Yvonna Gaillyová: Bouře našich vnuků aneb Studenti mohou dokázat to, co se nejlepším vědcům k jejich velké lítosti nepodařilo

Časové milníky ve zprávách IPCC je potřeba vnímat z pohledu vnuků a vnuček, nikoli našeho života.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Sheila Sund / Flickr

Pocit bezmoci nad propastí mezi vědeckým poznáním a politickou odpovědí je vskutku drásavý. Greta Thunberg ho odmítla a dokázala aspoň část společnosti – své vrstevníky – probudit. To se bohužel nepodařilo nejlepším světovým klimatickým vědcům, ač o to někteří velmi usilovali. Dva případy popíšu.

Hans Joachim Schellnhuber, vystudovaný fyzik, je jedním z nejvýznamnějších klimatických vědců současnosti, zakladatel jednoho ze světově nejuznávanějších vědeckých ústavů zaměřených na problematiku výzkumu klimatu PIK (Potsdam-Institut für Klimafolgenforschung), významně se podílel na přípravě několika hodnotících zpráv IPCC, působí jako vědecký poradce německé vlády a papeže Františka (spolupracoval na textu encykliky Laudato Si a na tiskové konferenci ve Vatikánu ji světové veřejnosti představil).

Jeho vědecké dílo je obsáhlé, neúnavně ovšem vystupuje, stejně jako další přední vědci ústavu, na veřejnosti, na nejrůznějších fórech před podnikateli či politiky a sehrává roli (tolik u nás potřebnou) angažovaného vědce. Předkládá stav poznání o změně klimatu jako podklad pro rozhodování. Vykonal obrovské dílo, ale své vrstevníky, ani většinu vědců, ale neprobudil. Svůj odkaz klimatického vědce sepsal do rozsáhlé knihy Selbstverbrennung: Die fatale Dreiecksbeziehung zwischen Klima, Mensch und Kohlenstoff. V překladu Sebeupálení: Fatální vztah v trojúhelníku klima, člověk, uhlík.

Myslím, že název, zvláště v českém kontextu, mluví za vše. Dá se říct, že ve srovnání se zbytkem společnosti, ví o změně klimatu vše. Jistě umí číst zprávy IPCC, když se na nich sám podílí. Profesoru Schellnhuberovi bude brzy 70. S Gretou Thunberg se potkali na klimatickém summitu v Katovicích, kde oba vystupovali. A koukněte, s jakou obálkou kniha, jistě se souhlasem autora, vyšla. Pak, že nehoří…

Pak tu zmíním ještě Jamese Hansena. Je to velmi podobný příběh. James Hansen je také fyzik. Bádal nejdříve o atmosférách jiných planet, ale brzy se zaměřil na atmosféru Země. Přes 30 let byl ředitelem Goddardova institutu pro kosmický výzkum NASA. Na Kolumbijské universitě (kde působil i nedávno zesnulý Wally Broecker) vede program Climate Science, Awareness and Solutions (Klimatická věda, povědomí a řešení). Od 80. letech jako jeden z prvních vědců vytrvale varoval před nebezpečím globálního oteplování, v roce 1988 vystoupil v americkém Senátu. Zasazoval se trvale snižování emisí, inspiroval občanské hnutí 350.org, protestoval proti těžbě ropných písků v Albertě, nechal se zatknout na demonstraci před Bílým domem. Administrativa G.W. Bushe se ho snažila umlčet. Za občanskou statečnost získal Ridenhouerovu cenu.

I tento vědec s nezpochybnitelným renomé a obrovským občanským angažmá dospěl k pocitu, že neudělal dost. Aby se svým vnukům mohl podívat do očí, napsal knihu Storms of My Grandchildren: The Truth about the Coming Climate Catastrophe and Our Last Chance to Save Humanity. Bouře mých vnuků: Pravda o přicházející klimatické katastrofě a naše poslední šance zachránit lidstvo.

Připadá mi, že současní studenti čtou výsledky vědeckého výzkumu stejně jako ti nejuznávanější vědci. Má snad někdo jiný pocit? A propos: profesor Schellnhuber vás, studenti, podporuje.

Přečtěte si také |

Debata ke studentské klimatické stávce