalitách dosti vzdálených od existujících porostů a s více či méně zapojeným travním drnem. Postupem doby tak znikne nabídka v čase se měnících mikrostanovišť. Pravda poněkud neučesaných, ale to je lidská optika.
6. Další zásahy jsou vítány – vzhledem k tomu, že cílem je v čase se měnící různorodá mozaika stanovišť, není lidský zásah na škodu. Naopak může být přínosný – od odstranění jednotlivého stromu či skupiny dřevin (tedy vytvoření drobné světliny) až po cílenou prořezávku či dokonce smýcení určité části prvku; stejně tak seč travního porostu či jeho občasné zmulčování v intervalu cca 2 až 3 let. Lze si představit, že by do budoucna bylo možné vnímat prvek ÚSES i jako lokální zdroj paliva. Situace tomu prozatím příliš nakloněna není, ale kdo ví, jak se budou ceny paliv vyvíjet.

Se současnou i navrhovanou metodou tvorby ÚSES souvisí i otázky: Je možné bez budoucích negativních dopadů přeskočit přípravnou fázi, tedy skok od pole k lesu, jaká je obvyklá praxe? Nezaděláváme si tak v dlouhodobějším horizontu na problém, na nestabilitu porostu? Víme dost o roli edafonu – jinými slovy můžeme šmahem přejít z „polní půdy“ na „lesní“? A jak je to s původem sazenic? Nebylo by lepší spoléhat na jejich místní zdroje, vždyť dřeviny z náletu nejspíš budou přece jen lépe přizpůsobeny lokálním podmínkám.

Pozitivní roli při zvažování sukcesního způsobu mohl sehrát i fakt, že náklady na založení tímto způsobem jsou z podstaty řádově nižší než stávající výsadbou.

Výsadba.

Foto | Radim Jarošek

Odpůrců uvedeného způsobu bude nejpíš více, napadají mne tito čtyři:

• Žadatelé o dotaci: Bude to fungovat? Je to nějaké divné, nehotové? Jsme zvyklí na pěkně odvedenou práci… Rozuměj: vyrovnané šiky sazenic s nízkou travnatým prostem mezi nimi.
• Veřejnost: lze očekávat spíše estetický přístup a stav zarůstající, nesečené louky může být vnímat jako …, v obecné češtině se tak nazývá veřejný dům na šest. Estetické vnímání je ale do značné míry věcí výchovy a asi nezbývá, než jít i touhle cestou. Vhodné by proto bylo instalovat informační cedulky s vysvětlujícím textem.
• Projektanti a zhotovitelé: ti by přišli o zakázky.
• Zemědělci především kvůli šíření plevelů do okolních kultur. Zkušenosti z jednání s nimi u výsadeb prvků ÚSES jsou různé – od mávnutí rukou po stížnosti na nebezpečí rozšiřování plevelných rostlin, což je častější. Bylo zmíněno, že snahou bude existenci plevelů omezit zapojeným travním drnem. Ale i tak, plevely se vyskytnou, nicméně v běžné hospodářské praxi aplikovaná chemizace je na okolních polích utlumí. Z pohledu ochrany přírody mohou také být obavy z tzv. blokované sukcese, kdy např. třtina křovištní sukcesi směr les výrazně brání, nastýlka stařiny také sukcesi zrovna neprospívá. Pak by mohly nastoupit metody s využitím kokrhele. Další problém může spočívat v náletu expanzních nebo invazních druhů dřevin jako například trnovník akát nebo javor jasanolistý. Pro jejich případné potlačení bude zapotřebí situaci vyhodnotit dle místních podmínek a stanovit odpovídající postup.

Parcely pro prvky ÚSES jsou ne sice vždy ale mnohdy v katastru nemovitostí vedeny po komplexních pozemkových úpravách v druhu pozemku ostatní plocha, který nestanovuje nutnost péče o pozemek jako je tomu např. u orné, louky či lesa. Tyto volnější podmínky nahrávají myšlence využít sukcesi.

Závěrem ještě jedna lehce kacířská poznámka k zažité praxi údržby prvku ÚSES.

Ožínání – proč vlastně? Je to skutečně nezbytné? Důvody mohou spočívat v prostém zvyku, který je, jak známo, železná košile, svou roli hraje snaha omezit plevely a také „ať to dobře vypadá“. Ale pro úspěšný růst sazenic je, zvláště v období stále častějších přísušků, dobré, když je obklopuje travní porost, který zadržuje vláhu, tlumí vysoušení větrem, vytváří stín. Celoplošné vyžínání prováděné v průběhu několika let je navíc poměrně nákladné a navíc nebývá výjimkou poškození sazenic mechanizací. Obavy ze zahlušení sazenic travním podrostem nejsou, alespoň dle našich zkušenosti, na místě, o čemž svědčí i ukázky z výsadeb na Osoblažsku, kde se ožínání neprovádělo. Kompromisní cestou může být vyžínání v mezipruzích a výběr méně vzrůstných druhů trav.

Ale vraťme se k myšlence výše uvedeného, můžeme jej pracovně nazvat řízeně sukcesního založení prvku ÚSES. Možná budou argumenty proti ní natolik přesvědčivé, že bude vhodné ji opustit. Je to běh na delší trať, než jsme běžně zvyklí a prozatím jsme bohatí a spěcháme. A jsme u mott v úvodu…