„Furt ve střehu.“ Manažer přírody Vilém Jurek o výzvách i radostech z krajiny

Vilém Jurek je krajinný ekolog, který zasvětil svůj profesní život ochraně přírody. V rozhovoru přibližuje právě končící projekt LIFE South Moravia, jehož cílem byla obnova stepních biotopů na jižní Moravě. Mluví o významu pastvy, invazních druzích, složitých diplomatických jednáních s vlastníky i o tom, proč je důležité vydržet – i když výsledky nejsou vidět hned. A také o tom, co ho k přírodě přivedlo, proč má slabost pro Kamenný vrch a jakou roli v jeho životě hrají dvě kočky a ranní káva.

Jak byste stručně představil projekt LIFE South Moravia někomu, kdo o něm nikdy neslyšel?

Je to projekt, který jsme spustili v roce 2020 a teď, po pěti letech, ho uzavíráme. Hlavním cílem bylo zlepšit stav stepních lokalit na jižní Moravě – konkrétně na sedmi evropsky významných územích. V praxi to znamenalo odstraňování náletů a invazních druhů, návrat pastvy a celkovou obnovu otevřeného charakteru krajiny. Jednoduše řečeno – snažili jsme se vrátit stepím to, co z nich postupně mizelo.

Které konkrétní lokality byly v rámci projektu nejvíce problematické a proč?

Každá měla svoje – nebyla jediná, kde by šlo všechno hladce. Na Děvíně a Stolové hoře to bylo hlavně o terénu, oba kopce jsou dost těžko přístupné. Pouzdřanská step je obrovská a hodně zarostlá, takže bylo složité vybrat přesně ta místa, kde zásah dává největší smysl. Na Miroslavských kopcích jsme se zase potýkali hlavně s akáty, které mají obrovskou schopnost zmlazování.

Stránská skála byla trochu jiný příběh – kamenitý terén a navíc hodně lidí, kteří se divili, proč „ničíme keře“, když se přece jedná o přírodu. Tam jsme často vysvětlovali, že právě odstraněním křovin chráníme ty nejcennější stepní druhy.

Největší výzvou byl asi Moravský kras, konkrétně lokalita Nad Floriánkem. Ačkoli jde o největší evropsky významnou lokalitu v projektu, zasahovali jsme jen na dvou hektarech. Problémem byli vlastníci pozemků – někteří nám zásahy nepovolili, jinde jsme museli opakovaně vysvětlovat, proč třeba nesečeme. A aby toho nebylo málo, během projektu se nám tam vystřídaly dvě pastevkyně.

A pak je tu Žehuňsko – takové malé „enfant terrible“. Neleží na Moravě, ale v Čechách, takže trochu vyčnívalo z konceptu, ale i tam jsme chtěli přenést zkušenosti z jižní Moravy.

Jaké metody obnovy jste v rámci projektu využívali – a které se ukázaly jako nejúčinnější?

Používali jsme několik metod. Tou hlavní bylo zavedení pastvy. Zvířata postupně „prožrala“ křoviny, které jsme pak vyřezali, a pastva pokračovala dál. Už po dvou až třech letech byl vidět znatelný posun. Tam, kde se vyskytovaly invazní druhy, jsme využívali cílenou aplikaci herbicidů nebo mechanické odstranění. Úspěšné bylo i ruční trhání borytu barvířského – to byl příklad skvělé koordinace dobrovolníků i odborníků. Kolegové ze Žehuňska zase experimentovali s výsevy dubů šípáků, což přineslo zajímavé výsledky.

Projekt se zaměřoval na stepní trávníky a lesostepi. Co je na těchto stanovištích z hlediska biodiverzity tak cenné?

Stepní stanoviště jsou mimořádně pestrá území, které jsem si zamiloval a jsou to moje nejmilejší biotopy. Stepi vynikají prostorovou rozmanitostí a zároveň tím, že na nich probíhá celá škála přirozených procesů – pastva, seč, orba, občas i vypalování. To všechno po staletí utvářelo krajinu a její druhovou pestrost. Dnes tu najdeme řadu kriticky ohrožených druhů rostlin i živočichů. A platí jednoduché pravidlo – pokud zmizí kvalitní biotop, zmizí s ním i tyto druhy.

Jak se vám dařilo zapojovat místní obyvatele, zemědělce nebo dobrovolníky do péče o krajinu?

Dobrovolníků bylo naštěstí dost, a mnozí z nich odvedli obrovský kus práce – ať už při výřezech, nebo při likvidaci borytu. Co se týče zemědělců, šlo hlavně o pastevce, se kterými byla většinou skvělá spolupráce. Konvenční zemědělce jsme moc neoslovovali – tam, kde jsme se o to pokusili, jsme často narazili na nepochopení. Místní obyvatelé byli spíše vlažní. Mnozí o projektu ani nevěděli, i když jsme o něm psali a proběhly reportáže v televizi. Výjimkou byl městys Jedovnice, kde jsme se setkali s velkou vstřícností vedení i místních – ti byli rádi, že se s krajinou něco děje.

Co považujete za největší úspěch projektu – a co byste udělal jinak, kdybyste měl možnost začít znovu?

Úspěchem je už to, že jsme všechno zvládli s velmi omezeným rozpočtem. Spousta z nás pracovala v podstatě nad rámec svých povinností. Podařilo se splnit všechny hlavní cíle a vidět, že se území krok za krokem obnovují – to je obrovská satisfakce. Kdybych měl možnost začít znovu, víc bych si ohlídal finance a plánování. A hlavně bych od začátku víc zdůrazňoval všem partnerům i vlastníkům, že v ochraně přírody se zázraky nedějí ze dne na den.

Projekt končí v roce 2025. Jaké jsou vaše obavy nebo naděje ohledně jeho dopadu v dalších letech? Bude projekt pokračovat?

Projekt má zajištěnou určitou udržitelnost. Teď už nepůjde o velké zásahy, ale o to, aby se území udržela v otevřeném stavu – aby znovu nezarostla. Proto připravujeme tzv. After LIFE plán, který zajistí pokračování pastvy a péče i po skončení projektu. Věřím, že se nám to společně s AOPK ČR podaří.

Co vás osobně přivedlo k ochraně přírody – byl to konkrétní zážitek, člověk nebo místo?

K přírodě mě to táhlo od malička, biologie byla vždy můj nejoblíbenější předmět. Paradoxně jsem chtěl být původně lékařem. Když to dvakrát nevyšlo na gymnázium, šel jsem na střední zemědělku a pak na lesnickou fakultu. Tam jsem potkal skvělé lidi, kteří mě hodně ovlivnili – třeba docenta Bučka, Tomáše Vršku, doktora Sádla, Luboše Tichého, docenta Martiníka nebo Radima Piknera. A kdybych měl zmínit místo, které mě formovalo, byla by to krajina kolem Šumic.

Jaký vztah máte k lokalitám, které jste v rámci projektu spravoval – máte mezi nimi svou „srdcovku“?

Srdcovek mám víc, neumím být věrný jen jedné. Ale kdybych měl vybrat, tak asi Kamenný vrch v Brně. Do toho území jsem vložil kus svého života a mám ho opravdu rád.

Jak vnímáte roli manažera lokalit – je to spíš práce v terénu, nebo diplomacie mezi různými zájmy?

Manažer lokalit by měl být člověk, který si prošel terénem od úplného začátku. Já sám jsem začínal hrabáním sena a taháním klestu, pak přišla motorová pila, křovinořez… Díky tomu člověk ví, co ta práce obnáší. Řekl bych, že manažerství je taková „trojka“ – třetina kancelář, třetina terén, kde se plánuje, mapuje a kontroluje, a třetina fyzická práce. A diplomacie? Spíš bych řekl boj – s úředníky, občany, vlastníky, dodavateli i kolegy, kteří mají někdy jinou představu. V duchu si často připomínám slova Franty Kocourka: „Furt ve střehu.“

Co vás na této práci nejvíc naplňuje – a co je naopak nejtěžší?

Nejvíc mě těší, když vidím výsledky. Když po pár letech místo houštiny znovu rostou kavyly a nizoučké kostřavy. Nebo když sleduju strom, který jsem kdysi sázel, a teď už má plody. To jsou chvíle, kdy si řeknete, že to mělo smysl.

Nejtěžší je asi nepochopení – když musíte pořád vysvětlovat, proč něco děláte. A taky trpělivost. Já mám sklony chtít všechno hned, takže mě tahle práce naučila čekat. V ochraně přírody platí, že pravdu ukáže až čas.

Máte nějaký osobní rituál nebo způsob, jak si dobíjíte energii po náročných dnech v terénu?

Bez ranní kávy to samozřejmě nejde. Každé ráno si taky říkám, že mě čeká dobrý den – a většinou to funguje. Mám i takovou vlastní škálu: deset je výborně, jedna je mizérie – a snažím se držet nad pětkou. Energii dobíjím různě – čtením, cestováním, hudbou, během. A samozřejmě doma – s našimi dvěma kočkami, Mini a Maxem. Velkou podporou je moje manželka Nikola.

Byl jste nominován na Cenu Josefa Vavrouška. Co pro vás tato nominace znamená?

Byla pro mě velká čest. Nominoval mě můj dlouholetý kamarád Radek Kunc a jsem mu za to opravdu vděčný. Nejsem typ, který by sbíral ocenění nebo se jimi chlubil – pro mě jsou tou opravdovou „cenou“ výsledky v krajině.

Jak jste se o nominaci dozvěděl – a jak jste na ni reagoval?

Nebudu se tvářit překvapeně – Radek to se mnou předem konzultoval. Samozřejmě jsem souhlasil, ale bral jsem to spíš jako ocenění společné práce všech, kteří se na všemožných projektech podíleli.

Vnímáte tuto cenu jako ocenění konkrétního projektu, nebo spíš dlouhodobé práce v ochraně přírody?

Cena Josefa Vavrouška má dvě kategorie – mimořádný počin a dlouholetý přínos. Já jsem byl nominován právě za ten přínos. Ten mimořádný počin by mohl být třeba projekt Kamenný vrch a ochrana konikleců. Ale vzhledem k tomu, kolik různých aktivit mám za sebou, se to asi opravdu víc hodí do té dlouhodobé práce.

Co byste vzkázal mladým lidem, kteří uvažují o kariéře v ekologii nebo ochraně krajiny?

Vydržte. Vydržte čekat, vydržte špatné počasí, málo peněz i komentáře okolí. Opravdová zkušenost se buduje minimálně pět let. Do té doby buďte učedníci – nasávejte informace, ptejte se, vzdělávejte se, mluvte s lidmi z oboru a dávejte o sobě vědět. Ta práce vám to pak bohatě vrátí.

---

reklama

---