Veronika Radová a Veronika Králová: Lidé se zdravotním postižením a klimatická krize

Ač klimatická změna negativně působí na lidskou populaci obecně, je známým faktem, že některé skupiny obyvatel jsou vůči jejím důsledkům náchylnější. Mezi takové skupiny patří i osoby se zdravotním postižením, jejichž specifické potřeby v některých případech komplikují jejich adaptaci na měnící se podmínky. Jejich potřeby přitom zpravidla nejsou zohledněny při tvorbě klimatických opatření, a to i přesto, že jde přibližně o 1,3 miliardy osob a představují tedy zhruba 16 % celosvětové populace. Přitom asi 80 % z nich žije v nízko a středně příjmových zemích, z nichž mnohé jsou výrazně ovlivněny změnami klimatu, a pravděpodobnost, že budou zraněny či přijdou o život v důsledku přírodní katastrofy, je dvakrát až čtyřikrát vyšší než u většinové populace. Právě na zvýšenou zranitelnost lidí se zdravotním postižením vůči dopadům změny klimatu chceme upozornit v tomto komentáři.

Nedávný úspěch švýcarského klimatického spolku Klimaseniorinnen u Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), který reflektoval rizika pro lidské zdraví, jež klimatická změna přináší, tak otevírá debatu, jaké implikace může rozsudek mít právě pro osoby se zdravotním postižením. V tomto případě švýcarský spolek Klimaseniorinnen tvrdil, že Švýcarsko dostatečně nechrání své občanky (v tomto případě seniorky starší 65 let) před zvyšováním globální teploty. Skupina žen namítala, že vlny veder, které jsou přímým důsledkem klimatické krize, bezprostředně ohrožují jejich zdraví, a předložila důkazy o tom, že starší lidé trpí v období extrémních veder více než ostatní a je u nich vyšší pravděpodobnost úmrtí. Členky spolku Klimaseniorinnen hovoří o tzv. „klimatických lockdownech” v době extrémních vln veder, kdy nemohou opouštět své domovy. Sama švýcarská vláda přitom před soudem uznala argument, že klimatická krize ovlivňuje lidské zdraví. Podrobněji se tomuto případu věnovaly Eva Balounová a Hana Müllerová ve svém komentáři.

Starší lidé ovšem nejsou jediní, na které disproporčně dopadá změna klimatu. Zpráva IPCC z roku 2014 hovoří o tom, že „lidé, kteří jsou vystaveni kulturní, ekonomické, institucionální, politické, sociální nebo jiné marginalizaci, jsou vůči změně klimatu obzvláště zranitelní”. Mezi takové skupiny patří právě i lidé se zdravotním postižením. Za ty jsou podle Mezinárodní úmluvy o právech osob se zdravotním postižením považovány osoby, „mající dlouhodobé fyzické, duševní, mentální nebo smyslové postižení, které v interakci s různými překážkami může bránit jejich plnému a účinnému zapojení do společnosti na rovnoprávném základě s ostatními”.

Zohlednění potřeb osob se zdravotním postižením

Z různorodosti této skupiny a jejích potřeb také vyplývá nezbytnost široké škály opatření umožňujících osobám s postižením plnohodnotně užívat jejich práv. V současné době již klimatické plány zpravidla zohledňují aspekty, které činí některé osoby náchylnějšími vůči změnám klimatu, jako jsou gender, socioekonomické postavení, věk či rasa, ovšem perspektiva osob se zdravotním postižením stále chybí. Problémem pro tyto osoby přitom nemusí být jen větší náchylnost vůči samotným projevům změn klimatu, ale také neinkluzivita systémů varování či krizové infrastruktury jako jsou například evakuační centra.

Dalším z problémů spojených s přesunem lidí kvůli projevům změny klimatu mohou být také potíže se sháněním léků, nebo obecně přístupem ke zdravotní péči. V důsledku se pak případná pomoc k potřebným osobám nemusí dostat, nebo se pomoc kvůli její neadekvátnosti samy rozhodnou vůbec nevyhledat a čelit situaci například jen s pomocí svých blízkých.

Při vytváření politik a opatření se zpravidla pracuje s předpokladem zdravých a plně mobilních jednotlivců schopných bez asistence plně využít vytvořenou infrastrukturu. Ovšem tento předpoklad se často rozchází s realitou a specifické potřeby je proto nutné zohlednit již ve fázi navrhování. To navíc vytváří v kontextu reakce na změnu klimatu paradoxní situace, kdy v zájmu ochrany lidských práv před narůstající klimatickou katastrofou může dojít k bezprostřednímu omezování realizace lidských práv osob se zdravotním postižením. Je proto nutné uvažovat nad tím, že i některá široce podporovaná opatření, jako je například rozvoj hromadné dopravy namísto automobilové, se mohou stát pro lidi s postižením překážkou, pokud na ně při plánování takové infrastruktury není brán ohled. Dalším příkladem může být také zákaz plastových brček, který ovlivnil jejich dostupnost pro osoby s postižením, které se bez brčka nedokážou samy napít.

Právní ochrana osob se zdravotním postižením

Osobám se zdravotním postižením poskytuje vedle obecného lidskoprávního rámce ochranu také Úmluva o právech osob se zdravotním postižením. Účelem této úmluvy je „podporovat, chránit a zajišťovat plné a rovné užívání všech lidských práv a základních svobod všemi osobami se zdravotním postižením a podporovat úctu k jejich přirozené důstojnosti.” Jejími hlavními principy jsou pak mimo jiné respektování jejich přirozené důstojnosti a osobní nezávislosti, jejich plné a účinné zapojení a začlenění do společnosti a nediskriminace. Úmluva přitom klade důraz na konzultování osob se zdravotním postižením v případě rozhodování a vytváření politik a legislativy, které se jich týkají.

I přesto hlas lidí se zdravotním postižením v mnoha politických debatách často úplně chybí, což platí i pro debaty o řešení klimatické krize. Pařížská dohoda, aktuálně nejvýznamnější nástroj mezinárodního klimatického práva, zmiňuje postavení osob se zdravotním postižením pouze v preambuli, kde deklaruje, že státy by měly podnikat klimatická opatření s ohledem na, respektem k a v zájmu podpory lidských práv se zvláštním zřetelem na práva některých zranitelných skupin, mezi které řadí i zdravotně postižené osoby. Nicméně i přesto většina států ve svých klimatických plánech problematiku zdravotního postižení ani nezmiňuje.

Kritika často směřuje také vůči (ne)inkluzivitě konferencí stran Rámcové úmluvy o změně klimatu (dále jen „COP”). Značnou kritiku a otázky ohledně inkluzivity a přístupnosti (nejen klimatických) mezinárodních akcí vyvolal incident, kdy izraelská ministryně Karine Elharrarová, která je uživatelkou invalidního vozíku, nemohla vstoupit na summit COP26 v Glasgow kvůli nedostatečným bezbariérovým zařízením. Teprve až na COP27 v Egyptě byli lidé s postižením poprvé oficiálně přizváni k rozhodování. Mezi témata, která tzv. disability advocates (neboli zástupci lidí s postižením) přinesli, patřila zdravotní rizika, která přináší přírodní katastrofy jako jsou vlny veder, povodně, nebo další extrémní projevy počasí.

Debatován byl ale také inkluzivní design měst, která jsou rezilientní vůči změně klimatu. Zástupci upozorňovali také na to, že jestliže v případě klimatických katastrof selže infrastruktura, budou lidé s postižením čelit problémům jako je obtížný přístup k lékům, ale i evakuačním centrům.

I když na COP 28 lidé s postižením prostor dostali, podle Gordona Ratraye z European Disability Forum nebyla konference dostatečně inkluzivní především z hlediska přístupnosti informací – například tlumočení do znakového jazyka, titulky, informace prezentované nebo poskytované předem ve snadno čitelném nebo jednoduchém jazyce nebyly lidem s postižením vůbec dostupné. Zároveň COP 28 ovšem zhodnotil jako „nejvíce inkluzivní COP, který kdy proběhl”, i když připustil, že laťka byla nastavená velmi nízko. I když na COP28 dostali prostor lidé s postižením i ze států globálního Jihu, například ze zemí Střední Ameriky, nabízí se otázka, jak moc byli zapojeni v samotných technických přípravách této klimatické konference a jestli je organizátoři výrazněji zahrnou do příprav obdobných akcí v budoucnu.

I z důvodu jejich nezapojování do rozhodovacích procesů se osoby se zdravotním postižením začínají domáhat ochrany svých práv ohrožených změnou klimatu i skrze soudní řízení. V roce 2021 byla u ESLP podána jedna z prvních klimatických žalob spojených se zdravotním postižením, Müllner v. Austria, ve které můžeme vidět mnoho paralel s v úvodu uvedeným případem Klimaseniorinnen.

Stěžovatel v tomto případě trpí roztroušenou sklerózou doprovázenou citlivostí vůči vysokým teplotám, v důsledku čehož pociťuje oproti většinové populaci silnější negativní důsledky vln veder způsobených změnou klimatu. Ty se v případě teplot přesahujících 25 °C projevují tělesnou paralýzou a narůstající počet tropických dní tak fakticky zvyšuje jeho závislost na kolečkovém křesle a pomoci druhých.

Ve výsledku je tak stěžovatel nucen ke klimatickému lockdownu, což výrazně zasahuje do jeho soukromého a rodinného života, působí na jeho duševní zdraví a může negativně ovlivnit také jeho očekávanou délku života. V regionu, v němž stěžovatel žije, přitom teploty vzrostly již o 2,4 °C oproti předindustriálním hodnotám a počet dní převyšujících kritickou hranici se až zdvojnásobil. Stěžovatel proto tvrdí, že rakouský stát selhává v naplňování mezinárodních klimatických cílů, ke kterým se zavázal, neboť na národní úrovni nepřijal dostatečné klimatické cíle, opatření a opravné prostředky zajišťující omezení emisí skleníkových plynů o 55 % do roku 2050.

Zároveň údajně stát aktivně přijímá opatření prohlubující klimatickou změnu poskytováním kontraproduktivních podpor a dotací subjektům v energetickém a dopravním sektoru. Stěžovatel pak tvrdí, že tímto rakouský stát zasahuje do jeho práva na respektování soukromého a rodinného života (článek 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) ve spojení s jeho právem na život (článek 2), ale také právem na spravedlivý proces (článek 6) a právem na účinné opravné prostředky (článek 13).

Tento případ byl spolu s dalšími klimatickými stížnostmi ESLP „odložen” do doby vydání první sady klimatických rozsudků, ke kterému došlo začátkem tohoto dubna. Dá se tedy předpokládat, že by se řízení v této věci mohlo brzy obnovit, a je otázkou, nakolik se dá z úspěchu stížnosti Klimaseniorinnen vyvozovat nějaké závěry pro tento případ vystavěný na podobných základech. V případě švýcarských seniorek dal totiž soud za pravdu spolku, nikoliv jednotlivci, který žaloval stát, který není členem Evropské unie, a to v důsledku porušení čl. 6 a 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

ESLP v rozsudku zdůraznil, že stěžovatelé musí prokázat souvislost mezi svými právy a namítaným porušením úmluvy, a žaloby tedy nemohou být podány pouze ve veřejném zájmu (tzv. actio popularis). Zároveň stanovil podmínky aktivní legitimace pro případy týkající se změny klimatu, a to jak pro jednotlivce, tak pro spolky a jiná sdružení (k tomu podrobněji v komentáři Evy Balounové a Hany Müllerové).

ESLP přitom klade na individuální stěžovatele přísnější podmínky, kdy musí prokázat, že 1) je vystaven vysoké míře negativních dopadů klimatické změny, přičemž úroveň a závažnost rizik jsou signifikantní a 2) jeho stát nepřijal žádná nebo ne dostatečná opatření, a je tak třeba naléhavě zajistit ochranu jeho práv. Naopak pro spolky stanovil mírnější podmínky, podobně jako u environmentálních stížností, kdy stačí, že 1) spolek byl založen v souladu s právním řádem daného státu, 2) vyvíjí činnost v oblasti ochrany svých členů před změnou klimatu a 3) prokáže, že zastupuje dostatečný počet osob či dostatečně velké území. Spolek pak nemusí prokazovat, že sami jeho členové splňují podmínky kladené na individuální stěžovatele. Ač si jsou tedy případy věcně velmi blízké, je otázkou, jestli soud shledá, že stěžovatel naplnil přísnější kritéria kladená na něj jako na jednotlivce, a uspěje individuální cestou.

Závěr

Osoby se zdravotním postižením reprezentují podstatnou část společnosti a jejich práva a potřeby by neměly být v rámci reakce na klimatickou změnu opomíjeny. Vytváření všech klimatických opatření by se proto mělo řídit principy univerzálního designu, aby tak pro tyto osoby nejen nevytvářela další překážky, ovšem ideálně i aby skrze zohlednění jejich potřeb aktivně zlepšovala kvalitu jejich života. Přístup usilující o inkluzivitu navrhovaného řešení pro co nejširší škálu uživatelů přitom nemusí být prospěšný pouze pro osoby se zdravotním postižením, ale může usnadnit existenci také například starším osobám, osobám pečujícím o děti, ale i všem ostatním využívajícím veřejnou infrastrukturu a dopravu.

Pro osoby bez zkušenosti života s postižením je přitom bezesporu složité uvědomit si úskalí a specifické potřeby, které postižení přináší. Tyto potřeby jsou navíc těžko zobecnitelné vzhledem k různorodosti jednotlivých fyzických, psychických, mentálních či smyslových specifik. Proto je ovšem klíčové, aby samy osoby, které čelí bariérám ve společnosti každý den a nejlépe ví, co potřebují k jejich překonání, byly zastoupeny při vytváření klimatických opatření. To se přitom vztahuje nejen na věcnou stránku klimatických opatření, ale i organizaci mezinárodních klimatických akcí jako takových.

Osoby se zdravotním postižením mají přitom k dispozici řadu právních nástrojů, jimiž se mohou prominentnějšího místa v debatě o klimatických opatřeních a jejich implementaci domáhat, k čemuž se pravděpodobně v blízké době vyjádří také Evropský soud pro lidská práva.

---

reklama

---