Chtěl léčit lidi, dnes léčí krajinu. Osobností krajiny Jihomoravského kraje se stal Vilém Jurek
Vilém Jurek titul nepovažuje jen za ocenění sebe sama. „Možná to bude znít jako klišé, ale cenu vnímám jako kolektivní. Spousta toho vznikla díky lidem kolem Rezekvítku, ČSOP ONYX a Nadace Veronica. Já jsem spíše ten hybatel,“ říká. Za úspěchem podle něj stojí mnoho kolegů a dobrovolníků. Ze svého nejbližšího okolí jmenuje tři ženy: manželku Nikolu, ředitelku Rezekvítku Terezu Žižkovou a kamarádku Helenu Továrkovou.
Ocenění pro něj představuje zadostiučinění a potvrzení, že praktickou ochranu přírody lze spojovat s komplexní péčí o krajinu. Dlouhé oslavy si ale nedopřál. Podzim patří k nejvytíženějším částem ochranářské sezony a už během slavnostního večera přemýšlel, co bude potřeba udělat na dalších lokalitách.
Vilém Jurek pochází ze Šumic v předhůří Bílých Karpat. Od dětství ho přitahovala biologie, původně však chtěl být lékařem. Nakonec vystudoval na střední zemědělské škole ve Starém Městě u Uherského Hradiště obor Ekologie a ochrana krajiny a následně krajinné inženýrství na Lesnické a dřevařské fakultě Mendelovy univerzity v Brně.
„Nakonec neléčím lidské duše, ale duši krajiny. Je asi jedno, zda je nemocný člověk, strom, ovce, rostlina nebo voda. Všechno bezbranné potřebuje pomoc,“ vysvětluje.
V brněnském Rezekvítku působí od roku 2009. Dnes vede Centrum péče o přírodu, plánuje a koordinuje zásahy, připravuje odborné projekty, jedná s úřady a vlastníky pozemků, přednáší a píše. Současně ale dál pravidelně pracuje v terénu s motorovou pilou v ruce nebo křovinořezem na rameni.
Vilém Jurek je aktuálně také součástí mezinárodního projektu LIFE Model Forest. Ten se věnuje obnově lesních ekosystémů a ochraně ohrožených druhů ve dvaceti lokalitách soustavy Natura 2000 v Česku a Polsku. Usiluje o pestřejší a odolnější lesy, zachování starých stromů a mrtvého dřeva, zlepšení vodního režimu i omezení invazních druhů. Do praktické ochrany přírody zapojuje vlastníky lesů, obce a dobrovolníky.
Sám sebe označuje za „manažera přírody“. Řídit přírodu podle něj nelze doslova, člověkem vytvořená nebo dlouhodobě ovlivňovaná stanoviště však bez správně nastavené péče často nepřežijí. Příkladem jsou louky a stepi, které potřebují pravidelné sečení, pastvu nebo jiné zásahy.
Za více než sedmnáct let prošly Jurkovýma rukama desítky chráněných a přírodně cenných území. Pokud se započítají také lokality evropských projektů LIFE a další aktivity, jejich počet přesahuje stovku.
Úspěšnost zásahu se podle něj nepozná podle množství odpracovaných hodin ani podle dokončené tabulky. Rozhodující je reakce samotné přírody.
„Poznáme to podle toho, že se začnou vracet původní druhy, mizí invazní a expanzivní rostliny a plocha se otevírá a prosvětluje. Velkou odměnou je i chvíle, kdy někdo přijde a řekne: Tady to vypadá opravdu dobře, to se povedlo,“ popisuje.
Výsledky ochranářské práce se přitom mohou projevit až po mnoha letech. Někdy je nutné na změnu čekat celé desetiletí. „Je to síla zvyku a velkého odhodlání. Potom se výsledek někdy objeví skoro jako mávnutím kouzelného proutku – ze dne na den přijde malý zázrak.“
Ne každý zvolený postup ale funguje napoprvé. Opakovaně začínat musel například při ekologických rekultivacích území po těžbě nerostných surovin. Právě schopnost přiznat neúspěch, změnit postup a zkoušet nové metody považuje za nezbytnou součást své práce.
Nejvýrazněji je Vilém Jurek spojený s přírodní rezervací Kamenný vrch v Brně. Lokalitu označuje za svou srdeční záležitost a zároveň za místo, které mu dalo nejvíce práce odborně, fyzicky i při jednání s veřejností. „Je to území téměř uprostřed Brna, které je bezbranné. Jednou už málem zaniklo a nesmíme dovolit, aby se jeho stav zhoršil. Nechal jsem tam spoustu hodin, dnů, týdnů, měsíců a vlastně i let,“ říká.
Na Kamenném vrchu roste největší známá populace koniklece velkokvětého na světě. Podle Jurka konikleců postupně přibývá a rozšiřují se také na další obnovená místa. Významným krokem bylo vybudování dřevěného chodníku, který chrání nejcennější části rezervace před sešlapem a současně umožňuje návštěvníkům rozkvetlou lokalitu pozorovat.
V roce 2025 se na Kamenný vrch vrátila také pastva. Na definitivní hodnocení jejích výsledků je však podle Jurka ještě brzy. „Jedna vlaštovka jaro nedělá. V ochraně přírody se účinek většiny opatření ukáže až v delším časovém horizontu.“
Velká návštěvnost rezervace vyžaduje soustavné vysvětlování. Problémem bývá vstup se psy, jízda na kole nebo pohyb lidí mimo vyznačené cesty. Jurek zároveň připomíná, že ochrana území nestojí pouze na zákazech. Důležité jsou informační tabule, exkurze, setkávání s místními obyvateli, publikování i komunikace s politiky.
Řada potřebných zásahů může na první pohled působit drasticky. Patří mezi ně řízené vypalování, odstraňování křovin, narušování nebo strhávání drnu, orba, vytváření úhorů, radikální řezy stromů, obnova stěn v lomech, letnění rybníků nebo cílené použití herbicidů proti invazním rostlinám. K tomu Vilém, který se mimo jiné paradoxní ochranou přírody zabývá, doplňuje: „Je to zase jako u lékařství. Vrtání zubu, odstranění krčních mandlí, napravení vykloubené ruky bolí, ale výsledkem je ulehčení nebo záchrana.“
Podle Jurka je nutné každý zásah posuzovat podle podmínek konkrétní lokality. Ochránce přírody téměř každý den volí mezi několika nedokonalými řešeními.
„Lidé nás někdy kritizují za kácení a jindy za nekácení, za sečení i za to, že někde nesečeme. Rozhodnutí však musí vycházet z odborných znalostí, zkušeností a cíle, kterého chceme na daném místě dosáhnout,“ zdůrazňuje.
Připomíná například lomy, proti jejichž úpravám se veřejnost původně stavěla. Po citlivě provedených zásazích však na místa dnes lidé chodí obdivovat skalní květenu. Podobné pochybnosti provázely také vznik dřevěného chodníku na Kamenném vrchu, který se nakonec stal respektovanou součástí rezervace.
Jedním z největších projektů, na nichž se Vilém Jurek podílel, byl evropský projekt LIFE South Moravia. Jako manažer lokalit koordinoval obnovu více než 150 hektarů stepních a lesostepních stanovišť.
Nejobtížnější podle něj nebyla fyzická práce ani nepřízeň počasí, ale komunikace s lidmi, koordinace partnerů a finanční plánování. Projekt jej naučil důsledněji hospodařit s prostředky, stát si za odborně podloženým rozhodnutím a lépe spolupracovat s vlastníky, obcemi, zemědělci i dalšími zainteresovanými stranami.
Jednorázová obnova ale nestačí. Aby byl zásah účinný, je podle Jurka nutné o lokalitu pečovat nejméně dalších pět let. Pokud pravidelná údržba ustane, může se její stav během dvou až tří let začít vracet do původní podoby.
Česká ochrana přírody podle něj trpí nedostatkem peněz a velkou fluktuací pracovníků. Mladí lidé do oboru přicházejí, zásadní však je, aby v něm také zůstali. Praktická ochrana přírody je podle Jurka řemeslem, kterému se člověk musí vyučit skutečnou prací.
Mozaikové sečení Vilém Jurek prosazuje více než dvacet let. Princip spočívá v tom, že se plocha nepokosí celá najednou a část porostu zůstane jako útočiště pro hmyz a další živočichy. Přesto tento přístup stále není samozřejmostí.
Za hlavní překážku považuje neochotu opouštět zavedené postupy. Současně ale upozorňuje, že omezení sečení nelze uplatňovat bez rozmyslu. Obce by měly své travnaté plochy rozdělit podle funkcí a určit, kde je nutná intenzivní údržba a kde lze naopak využít mozaikový režim.
Dlouhodobě se věnuje také invazním rostlinám. Za největší hrozbu pro jižní Moravu označuje pajasan žláznatý, následovaný klejichou hedvábnou. Rostoucí problém představuje rovněž křídlatka a mezi živočichy například mýval severní.
Při rozhodování prosazuje diferencovaný přístup. Pajasan je podle něj nutné důsledně regulovat, protože se rychle šíří a způsobuje závažné ekologické škody. U akátu je situace složitější, protože už je v krajině silně rozšířený a současně poskytuje med i dřevo. Křídlatku je stále možné omezit, času však rychle ubývá.
Používání herbicidů považuje u některých invazních druhů za nezbytné, musí ale zůstat v rukou proškolených profesionálů a být co nejpřesněji cílené.
Jurek upozorňuje také na zjednodušování debaty o stromech a klimatické změně. Některým zemědělským oblastem zeleň chybí, zatímco jiné přírodně cenné lokality ohrožuje nadměrné zarůstání.
„Krajinu nepotřebujeme plošně zalesňovat, ale musíme ji promyšleně ozeleňovat. Někde mají smysl liniové a bodové výsadby, jinde je naopak nutné dřeviny odstranit, abychom zachránili cennou louku nebo step,“ vysvětluje.
Podobně je třeba přistupovat ke stromům ve městech. Starý nebo poškozený strom nemusí být automaticky pokácen, někdy postačí odborný řez. Stromy s vážně narušeným kořenovým systémem však mohou představovat riziko. O jejich osudu by měli rozhodovat lidé s odpovídajícím vzděláním a zkušenostmi.
Za jednu z největších změn od roku 2009 Jurek považuje rostoucí počet dobrovolníků a nových ochranářských skupin. Dříve podle něj mnoho cenných území bez potřebné péče zarůstalo. Současně ale vnímá větší agresivitu veřejné debaty, menší pokoru a očekávání okamžitých výsledků.
„Dříve jsme lidem vysvětlili, že se trávník obnoví za tři roky a strom bude větší třeba za pět let. Dnes mnozí očekávají zázrak na počkání,“ říká.
Část nedorozumění podle něj vychází z rozšířených mýtů – například že si příroda vždy pomůže sama, že chránit přírodu znamená nedělat nic nebo že každé vysazení stromu je automaticky přínosné.
Za největší problém současné jihomoravské krajiny považuje jedinou věc: lhostejnost. Cenné lokality by podle něj měly být pokud možno ve vlastnictví státu nebo pozemkových spolků, které dokážou zajistit jejich dlouhodobou odbornou správu. Soukromé vlastnictví a složité majetkové vztahy mohou potřebnou obnovu tůně, louky nebo jiného území prakticky znemožnit.
Praktickou práci si ochránci mohou naplánovat a provést sami. Mnohem těžší bývá podle Jurka vysvětlování, vzdělávání a obhajování zásahů.
„Často je to pořád dokola a přesto se najdou lidé, kteří danou věc ignorují. Přesto za osvětou stojím. Kdo něco neví, může se to doučit. Kdo postupuje špatně, musí být ochoten nechat si poradit,“ říká.
Ochránce přírody podle něj nemůže zůstat pasivní. Musí být také aktivistou v původním smyslu slova – člověkem, který se aktivně zasazuje o změnu. Aktivismus však musí stát na odbornosti, znalostech a schopnosti pracovat s ověřenými informacemi.
Za důležitou zásadu odborné komunikace považuje upřímnost, včetně otevřeného přiznání nejistoty. Ochránce přírody by neměl slibovat výsledek, který nelze zaručit, ani tvrdit, že existuje jednoduché řešení pro každou situaci.
Do péče o přírodu Jurek během své kariéry zapojil stovky dobrovolníků. O tom, zda se člověk vrátí i na další akci, podle něj rozhoduje především pocit z dobře odvedené a smysluplné práce.
Dobrovolníci však nemohou nahradit práci placených odborníků. Každá akce vyžaduje odborné vedení, materiál, dopravu, přípravu i následnou péči. Dobrovolnictví je především cestou, jak si ke konkrétnímu místu vytvořit vztah.
Studenti se během jediného dne v terénu podle Jurka naučí věci, které jim učebnice nepředá. Poznají fyzickou náročnost práce, vliv počasí a terénu i důležitost spolupráce s různými typy lidí.
Za častou chybu začínajících ochránců považuje to, že si toho na sebe vezmou příliš mnoho. Práce se jim stane jediným koníčkem, nezbývá jim čas na osobní život, a nakonec obor opouštějí. Ochrana přírody se proto musí stát nejen smysluplným, ale také důstojným a dlouhodobě udržitelným povoláním.
S titulem Osobnost krajiny si Vilém Jurek odnáší také závazek. Chce vzdělávat a podporovat nové lidi, kteří dokážou posouvat ochranu krajiny dál. Tento proces pracovně nazývá „krajinný leadership“ a již několik let k němu připravuje studijní materiál.
„Chtěl bych edukovat a ovlivňovat nové hybatele. Lidi, kteří budou mít odborné znalosti, dokážou pracovat v terénu, komunikovat s veřejností a převzít odpovědnost za konkrétní místo,“ vysvětluje.
Smysl své práce by za dvacet let nechtěl poměřovat pouze dojmy, ale především konkrétními čísly: kolik původních druhů se vrátilo, kolik tůní se podařilo obnovit, kolik stromů vyrostlo podél polních cest nebo jak se rozšířily agrolesnické systémy.
Nakonec však připouští i mnohem jednodušší měřítko. „Možná by stačilo, kdyby se lidé rozhlédli kolem sebe a řekli si, podobně jako ve filmu Na samotě u lesa: Ale je tady krásně.“
A co může pro krajinu udělat člověk, který nemá odborné vzdělání, vlastní pozemek ani mnoho času?
„Napsat mi,“ odpovídá Vilém Jurek. „Propojím ho s kolegy, kteří mu pomohou zapojit se do některé z našich aktivit. Pokud ho práce inspiruje a jednou přijde s vlastním projektem, rádi mu poradíme a odborně ho podpoříme.“
reklama
Dále čtěte |
Pro prevenci požárů je nutné řešit mrtvé dřevo i udržitelnost národních parků, řekl Červený
Pastevec z Domažlicka udržuje se stádem jaků, ovcí a koz bezlesí v Českém lese
Divoké vývěry minerálních vod v nové přírodní rezervaci Číhanské slatě jsou ve střední Evropě raritou
„Furt ve střehu.“ Manažer přírody Vilém Jurek o výzvách i radostech z krajiny
Projekt LIFE Model Forest představuje naději pro evropské lesy a nový přístup k ochraně přírody