Jan Plesník: Vzpomínky na budoucnost: vyhynou lidoopi do 10 let?
V současnosti obývají tropy Afriky a jihovýchod Asie čtyři druhy lidoopů. Zatímco orangutana, gorilu a šimpanze netřeba nijak zvlášť představovat, teprve před sto lety se svět dozvěděl překvapivou zprávu, že na levém břehu afrického veletoku Kongo žije lidoop, na první pohled značně podobný šimpanzi. Bonobo, jak se tento málo známý primát jmenuje, se ve skutečnosti od šimpanze liší nejen některými vnějšími znaky, jako je celkově delší trup a končetiny či červené rty, ale i chováním. Čtenářům bulvárních časopisů netřeba připomínat, že bonobové vykazují v sexuálním životě některé praktiky, které známe jen u lidí.
 |
|
| Bonobo. | |
| Foto: Ian Redmond
|
Soudobé postupy molekulární genetiky v posledních letech převrátily naše názory na vývoj a klasifikaci savců doslova naruby. Abychom byli korektní, uveďme, že právě na základě moderních biosystematických metod se někteří vědci domnívají, že ve skutečnosti existují nikoli čtyři, ale přinejmenším šest druhů žijících lidoopů: dva druhy orangutanů, dva druhy goril, šimpanz a bonobo.
Ještě než se podrobněji podíváme, jak jsou na tom populace (soubor jedinců určitého druhu v konkrétním území a v konkrétním čase) lidoopů ve volné přírodě, měli bychom uvést na pravou míru jeden často tradovaný názor. Již v době, kdy vnímavý pozorovatel přírody s výrazným analytickým myšlením Charles Darwin šokoval své současníky ucelenou představou o tom, jak se vyvíjel život na naší planetě, zesměšňovali protivníci jeho evoluční teorii tvrzením, že jestliže někdo pochází z opic, tak je to samotný Darwin. Viktoriánský Londýn zaplavily výmluvné plakáty, na nichž byl názorně vypodobněn typický bankéř z City s buřinkou, deštníkem a gorilí hlavou. Právě vnější podoba vede k rozšířené představě, že v případě lidoopů máme co do činění se svými přímými předky. Ve skutečnosti s orangutanem, gorilou, šimpanzem a bonobem sice máme společné předky, ale vývojově představují lidoopi a lidé dvě odlišné linie.
Proč druhy vymírají
Jestliže budeme hledat hlavní příčiny, proč populace nebo i celé druhy přičiněním člověka vymírají, zjistíme, že je můžeme rozdělit do tří skupin. V prvním případě se setkáváme se situací, kdy je určitá populace planě rostoucích rostlin nebo volně žijících živočichů vystavena přímému pronásledování ze strany člověka. Nejčastěji se jedná o příliš intenzivní sběr, lov, rybolov nebo odchyt jedinců cílového druhu. Ovšem někdy určitý organismus netrpí ani tak přímým pronásledováním lidmi, ale sužuje jej nedostatek vhodného prostředí. Střízlivé odhady, založené na prognóze OSN o středním růstu lidské populace, předpokládají, že v příštích sto letech člověk zcela přemění třetinu souše. Přitom až dosud jsme nevratně změnili nebo poškodili původní prostředí na 40-50 % celkové rozlohy souše. Různě rychlý rozpad, poškozování a ničení původních biotopů se nejvíce negativně podepisuje na rostlinách a živočiších, majících vyhraněné nároky na prostředí. A důsledek? Právě oni se nestačí rychle a účinně přizpůsobit často drasticky a velkoplošně se měnícímu prostředí. A konečně se může stát, že lidé určitý druh nepronásledují, a navíc má k dispozici dostatečně velké prostředí - a přesto mizí. Důvodem může být znečištění vhodných biotopů cizorodými látkami, vysoký obsah některých prvků v prostředí či výskyt nemocí. S postupující globalizací se šíří invazní vetřelecké druhy, tedy nepůvodní organismy, které ohrožují jiné druhy, biotopy nebo i celé ekosystémy. Podle uznávaných scénářů vývoje biosféry může již
v blízké budoucnosti představovat závažnou hrozbu pro přežití náchylných citlivých druhů i probíhající a předpokládaná změna podnebí se všemi prognózovanými dopady na ekosystémy.
Jak nám do uvedeného výkladu zapadají lidoopi? Blízcí příbuzní člověka mají tu smůlu, že je lidé přímo pronásledují, ve velkém jim ukrajují z původního prostředí, hlavně velkoplošným ničením pralesů, a že jsou citliví na některé lidské choroby. Ba co víc, zdá se, že se vliv negativních činitelů na další osud lidoopů naneštěstí nesčítá, ale násobí. V takovém případě hovoříme o synergickém efektu.
 |
||
| Mapa výskytu lidoopů v Africe. Oranžově je ohraničeno teritorium bonoba, červeně goril a žlutě šipmanzů. Pro zvětšení klikněte na mapu. | ||
| Mapa: UNEP/DEWA
|
V květnu 2001 zahájil UNEP (Program OSN pro životní prostředí) ve spolupráci s dalšími odbornými institucemi OSN, mezivládními a nevládními organizacemi a soukromými nadacemi dlouho očekávanou akci, která si klade nelehký cíl. Již z jejího názvu - Projekt přežití lidoopů (Great Apes Survival Project, GRASP) - je zřejmé, že usiluje o záchranu lidoopů v celosvětovém měřítku.
Nejsou obavy o další osud lidoopů na naší planetě přece jen přehnané? Odpověď na tuto otázku přináší mj. nedávno uveřejněná studie předních zoologů, ochranářských biologů a odborníků na dálkový průzkum Země a péči o biotopy.
Bushmeat je když ...
Lov některých živočichů poskytuje v tropických oblastech potravu milionům lidí. Pro značnou část místního obyvatelstva, zejména na venkově, zůstává maso volně žijících živočichů (bushmeat) hlavním zdrojem živočišných bílkovin a představuje nezbytný doplněk k převažujícím rostlinným proteinům, získávaným z kulturních plodin. Tradiční způsoby lovu přitom dlouhou dobu nepředstavovaly pro další existenci lovených zvířat příliš velké nebezpečí. Lovci totiž citlivě odebírali z populací cílových druhů živočichů jen takovou část, aby neohrozili jejich dlouhodobou životaschopnost. Prováděli tak, byť intuitivně, lov udržitelným způsobem, aniž by se zatěžovali vymýšlením složitých vzorců nebo počítačovým modelováním možných scénářů.
Situace se prudce změnila od doby, kdy obyvatelé venkova, vyzbrojení moderními zbraněmi, již neloví pro obživu své rodiny nebo kmene, ale úlovky prodávají ve velkém zejména do měst. Místní i cizí lovci se zaměřují především na velká zvířata, která poskytnou dostatek masa. Zvěřinu dopravují na trh čerstvou nebo maso nejdříve vyudí. Stále se zvyšující počet ulovených volně žijících zvířat pochopitelně souvisí zejména s pokračujícím rozpadem (fragmentací) a velkoplošným ničením jejich nejdůležitějšího biotopu - tropického pralesa. Šetření nevládních organizací totiž potvrdilo, že lovce často najímají velké nadnárodní těžařské společnosti, které potřebují co nejlevněji nasytit dřevorubce a další zaměstnance. Odborníci odhadují, že se v celosvětovém měřítku ročně prodá až milion tun bushmeatu.
Konzumace masa lesních zvířat včetně celosvětově ohrožených druhů a druhů a poddruhů chráněných Úmluvou o mezinárodním obchodě ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (CITES) se těší velké oblibě i v Africe. Přitom na trhu skončí jen zlomek ulovených zvířat. Lovci totiž nestačí obcházet svůj revír s všudypřítomnými nastraženými oky, takže se část chycených živočichů zkazí dříve, než se k ní vůbec dostanou. Americký biolog Davis Wilkie odhaduje na základě vlastního šetření, že v některých oblastech proto lovci dodají na trh jen pětinu úlovků. Konzumenty zvěřiny neodradí ani riziko nákazy nebezpečnými opičími viry, mezi nimiž nechybí ani blízcí příbuzní nechvalně známého viru HIV. V kamerunské metropoli Younande se s "pralesním" masem vesele obchoduje jen 150 metrů od prezidentského paláce a cena gorilího masa je dvakrát až třikrát vyšší než vepřového nebo hovězího.
Nejhorší situace zůstává z tohoto hlediska v jihovýchodní Asii, kde nadměrný lov, zejména pro maso, bezprostředně ohrožuje čtyři z pěti druhů lesní fauny. Mají ale lidé z průmyslově vyspělých zemí, kteří řeší problém, jak tlustý steak si dát k obědu, vůbec morální právo kárat obyvatelé tropů za to, že se snaží přežít i tímto způsobem? Aniž bychom chtěli moralisticky zdvíhat prst, jisté je, že řešením nadměrného odlovu lesních zvířat v rozvojových zemích není absolutní zákaz lovu zvířat domorodým obyvatelstvem, ale jeho rozumná regulace a především zajištění dostatku levných, a přitom zdravých potravin.
 |
|
| Horské gorily. | |
| Foto: UNESCO/Ian Redmond
|
Předmětem zájmu lovců jsou zejména lesní zvířata, jmenovitě hlodavci, primáti, menší kopytníci, ptáci a ještěři. Ač se to zdá málo pravděpodobné, z lidoopů zůstává nejčastější obětí lovu pro maso gorila. Kontroly francouzských celníků prokázaly, že i zaměstnanec pařížského ministerstva, třetí generaci usídlený v zemi galského kohouta, si neváhá nechat posílat přes internet z gabunských nebo kamerunských pralesů gorilí maso. Denně se na černém trhu v Londýně prodá až deset tun bushmeatu. Jistý nigerijský obchodník se před časem pokusil v 56 taškách propašovat do Velké Británie 2,5 tuny masa volně žijících afrických zvířat. Dopaden byl jen náhodou, protože z jedné tašky kapala krev.
Šimpanzí maso se na černém kontinentě pojídá přece jen méně. Sami lovci uvádějí, že jim právě tento lidoop mnohem více připomíná člověka. V podstatě totéž platí pro bonoba. Za maso z dospělé gorily dostane kamerunský lovec asi 60 USD. Za šimpanze utrží jen o něco méně, pokud mu ovšem usekne hlavu a přední končetiny a bude ho vydávat za gorilu. Odpůrci CITES v této souvislosti opakovaně napadají fakt, že je v současnosti téměř nemožné dovést z volné africké přírody lidoopa, a to ani do renomovaných chovů v zoologických zahradách, zatímco na kdejakém místním trhu si můžete bez větších zakoupit mládě, určené ke konzumaci.
Nebohý lesní muž
Ovšem ani orangutan, v malajštině lesní muž, se nevyhnul pronásledování lidmi. Již zakladatel soudobého hororu, detektivního románu a poezie Edgar Allan Poe v jedné ze svých povídek popisuje kousky cvičeného orangutana. Zejména v období mezi světovými válkami byla poptávka po mláďatech orangutanů taková, že je lovci získávali ve velkém pro ně nejjednodušším způsobem: zastřelili matku a nedospělé zvíře odchytili. Nechce se ani věřit tomu, v jakých nelidských podmínkách byli mladí orangutani v podpalubí nákladních lodí dopravováni z Bornea a Sumatry do Evropy a Ameriky. Žádný div, že jejich úmrtnost (mortalita) dosahovala i 95 % a že se jen nepatrný zlomek dožil v lidské péči, či spíš v nepéči, dospělosti.
Zdálo by se, že v době, kdy se ochráncům zvířat ve vyspělých zemích nelíbí ani kroužkování ptáků či netopýrů, se obdobná situace nemůže opakovat. Opak je pravdou. Na přelomu tisíciletí se v Singapuru či Hongkongu stalo společenskou nutností mít v domácnosti vycvičeného orangutana, který obsluhuje na večírcích či zahradních rautech znuděné hosty. Kolik mláďat orangutana bylo do obou měst v rozporu se zákony i mezinárodním právem propašováno, dnes již nikdo nezjistí. Mnohých se jejich "majitelé" později, když je omrzela, zbavili, pokud ovšem přežila předchozí "výcvik" na číšníka.
Družice odhalují pravdu
Využití metod dálkového průzkumu Země (DPZ), konkrétně družicových snímků, prokázalo, že jen necelá třetina biotopů (205 000 km2), dnes obývaných gorilou, je poměrně nedotčená lidskou činností. Totéž platí i pro zachovalost prostředí, v němž přežívají orangutani. U šimpanze a bonoba lidé nestačili významněji zničit jen pětinu jejich dnešního areálu rozšíření.
 |
||
| Osiřelý šimpanz, jemuž lovci bushmeatu zabili rodiče. | ||
| Foto: Ian Redmond
|
Hodně střízlivé odhady uvádějí, že jestliže bude výstavba silnic a důlních zařízení pokračovat dnešním tempem, budou mít v r. 2030 gorily k dispozici v málo dotčeném stavu jen 10 % zbývajících upřednostňovaných biotopů. U orangutanů je situace dokonce ještě dramatičtější. V r. 2030 nebude pro lesní muže na Sumatře a Kalimantanu (Borneu) dostupné téměř žádné málo narušené prostředí. Deštné pralesy na obou indonéských ostrovech mezitím podle těchto předpovědí skončí v podobě leštěného nábytku či nedělní přílohy velkých deníků.
Pět minut po dvanácté
Na základě v rámci GRASP získaných údajů odhadujeme, že dnes ve volné přírodě přežívá jen 450 000 lidoopů. Přitom ještě na začátku 20. století žily na africkém kontinentě 2-3 miliony šimpanzů. Dnes jich ve vzájemně izolovaných populacích zbylo nanejvýš 150 000. Jen 45-80 % z nich se těší bezpečí chráněných území, i když řada národních parků a rezervací na černém kontinentě existuje pouze v hlavách dobře placených vládních úředníků. Současná početnost bonoba, omezeného výskytem jen na Kongo (bývalý Zair), nepřekračuje 50 000, podle jiných výpočtů 20 000 jedinců. Západní populace nejhojnějšího poddruhu gorily, gorily nížinné, je na tom nejlépe: čítá na 100 000 zvířat. Orangutanů napočítali odborníci ve volné přírodě 27 000 exemplářů.
Pokud nebudou v nejbližší době podniknuty účinné kroky, naplní se osud lidoopů s neúprosností antické tragédie již za 10, nanejvýš 15 let. Abychom tomu zabránili, musely by vlády rozvojových zemí, kde nejbližší příbuzní člověka ještě žijí, vynaložit na konkrétní ochranu jejich populací i obývaných biotopů v nejbližších třech letech 25 milionů USD. Ty pochopitelně nemají. Instituce, které realizují projekt GRASP, již proto zahájily rozsáhlou kampaň na získání těchto prostředků. Zatím se největším dárcem finančních prostředků stala britská vláda.
"My o ty opice nesmíme přijít," burcuje veřejné mínění americká viroložka Beatrice Hahnová z alabamské univerzity. "Naházet je všechny do hrnců je stejné barbarství jako spálit knihovnu, kterou už nikdy nikdo nepřečte." Pomůže ovšem tento argument v době, kdy ani spálení knihovny není považováno větší části veřejnosti za bůhvíjakou škodu?
Další informace:
http://www.unep.org/GRASP
Tento článek je převzat z tištěného EkoListu červenec 2004.
reklama
