Martin Konvička: Ve "Stanovisku" leccos chybí

"Stanovisko" je takový krotký uhlazený text. Klade důraz na obyčejné věci, které lesníci dávno vědí a které tudíž neznamenají až tak velký problém, kdežto mnohé palčivé otázky zcela pomíjí. Už název naznačuje, že s lesy se děje něco zásadně špatného. Ve skutečnosti lesů v ČR přibývá, vzrůstající zásoba dřeva ukazuje, že přibývá i relativně starých porostů. Většinu negativ, jež podle "Stanoviska" zapříčiňují špatný stav lesů, se postupně daří eliminovat i díky snahám lesnických profesionálů. Holosečí ubývá, zvyšuje se podíl melioračních a zpevňujících dřevin, vzrůstá podíl zalesnění stanovištně vhodnými dřevinami i podíl šetrných těžebních a pěstebních metod. Je to proces nutně pomalý, nelze však neocenit snahu lesnických praktiků. Stanovisko tedy upozorňuje na skutečnosti, jež jsou všeobecně známé lesníkům i veřejnosti, a současně pomíjí ty problémové okruhy, kde mezi lesními hospodáři, ochranáři a právním řádem téhle země nepanuje shoda. Skutečným problémem totož není "ochrana lesů" ale ochrana biologické rozmanitosti v nich. Může mít k "ochraně lesa" jakýkoli vztah: případ od případu to může být plná shoda, neutralita nebo rozpory. Ve stanovisku chybí jednoznačné prohlášení, že ochrana biodiverzity se musí stát primární funkcí lesů v tom smyslu, že produkčním, vodohospodářským či jiným funkcím lesa nelze obětovat byť jen jediného na lesích závislého druhu rostliny či živočicha. Zejména to platí v případě organismů vymírajících v ČR, organismů evropsky/globálně ohrožených a organismů, k jejichž ochraně republiku zavazují mezinárodní dohody a závazky.

Dále zde chybí zdůraznění, že druhová skladba dřevin je pro ochranu biodiverzity podmínkou nutnou, nikoli však dostačující: neméně významná je věková struktura, zakmenění, charakter lemů, distribuce nelesních ploch apod. Řada ohrožených lesních druhů je závislá na různých typech narušení, přirozených (vítr, voda, hmyzí kalamity) nebo zajišťovaných tradičním hospodařením (pařezení, lesní pastva, export živin). Kde není vyhnutí, je třeba podporovat či obnovit historické disturbanční faktory, a to i na úkor produkce.

V návrhové části stanoviska nelze mít námitek vůči podpoře přirozené druhové skladby, upuštění od vápnění, snížení stavů zvěře, ochraně přírodních rezervací (včetně bezzásahového pro vybraná území) či stanovení přísných pravidel pro zalesňování. Absolutní prioritou se musí stát zvýšení podílu starého a mrtvého dřeva v porostech. "Stanovisko vědců" ale pomíjí některé problémy, bez nichž se ochrana lesní bioty neposune z roviny prázdných deklarací.

- Podporu a cílenou obnovu výmladkového hospodaření. Výmladkové lesy s krátkým obmýtím (tzv. pařeziny, či nízké a střední) byly po staletí dominantní formou lesního hospodaření v nížinách a pahorkatinách. Umožnily zde přežít podstatné části evropské lesní bioty i poté, co se po ranně středověkém odlesnění drasticky snížila celková rozloha lesů. Většina druhů řídkých a světlých lesů dnes vymírá, případně byla zahnána do pasek a lemů, kde přežívá v kriticky oslabených populacích. Hustě zakmeněný, stinný les představuje v nížinách kvalitativně nové stanoviště, čemuž odpovídá praktická absence zajímavějších rostlinných a živočišných druhů.

- Lokální obnova lesní pastvy. Lesní pastva měla v minulosti pro některé druhy srovnatelný význam jako výmladkové hospodaření. Historicky nahradila tlak velkých býložravců a zajišťovala otevřenou, savanovou strukturu lesních porostů. Pastevní lesy již u nás neexistují, jejich pozůstatky však představují jedny z nejbohatších stanovišť, mj. i díky přítomnosti starých stromů. Protože obnova lesní pastvy bude nezbytná pro záchranu některých kriticky ohrožených druhů, lesnická legislativa ji v odůvodněných případech musí připustit.

- Lokální redukce lesnických meliorací. Meliorace a následné odvodnění celých povodí ohrožují přirozenou dynamiku rašelinišť v horských a pánevních oblastech, bez likvidace lesnických meliorací v sousedství stávajících rašelinišť jsou tato odsouzena k brzkému zániku.

- Zákaz zalesňování při horní hranici lesa. Scénáře globálního oteplování předpokládají nejintenzívnější tlak na bezlesá stanoviště nad horní lesní hranici, zejména v málo rozlehlých a středně vysokých pohořích, jako jsou naše Krkonoše a Jeseníky. Jedinou myslitelnou obranou je opět přirozená disturbanční dynamika, jež může pozdržet zatažení horských bezlesých stanovišť souvislým lesem.

- Vynětí stanovišť kriticky ohrožených druhů z dosahu běžných předpisů. Příkladem, kdy se lesnické předpisy neslučují s ochranou kriticky ohrožených druhů, je povinnost okamžitého zalesnění holin. Krušnohorské a jizerskohorské holiny, následek imisí v 80. letech, dnes hostí naše největší populace evropsky ohroženého tetřívka obecného. Trváme-li na opětovném zalesnění těchto stanovišť, bezprostředně ohrožujeme přežití druhu a současně prokazatelně porušujeme mezinárodní závazky.

- Zákaz zalesňování tam, kde to ohrožuje ochranářsky významné druhy či stanoviště. Lesů v ČR není nedostatek - a lesnatost, nejvyšší za posledních 500 let, se dále zvyšuje sukcesním zarůstáním opuštěných ploch. Šance, že nově založené lesy v oblastech s nízkou celkovou lesnatostí přispějí k ochraně biologické rozmanitosti, je mizivá. Zalesňování postihuje marginální pozemky, čímž likviduje poslední zbytky přirozených biocenter: mokřadní louky, suché stráně, meze, úhory, obecní pastviny. I degradovaná louka či lesostep je biologicky nesrovnatelně hodnotnější než uměle založený les, totéž platí o zakládání lesů v rámci rekultivací po těžbě nerostných surovin.

Pozn. red.: Martin Konvička tuto svou reakci na "Stanovisko" napsal do diskuse na serveru Silvarium.cz, odkud jsme ho převzali.

---

reklama

---