Tomáš Feřtek: Mám se oběsit na konopném provazu? aneb O zelené osvětě

Jsou to necelé dva měsíce, co mi zavolal pan Petrlík z Arniky, že koncem týdne křtí novou knížku a jestli bych nešel za kmotra. Protože mám Arniku za jednu z těch zelených nevládek, které svou práci dělají dlouho, systematicky a dobře, tak jsem souhlasil. Knížku mi poslali mailem, jmenovala se Jak žít dobře, zdravě a ekologicky šetrně. Večer před křtem jsem si jí přečetl a ten dobrý život mě uvrhl do hlubokého pocitu marnosti. Abych žil tak, jak se praví v titulku, musel bych splnit nesplnitelné. Zelení osvětáři si to možná vždycky neuvědomují, ale máloco je tak demotivující, jako maximalismus v nárocích spojený s katastrofickým pohledem na svět.

Přečetl jsem ten „dobrý život“ na jeden zátah asi za tři hodiny a takhle koncentrované užití rozhodně nedoporučuji. Začalo se ekologickou stopou, snižující se biodiverzitou, kritikou supermarketů, tím kolik tisíc kilometrů najezdí džíny, než si je obléknu, a kolik CO₂ unikne kvůli výrobě jednoho mého trička, kolik vypustím denně odpadů, co způsobuje jejich nelegální dovoz do třetího světa a končilo se tím, jak mi zlé firmy vymývají hlavu greenwashingem, zatímco na mě ve všem, co vezmu do ruky, číhají záludné chemikálie. Musím uznat, že v emoční účinnosti a přesvědčivosti argumentů udělali environmentalisté za poslední dekádu slušný krok vpřed. Na poslední stránce jsem měl intenzivní pocit, že jediný morálně přijatelný způsob, jak se ekologicky šetrně zachovat, je oběsit se na konopném provazu a nechat se zkompostovat.

V tomhle emočním stavu jsem dorazil druhý den na křest a podle toho to vypadalo. Samozřejmě chápu, že kmotr, na rozdíl od sudičky, u níž se jistá míra negativismu toleruje, nemůže na kmotřence pohlédnout a pravit: „No ty se ses teda nepoved, hochu!“ Prostě se to nesluší. Ale mně to nedalo, takže o tom konopném provazu jsem se „nad kolébkou“ zmínil. A dodal jsem, že pokud by někdo chtěl splnit opravdu všechno, co po něm ta knížka požaduje, bude z něj neurotický asociál neustále obtěžující okolí ultimativními požadavky. A že je rozumnější vybrat si z těch doporučení jen něco jako z jídelního lístku a nepředstavovat si, že můžu sám sníst všechno.

Papírovému novokřtěnci byly moje mírně rouhačné řeči naštěstí jedno, rodiče z Arniky to nesli sportovně a novináři se tvářili netečně jako obvykle. Jen pan Petrlík, když jsme se chvíli bavili, namítal, že přece každá ta kapitola obsahuje i pozitivní návod. Což je pravda. Je tam vždy taková barevná tabulka s nápisem Co dělat? a návody, jak se v té které oblasti správně zachovat. Jenže to byl ten hlavní kámen úrazu: Měl bych solárně ohřívat vodu, nakupovat v malých obchodech, odmítat reklamu, dávat přednost bioprodukci, sledovat sociální konsekvence všeho, co spotřebovávám, omezit maso, chodit pěšky, nejezdit na dovolenou do ciziny, nelétat, žádat od výrobců, aby mi sdělili původ, vlastnosti a typ surovin, z nichž je jejich výrobek. A dalších několik set doporučení. A v pozadí navíc pořád vykukovalo sdělení, že ať dělám, co dělám, stejně každý můj krok tak jako tak škodí planetě.

Na tomhle životním konceptu mě neděsí ta omezení – na dovolenou do ciziny nejezdím, chodím rád a bez masa se obejdu. Skličuje mě ta složitost a nutnost být pořád ve střehu. Ve své mysli jsem se změnil v zoufalce, který pobíhá po světě s emisní kalkulačkou (ano, nebojte se, předpisově ji pak separuji ve sběrném dvoře) a permanentně zkoumá původ a fairtradeovost všeho, co vezme do ruky. Navíc leckdy je to komplikované dilema. Mám dávat přednost bioprodukci, i když je z druhého konce Evropy, nebo konvenčním potravinám z trhu? Je nepřípustné kupovat jakoukoli zeleninu v hypermarketu? Ale co když to, co se prodává v zelenině, je ze stejného zdroje? Co mám dělat, když žádný dosažitelný trh a malovýrobci v okolí nejsou, což je situace naprosté většiny populace? Mám brát opravdu v úvahu všechny bioznačky, certifikáty, rozlišovat ty pravé a nepravé? Život v konzumní společnosti je i tak dost komplikovaný a knížky jako tahle ho činí ještě komplikovanější.

To samozřejmě není nic nového. Daleko detailněji všechna ona neprůhledná konzumní dilemata popsala před sedmi lety paní Hana Librová v knížce Vlažní a váhaví. Já jen dodávám, že smyslem zelené osvěty by mělo být lidem svět zpřehledňovat a zjednodušovat, ne naopak.

Jenže ve většině podobných materiálů se to zatím neprojevilo. Knížku z Arniky tu používám jen jako příklad, navíc trochu nespravedlivě, protože ona se i přes ten mravní a životní maximalismus o hledání schůdné cesty přinejmenším snaží, kdežto leckteré zelené letáky si vystačí jen s katastrofismem opřeným o grafy a čísla. Navíc je přehledná, dobře a srozumitelně napsaná. Přesto nejpravděpodobnější reakce na ni je, že lidé k enviromentalismu relativně vstřícní jako já propadnou na pár dní marnosti, ti ostatní nad tím jen znechuceně nebo pobaveně mávnou rukou. Ve výsledku to vyjde nastejno. Není na čase změnit taktiku?

P.S. Pan Petrlík nedávno volal a vypadalo to, že se na mě už ani moc nezlobí. Říkal dokonce, že by mi rád udělal radost. Vhodným konopným provazem prý ale nedisponuje.

---

reklama

---