Tomáš Hradečný: Národní kastrace na Křivoklátsku

Centrální zóna Křivoklátska má získat nálepku národní park. Je-li něco národní, potom se jedná o věc národního zájmu, věc spojenou s národní identitou, národním bohatstvím, věc celospolečenskou se zřejmým kulturním rozměrem. Má-li se přívlastek „národní“ týkat krajiny, musíme se ptát, kde je zde přesně národní zájem? V uchování současného stavu, v návratu ke způsobu hospodaření, který krajinu utvořil, nebo v ponechání přírody sobě samé? Pokud by základní cíle byly jasné, potom musí být přesně definována pravidla vedoucí k jejich naplňování. Odpovědi na tyto otázky by měly zaznít na začátku uvažování o podobném statutu území. Představitelé příslušného ministerstva a jimi přizvaní odborníci však na besedách s občany, na schůzkách se starosty dotčených obcí, ani v mediálních vystoupeních podobné principy pohříchu vůbec neřeší. Zato oplývají přesvědčením, že jsou vyvolenými k tomu, aby oni sami pro každý jednotlivý případ našli to nejlepší řešení. Jakmile se někdo začne pídit po konkrétních pravidlech managementu nebo problematizovat samotný záměr, je v jejich očích barbar, vyznávající příliš přízemní hodnoty, nebo rovnou lobbista placený z bůhvíjakých zdrojů. Navzdory přesvědčení ministerských úředníků předpokládejme, že péče o přírodu a krajinu není výsadou profesionálního segmentu ochrany přírody, ale naopak přirozenou součástí života všech lidí, kteří ji přímo, či nepřímo, ovlivňují, a to v pozitivním i negativním smyslu.

V tomto ohledu můžeme naši krajinu, respektive její obraz a stav, rozeznávat i podle oblastí, které po staletí definoval vliv určitých lidských činností spjatých s hospodařením. Vykonavatelé těchto činností a dovedností jsou potom v pravém slova smyslu nositeli národního kulturního bohatství a identity té které oblasti naší země. Na jižní Moravě jsou to vinohradníci a vinaři, v jižních Čechách rybníkáři a rybáři, na Žatecku chmelaři a pivovarníci, na Litoměřicku sadaři a ovocnáři. Nikdo z nich nemá na růžích ustláno, ale - Bůh zaplať - dál žijí, hospodaří na svěřeném území a blahodárně ovlivňují přírodu. Mluvíme zde o zbytcích kulturní identity naší země, kterou už nikde jinde a zejména v příhraničních národních parcích nenajdeme. Právě takovou součást národní kulturní identity, která je smyslem současné ochrany území Křivoklátska jako Chráněné krajinné oblasti a Biosférické rezervace UNESCO, zde představují lesníci. Vyhnání lesníků z jádra křivoklátských lesů je stejné jako bychom z rybníků mezi Lomnicí nad Lužnicí a Třeboní vyhnali rybníkáře. Pro pochopení souvislostí si z anglického originálu Man and the Biosphere, neboli Člověk a biosféra, opakujme smysl ochrany - je to způsob hospodaření, péče o krajinu a zachování kulturních a společenských hodnot.

Snaha o vyhlášení jádrové oblasti Křivoklátska národním parkem je smutným obrazem toho, jak národní ochránci přírody likvidují mezinárodně uznanou chráněnou přírodu. Ještě smutnější je způsob, kterým tak činí. Státní úředníci z ministerstva životního prostředí obviňují státní úředníky z ministerstva zemědělství, že v lesích hospodaří za účelem zisku, čímž příroda trpí. Jediným správným lékem je podle nich v dané situaci nový národní park. Říkám zde nahlas a s plným vědomím: Nelžete! Nezapírejte fakt, že zcela standardním, ve všech důsledcích předvídatelným zákonným postupem, nezatěžujícím státní rozpočet, je v souladu s lesním zákonem č.289/1995 Sb. zařadit z důvodu zachování biodiverzity nebo jiného veřejného zájmu konkrétní les z kategorie „hospodářské“ do kategorie „zvláštního určení.“ O zařazení lesů do kategorie lesů zvláštního určení rozhoduje orgán státní správy lesů na návrh vlastníka lesa nebo z vlastního podnětu. Takže státní úředníci, jako vykonavatelé vlastnického práva státu, pronajímatelé honiteb a správci chráněné přírody, dělejte svou práci pořádně a jednejte jako dobří hospodáři!

Jestli si Křivoklátsko něco zaslouží, tak je to ochrana před prázdným „národním zájmem“ a jasná podpora lesnictví jako způsobu hospodaření, péče o krajinu a zachování hodnot, které nám generace předků předaly a my jsme povinni je uchovat - zcela v duchu současné ochrany území jako Biosférické rezervace UNESCO a zejména podle současných zákonů, které bez debat umožňují škálu citlivého hospodaření. Národní park na Křivoklátsku by za daných okolností, kromě ponechání přírody napospas klimatické změně, představoval další kastraci zbytků kulturní identity naší země, kastraci vpravdě národní.

---

reklama

---