Mýty a fakta o řízeném vypalování v Národním parku Podyjí

Vypalování stepní lokality u Hnanic.

Foto | M. Buršík / NP Podyjí

1) Oheň do ochrany přírody nepatří, je to barbarská technika.

Oheň byl po miliony let součástí přírodního cyklu, stejně jako sluneční záření, voda nebo vítr. Příroda tyto a další živly kombinovala a živí tvorové se na oheň postupně adaptovali nebo se na něm dokonce stali svou existencí závislí. Člověk ale oheň zkrotil natolik, že jsme ho z našeho světa naprosto vytěsnili a vnímáme ho jen jako ničivý živel.

Vypalování zarostlé plochy připomínající světlý dubový les.

Foto | M. Buršík / NP Podyjí

Národní parky slouží primárně k umožnění nerušených přírodních procesů. Na většině území tedy necháváme přírodu kouzlit a jen pozorujeme, co dokáže bez přímých zásahů člověka. Ve vybraných částech parků (zóna soustředěné péče o přírodu) však pečujeme o ohrožené druhy a biotopy aktivně. Snažíme se využívat maximum dostupných technik a poznatků. A právě zde je prostor pro realizaci méně obvyklých opatření, jako je třeba řízené vypalování. Spojením ohně s pastvou, sečením a dalšími zásahy vzniká ten správný „ochranářský mix“, jehož výsledkem je pestrá krajina. Pokud si představíme udržovanou krajinu jako pokrm, oheň, resp. řízené vypalování je kořením, které může dodat jídlu tu správnou chuť.

Tak jako lužním lesům svědčí pravidelné záplavy, podobným požehnáním je oheň pro stepní trávníky a některé typy lesa, ať se nám to líbí nebo ne.

Při péči o krajinu není lokální řízené vypalování o nic škodlivější než běžné způsoby péče. Podívejte se někdy pozorně na posečenou louku (nebo vlastní zahradu). Kolik housenek, ještěrek nebo drobných savců může sekačka zahubit? I při nejpřirozenějším způsobu údržby krajiny – pastvě – se stává, že pasoucí se zvířata rozšlapou ptačí hnízdo nebo vzácné orchideje.

Jediná toulavá kočka za humny usmrtí mnohem více drobotě než občasný oheň.

Naše stepi a světlé lesy jsou ohroženy zejména absencí správné péče, naopak řízené vypálení může jejich stav zlepšit.

2) Vypalování zabije spoustu živých tvorů.

Snad každému, kdo poprvé spatří hořící suchou trávu, bleskne hlavou: „Chudáci čmeláci a další droboť, ještěrky, ježci...“. Můžeme vás ujistit, že tato obava je naprosto lichá.

Mládě ještěrky zelené na čerstvě vypálené ploše.

Foto | R. Stejskal / NP Podyjí

Při vypalování v zimě či předjaří shoří suchá tráva, listí/jehličí a drobné větvičky, zatímco živá část rostlin, hrabanka a půdy zůstává zachována. Oheň „přeběhne“ po povrchu a „sežere“ stařinu. Ani hromady zapomenutého klestu ani staré vývraty nehoří. Plameny spálí téměř výhradně nadzemní biomasu, zatímco většina bezobratlých či plazů je ukryta ve vlhčím substrátu, v bezpečí hrabanky či zemních nor. Pokud v předjaří panují vyšší teploty, některé druhy hmyzu nebo plazů už aktivují a dle našich pozorování nemají s ohněm problém. Ještěrky se pohotově ukrývají do myších děr nebo mimo požářiště. Po chvíli se opět sluní na dohasínající ploše. Cvrčci jen zalezou do své nory a po přeběhnutí ohně opět postávají u vchodu. Vrcholem všeho bylo pozorování ještěrky, která využila situaci a na okraji vypalované plochy hbitě lovila zmatené pavouky a další bezobratlé.

Samozřejmě, že i při řízeném vypalování může oheň zasáhnout živé organismy, ať již přímo plamenem, nebo nepřímo, např. ztrátou úkrytu nebo živného substrátu. Na druhou stranu existuje řada organismů, které jsou na oheň adaptovány, spáleniště mají v oblibě nebo ho přímo vyžadují. Zkrátka řízené vypalování spíš, než zmar přináší nový život a pestrost v krajině, která je na jednu stranu silně ovlivňována intenzivním zemědělstvím, lesním hospodářstvím a dalším působením člověka, zatímco poslední přetrvávající fragmenty cenných otevřených biotopů závislé na pravidelné šetrné péči se dusí pod náporem stařiny a postupně zarůstají křovím.

I při našem vypalování určitě pár živočichů uhyne. Ztráty jsou však bohatě nahrazeny díky pestrému prostředí vytvořenému ohněm. Populace hmyzu či pavoukovců přesně takto fungují – za příhodných podmínek dokážou překvapivě rychle osídlit spáleniště plné kvetoucích bylin. Samotářské včely a sarančata osídlují obnažená místa a plošky s řídkými trávníky. Ohořelé rostlinné zbytky osídlují ohňomilné houby. Možná že při vypalování deset brouků uhyne, ale sto dalších se vylíhne na zpestřené ploše, a ještě přibydou další vzácné druhy.

Přestože se domníváme, že ztráty na drobných živočiších nejsou vážné, snažíme se s ohněm pracovat zodpovědně a ohleduplně. To obnáší podrobné plánování, pečlivý výběr ploch, kde bude mít vypalování největší přínos, a sledování regenerace spálenišť ve spolupráci s výzkumníky a dalšími odborníky.

Jakmile oheň přeběhne po lokalitě, cvrčci začnou opět aktivovat u svých nor.

Foto | R. Stejskal / NP Podyjí

Abychom minimalizovali negativní dopad, používáme vypalování opravdu výjimečně, jako doplněk prováděný pár dní v roce. Vypalujeme nikoli plošně, ale mozaikovitě, a proto nemůžeme populace drobných živočichů v žádném případě ohrozit.

3) Jak to, že lze vypalovat, když je zakázáno pálit rostlinné zbytky?

Ano, je pravda, že platí obecný zákaz likvidace rostlinných zbytků (větví, listí, trávy…) pálením. V případě řízeného vypalování však nejde o likvidaci rostlinného odpadu, ale o speciální zásah, jehož cílem je úprava rostlinného porostu působením ohně. Snažíme se přitom dbát i na ochranu ovzduší a neobtěžovat okolí. Při vypalování zohledňujeme vlhkost porostu a směr proudění vzduchu. Vypalujeme za příhodných podmínek co nejsušší porost, aby bylo spalování co nejdokonalejší a aby kouř nezasáhl okolní obce. Ekologická stopa je při rozsahu a frekvenci našeho vypalování zcela zanedbatelná.

Vědecké studie poukazují na to, že z hlediska emise skleníkových plynů vznikajících spalováním je pro planetu lepší řízené vypalování „po malých dávkách“ než vážné nekontrolované megapožáry, které vznikají často v důsledku nahromadění příliš velkého objemu biomasy v ekosystémech a produkují obrovské množství emisí.

4) Proč nemůže na svém pozemku vypalovat běžný občan?

Vypalování suché trávy v příkopech, zahradách a na neudržovaných loukách bylo dříve běžnou praxí českého venkova. Z důvodu zranění, někdy i smrtelných nehod nebo škod na majetku byla tato činnost zakázána už před desítkami let, což je určitě správné. Ani fyzické ani právnické osoby tedy vypalování při údržbě pozemku nemohou provádět.

V současné době řízené vypalování umožňuje zákon o ochraně přírody jen naprosto výjimečně správcům chráněných území z důvodu zajištění péče o rostliny, živočichy nebo přírodní stanoviště závislé na občasné přítomnosti ohně. Jako správci NP Podyjí máme za bezpečné provedení odpovědnost a musíme přitom dbát na to, aby nedošlo ke vzniku a šíření nežádoucího požáru. Vypalování provádíme vždy jen ve spolupráci s hasiči za předem stanovených podmínek a po pečlivé přípravě ploch, aby bylo vypalování bezpečné a došlo k ošetření daného pozemku dle stanoveného cíle.

Sysel do poslední chvíle sleduje blížící se plameny, pak na chvíli zmizí ve své noře. Zanedlouho je opět na svém místě.

Foto | T. Dvořák / NP Podyjí

Stejně tak máme zodpovědnost za ochranu populací druhů vyskytujících se na vypalovaných plochách. Proto vytipování každé plochy k vypálení předchází pečlivé studium společenstva, které zde žije, abychom si byli jistí, že mu oheň skutečně významně neuškodí.

5) Co je cílem řízeného vypalování v NP Podyjí?

S řízeným vypalováním jsme začali teprve v posledních letech, avšak první vědecké experimenty proběhly již záhy po vzniku NP. I když hlavním cílem vypalování je obnova či údržba vybraných biotopů (stepní trávníky, lesostepní stráně a světlé lesy), můžeme najít i řadu dalších důvodů. Konkrétní cíl vypalování se liší podle lokality, kde ho provádíme.

• Zlepšení nebo udržení stavu biotopů: Zejména jde o stepní trávníky a vřesoviště ohrožené hromaděním staré trávy a následným zarůstáním. Podobně jsou na tom světlé lesy, v Podyjí především teplomilné doubravy, které se často dusí porosty vysokých trav, jako je třtina či ovsík. Oheň dokáže z těchto biotopů efektivně odstranit starou nahromaděnou trávu, trávníky „rozbít“, což vede k vyšší účasti kvetoucích bylin, mezi nimiž nechybí ani některé ohrožené druhy. Mozaikovitě vypálená plocha je atraktivní pro množství hmyzu i dalších živočichů. Tráva občerstvená občasným vypálením také může zefektivnit pastvu.

• Spolupráce s hasiči: Naše krajina je stále více náchylná ke vzniku ničivých živelných požárů. Řízené vypalování je vhodnou příležitostí sledovat chování ohně v různých typech prostředí a vyzkoušet si terénní práci s hasičskou technikou v členitém přírodním prostředí národního parku. Pro nás i hasiče jde o cennou průpravu pro případ nenadálé události.

• Snížení objemu hořlavé biomasy: I když při frekvenci a rozsahu našeho vypalování jde o spíše o okrajový efekt, ze světa je známo, že řízeným vypalováním lze významně snížit riziko vzniku živelných požárů. Palivo (suchou trávu, větvičky) zkrátka odstraníme řízeně, čímž v dané lokalitě klesne jeho objem a tím i riziko požáru.

Ukázka dokonale mozaikovitého působení ohně. Některé části shoří „poctivě“, spousta míst a plošek zůstává ohněm nezasažena.

Foto | M. Buršík / NP Podyjí

• Prezentace působení ohně veřejnosti: Některé vypálené plochy jsou záměrně situovány v blízkosti turistických stezek, abychom mohli toto neobvyklé opatření ukázat veřejnosti.

• Prohloubení vědeckých poznatků: I když ještě několik desítek let nazpět bylo vypalování porostů vcelku standardním způsobem péče o krajinu, v současnosti se v České republice běžně nevypaluje. Vzhledem k tomu, že jde pro současnou generaci o novou věc a dřívější vypalování nebylo podrobeno intenzivnímu zkoumání, na spoustu věcí ještě neznáme odpověď. Proto je oheň přírodě vysoce aktuálním tématem, ve kterém se snažíme doplnit chybějící poznatky. Jsme rádi, že se slibně rozbíhá spolupráce s předními vědeckými institucemi, abychom se o fungování ohně v území, které spravujeme, dozvěděli co nejvíce. Zajímá nás konkrétní odezva živých i neživých složek přírody, chování ohně a jeho fyzikální parametry. Jak dlouho efekt ohně působí, kde se nejvíc vyplatí s ohněm pracovat a kde to naopak nemá smysl?