Jak jsme zachraňovali přírodu na tom Řivnáči (a Alšově vyhlídce)

S prvním sněhem skončila další ochranářská štace pastevců na Řivnáči, kulturně a historicky významném a přírodovědně zajímavém vrchu shlížejícím na Vltavu kousek po proudu od Prahy. Aktivní péče o cenné partie roztocké nejvyšší hory už probíhá osmým rokem - a tak si zaslouží trochu bilancování. Buližníkový výchoz nad Vltavou utvářela lidská činnost od pravěku, kopec dal název eneolitické kultuře, která zde zbudovala hradiště, Zdeněk Smetánka na jeho úpatí umístil pole alias campo slavného Ostoje. Mozaika polí, sečných luk, pastvin a sadů se v místě i čase proměňovala až do druhé půlky dvacátého století a vytvářela pestrou paletu příležitostí pro široké spektrum přírodních druhů.

Bez péče, která těmto místům dala tvar a udržovala krajinu pestrou o zdravou, tato místa začala podléhat expandujícímu lesu a křovinám, které pohltily nejen stopy lidí, kteří v krajině žili a hospodařili před námi, ale i stále se zmenšující prostor pro, nyní ohrožené, přírodní druhy. Nikdo už si nezajde k panu Karlovi do Trojaňáku pro kravské mlíko, ze stádečka paní Šebkové už je jenom vzpomínka, začalo odumírat vřesoviště a zpustly i staré sady mohutných třešní...

Ze snahy zvrátit ten smutný vývoj vzešel v letech 2014-2015 pilotní ochranářský projekt jedné z předních českých ochranářských organizací Beleco a sdružení Roztoč jako jejího lokálního partnera. A protože šlo o obnovu území výrazně utvářeného pastevectvím, byla jako prostředek obnovy zvolena kontrolovaná pastva malého stáda ovcí a koz, doplněná sečí a výřezy náletových stromů a křovin. Po ukončení projektu štafetu přebral náš spolek Jestřábník, který byl v roce 2016 založen právě s cílem zajistit dlouhodobé pokračování úspěšně nastartované péče.

A úspěšný projekt to opravdu je. Po několika letech se péče začala projevovat, ohrožené druhy jsou stabilizované nebo se šíří, obnovuje se (i díky na déšť štědřejším rokům) i vřesoviště, které mělo na začátku projektu opravdu namále. Okometricky to potvrdí i laik, když na Řivnáč zabrousí v době květu zmíněných druhů.

Sedm let je dlouhá doba a tak projekt prošel několika úpravami. Někdy z důvodů změny vlastnických vztahů u pozemků, na kterých probíhá, v dalších případech jako reakce na změny, ke kterým díky péči došlo. Není tak třeba nutná dvojí pastva za rok, po potlačení výrazného obrůstání vyřezaných křovin se ze stádečka vypustily kozy. Projekt se také rozšířil o péči o naším spolkem obnovenou obecní třešňovku u Alšovy vyhlídky, k dalšímu rozšíření v těchto místech došlo letos, mimo jiné i z popudu obyvatel Únětic.

Po managementové stránce úspěšný projekt má samozřejmě svoje mouchy, poletující v oblasti PR a vztahu s veřejností. Těmi prvními je příšerný název projektu (byli jsme mladí, bez sebevědomí a chtěli působit kompetentně), který se s námi skrz všechny vyjadřovačky a grantové žádosti potáhne ještě dlouhých sedm let. A hlavně propagace projektu, postavená na obnově vřesoviště, které je sice pro místní laiky uchopitelným přírodním jevem, není ale nejdůležitějším předmětem ochrany a, jak napíšu níže, nám pěkně zavařilo.

Podstatně vážnějším problémem byla výrazná negativní reakce části místních starousedlíků na aktivní péči na lokalitě. Jejich nevraživost nastartovalo iniciační kácení dřevin zarůstajících bezlesé plochy, podpořila přítomnost věci nevídané - stáda ovcí a pastevců o ně pečujících - a věci nepomohla ani dynamika vývoje populace vřesu.

Projekt byl totiž zahájen za takových dvacet sekund do dvanácté, vřesoviště bylo v terminálním stádiu a během prvních několika let se v podstatě zcela rozpadlo. V prvním roce projektu pokrývalo zhruba 20 % původní plochy, během dvou let už jen 5 %. Vysvětlit místním lidem, už od počátku slušně proti projektu nastartovaným, rozdíl mezi časovou a příčinnou souvislostí se nakonec ukázalo jako nemožné.

To, co jim chybělo do schopnosti porozumět přírodním procesům, nebo o nich alespoň v rámci možností věcně debatovat, doháněli na náruživosti, se kterou se pustili do ochrany oblíbeného místa. Obvyklé výhrůžky trestním oznámením časem doplnily méně obvyklé výhružné anonymy v poštovní schránce, obtěžování zaměstnanců a obchodních partnerů spolku i poškozování vybavení pastevního areálu.

Než spor utichl, zaměstnával nepříjemně dlouhou dobu úředníky města i členy samosprávy. Taky několik odborníků z akademické i praktické sféry ochrany přírody, kteří vydávali své posudky k projektu a též městskou policii. V současné chvíli se situace zdá stabilizovaná, odpůrci projektu jsou ale v obci politicky čilí a příští rok je rokem volebním…

Kontroverzím šlo jistě předejít větším zapojením veřejnosti do schvalování projektu před jeho zahájením. Drobnou cenou by ovšem bylo to, že by projekt nikdy zahájen nebyl. V roce 2014 platilo mnohem více než dnes, že strom rovná se příroda. A přes iniciační výřezy by tehdy ochranářský vlak neprošel.

Podstatně jiná, a příjemnější, je v tomto ohledu situace na druhé projektové sublokalitě - okolí Alšovy vyhlídky nad Úněticemi. Přírodní podmínky jsou tady podobné. Pole přechází v historické sady, ty přechází v pastviny, skalní stepi a výchozy.

Diametrálně odlišný je přístup místních. Únětice jsou, na rozdíl od Roztoky, vesnicí a místní mají zdá se ke krajině pragmatičtější, méně sentimentální vztah. Respektive starousedlíci jsou potomci v místě kdysi hospodařících rodin a rodů a aktivní přístup utvářející krajinu je jim pochopitelný.

Taky zde prošla věc v Roztokách nevídaná a nemožná - iniciační výřezy na cca 1,7 ha plochy byly po pár letech, z popudu místních, rozšířeny o další celý hektar. Dlužno ale dodat, že mezi únětickými místními mají silné zastoupení lidé, kteří se profesně zabývají ochranou příroda a krajiny ;)...

Překvapivě nekonfliktní vztahy máme s nimrody. Snad pro věkový průměr místních sdružení - myslivci si ještě pamatují krajinu v době, kdy o ni bylo pečováno. Ostatně, největší pochvalou, kterou jsem za svou “ochranářskou” kariéru dostal, považuju poznámku členky místního sdružení: ”No vy ste nás tehdy s tím kácením tady všechny pěkně nas*ali, ale po těch pár letech musím říct, že je to fakt pěkný. Klobouk dolů!”

I přes popsané nesnáze se nám ale daří posilovat vztah jak s veřejností, tak se samosprávou v dotčených a zapojených obcích. Svůj díl na tom určitě má viditelné množství práce odvedené v krajině i její pozitivní dopad. Obnovené stezky, sady a aleje přinesly body k dobru, kredit nám přidává i systematičnost a dlouhodobost péče, a projekt se, s postupnou stabilizací původních ploch, utěšeně rozrůstá.

V řeči čísel by shrnutí mohlo vypadat takto:

Pečujeme o celkem 4 (od letoška 5) hektarů sadů, vřesovišť a skalních stepí a za posledních 5 let jsme:
- provedli zásahy o celkovém rozsahu 60 hektarů
- odpásli na nich zhruba 8000 ovcodní
- postavili a zase zbořili 15 kilometrů dočasných ohradníků
- vysadili 100 ovocných stromů a zalili je více než 100 000 litry vody
- zajistili 15 rozličných průzkumů, biologických posouzení, monitoringů a hodnocení projektu.

A aby to vše mohlo vůbec proběhnout, museli jsme v počátcích projektu získat přes 50 stanovisek, souhlasů, vyjádření a prohlášení, že k tomu či onomu žádného stanoviska, souhlasu či vyjádření potřeba není.

Ač jsme z procesu jejich získávání byli tehdy notně opocení, dělá nám dnes ten, objemem mírně absurdní, šanon docela radost. Zajišťuje totiž možnost systematické, odborně vedené péče až do roku 2028. A to dává tomuhle kousku krajiny dobrou šanci na návrat k bývalé kráse.

Projekt “Revitalizace cenných přírodních území v k.ú. Roztok, Žalova a Únětic” byl podpořen z grantového programu Norských fondů a Státního fondu životního prostředí.

---

reklama

---