Jak jsem v Irsku objevila místo leprikóna palmové stromy

Cestovatel, který se vydá objevovat Irsko, k tomu může mít různé důvody – má rád whiskey, irskou hudbu, je obdivovatelem keltských kultur, zrzavých lidí, leprikónů. Možná chce poznat irskou povahu při zápase gaelského fotbalu či hurlingu (nebo alespoň pochopit pravidla). Všechny tyto cestovatele ale většinou do Irska láká ještě něco dalšího – nádherná příroda a její mnohé divy.

Jako oni, i já jsem chtěla být udivena. Nakonec to ale nebyly majestátní Moherské útesy, čedičové sloupy Obrova chodníku ani divoká krajina poloostrova Kerry (kde se častěji potkáte s ovcí, než se skutečným člověkem), nad kterými mi zůstával rozum stát. Nejvíc mě beze sporu překvapily palmy. Ačkoli v tomto případě šlo spíše o naprostý zmatek a šok, než o vytržení z estetického zážitku.

Palmy. V Irsku. Zemi, kde při troše štěstí můžete vidět polární záři. Nečekané, myslím si, zatímco stojím na úzké silničce zahalené do mlhy. Je mi zima. Dalo by se říct, že mi drkotají zuby. Irský déšť mi už dávno prosákl v Česku nepromokavou bundu a studený vítr profukuje všechny další vrstvy oblečení. A v tomto neutěšeném stavu pozoruji podezřele tropicky vypadající porost. Střapaté stromové koruny, které si můj mozek spojuje s létem a s písečnými plážemi. Rostou si podél silničky, v něčí předzahrádce a uprostřed jakési kamenné ruiny jako by se nechumelilo. Jenže ono se opravdu nechumelí. A to se ukazuje jako zásadní.

Když další den navštěvujeme dublinskou botanickou zahradu, využívám příležitosti a ptám se Michaela, pracovníka návštěvnického centra, na matoucí výskyt palmových druhů v irské krajině. Zmatení se ale jen prohlubuje, když zaslechnu něco o kapustě. Jde o druh kapusty? Mám slyšiny? Ocitla jsem se v alternativní realitě? Naštěstí vychází najevo, že jde jen o nedorozumění – Cordyline australis se anglicky říká cabbage palm (cabbage – česky kapusta) a jde o australský druh, který podle Michaela není vlastně stromem a technicky vzato ani palmou (a ani kapustou), jako palma ale rozhodně vypadá. A Irové si jej podle všeho s velkou oblibou vysazují v zahradách už od počátků devatenáctého století.

„A jak už to bývá, netrvalo dlouho a ´ne tak docela palma´ Cordyline australis se utrhla ze zahradnického řetězu a rozšířila se do volné přírody,“ vypráví Michael. Poznamenávám, že u nás se daří spíše rostlinným imigrantům z Japonska – křídlatce japonské – a zdá se mi, že konečně začínám celé záhadě s plážovou aurou některých částí irské krajiny. I když ne úplně. Jak je možné, že se zjevně teplomilným druhům, jako jsou Cordyline australis nebo třeba palmám Trachycarpus fortunei a Chamaerops humilis (i na ty v Irsku narazíte), tolik daří?

Díky teplým mořským proudům, zní odpověď. A taky proto, že se v Irsku jen tak nechumelí. Jinak řečeno, přes svoji severní polohu má Irsko velmi stabilní celoroční klima. Žádné velké výkyvy a jedno roční období se moc neliší od druhého. Já, zvyklá na suchá teplá léta, sice v dešti a větru klepu kosu, palmám a jim podobným to ale nijak zvlášť nevadí. Hlavně když pak na ně v zimě nenasněží. A sněhové závěje jsou pro Iry skoro stejně mytické jako leprikóni. Už hodně dlouho je nikdo na vlastní oči neviděl. Na rozdíl od palem, samozřejmě. O ty zakopnete na každém rohu.

---

reklama

---