Hana Librová: Rozumné důvody, citové motivy

Uvítala jsem reakci Jana Stejskala na můj článek uveřejněný ve Vesmíru (3/2005). Není snadné odpovědět; paradoxně proto, že v zásadě souhlasím. Totiž, pokud přistoupím na významový posun, na obsahové rozšíření. Já jsem psala o motivacích dobrovolných ochránců přírody, Stejskal rozšiřuje a zobecňuje – „ochrana přírody není jen dílem soucitu a staromilství“. Proti tomu nemohu mít nic. V obecném kontextu ochrany přírody se skutečně dá mluvit – vedle staromilství – i o „novomilství“, mám-li použít Stejskalova označení. Ekologická, či přesněji environmentální, etika se vztahuje i na mimo-lidské bytosti; tím je docela nová. Proto také hovořím o „novém rytířství“. O staromilství vůči přírodě jsem ve Vesmíru psala v souvislosti s něčím jiným, totiž s představami o žádoucí podobě přírody, které se vztahují k minulosti. Ochránci přírody se těžko smiřují s „novou divočinou“, postavenou na introdukcích a invazích cizích organismů, které botanikové Jiří Sádlo a Petr Pokorný vidí jako doklad přírodní vitality, do níž bychom neměli zasahovat.

S Janem Stejskalem jsem zajedno v tom, že důvody ochrany přírody mohou být racionální. Obecně můžeme důvody chápat jako rozumovou reakci na vnější podněty. Jde-li nám o proměny přírody, je věru na co reagovat! Rozumově založené důvody však mají jednu nevýhodu: jsou-li dost poučené, jsou nejistým a těžkopádným impulsem k ochranářskému jednání, protože berou v úvahu souvislosti ekonomické, sociální a politické. A ovšem, protože si uvědomují složitost přírodních procesů a neurčitý výsledek našich zásahů.

Ve Vesmíru jsem se věnovala především motivům, vnitřním pohnutkám, které vedou k jednání spolehlivěji. Pohnou s námi. Jednání dobrovolných ochránců přírody se nevystavuje intelektuálním pochybnostem; je vedeno schopností soucitu.

A píši-li, že ochrana přírody „tváří v tvář běhu světa a v očích střízlivé vědy bude vždycky trochu pošetilá“, doufala jsem, že čtenáři vycítí mé ztotožnění s touto pošetilostí, mou neochotu přistoupit na postmoderní krčení rameny s alibistickým rozumářským poukazem, že „takový je už běh světa“. Že vycítí můj osten vůči „střízlivé vědě“, která racionálními argumenty dokládá, že se dnes na přírodě nedopouštíme „ničeho nového pod sluncem“, že k ochraně přírody není důvod, neboť „už tady vše bylo“. V mém článku bylo podstatné a zdůrazněné i to, že se věnoval dobrovolným terénním ochráncům přírody. Jejich činnost je přece jiného rodu než Stejskalův příklad odporu proti výstavbě silnice u domu. Zcela jiná je i její motivace.

Souhlasím s Janem Stejskalem v tom, že součástí naší kultury, která přispívá ke spektru motivů k ochraně přírody, je úcta k tomu, co nás přesahuje. Ale i tato pohnutka má spíše charakter emocionální než racionální.

Shrnutě řečeno, je třeba rozlišovat. V diskusi se leccos vyjasní, shodneme-li se na tom, že nebudeme směšovat „motivy“ s „důvody“. (Sama jsem se ve Vesmíru v úvodní úvaze o slovu „proč“ této chyby dopustila.) A už vůbec ne se „způsobem využívání přírody“. Ten musí být jistě opřen i o naše rozumové poznání a uvažování; nadto musí být „rozvážlivý“, jak pěkně píše Jan Stejskal. Je-li něco v našem způsobu využívání přírody iracionální, nerozvážlivé a nerozumné, pak je to životní způsob, který jako jiná větev téže kultury dravě přerůstá způsob využívání přírody založený na ohledech, soucitu a rozumu.

Tento článek je převzat z tištěného EkoListu červenec 2005.

---

reklama

---