Objevy v Plaveckém krasu

Malé Karpaty – rozeklaná, divoká krajina, které dobře sedne označení romantická, má svůj, na první pohled neviditelný protějšek – pod povrchem, v hloubi skal i pod úrovní náhorních plošin. Neméně členitý a tajemný, jako je celé pohoří. Z několika krasových oblastí v Malých Karpatech je asi nejzajímavější Plavecký kras s největším počtem jeskyní.

Zdejší vápence, vápnité brekcie a dolomity daly vzniknout celé řadě krasových forem. Kromě různých druhů jeskyní lze najít typické propasťovité studně. Na povrchu jsou patrné jako v jiných krasových oblastech nálevky závrtů a vzácně také škrapová pole. V údolích se setkáme s ponory a vyvěračkami. Krasové plošiny spadají do strmých průlomových dolin se skalnatými srázy. Skalní útesy a věže formovaly vítr a voda do bizarních tvarů připomínajících živé bytosti.

V čem je zdejší kras výjimečný? Rozhodně ne velikostí tvarů a forem. Na to, jak malá oblast to je, tu zůstala kupodivu spousta neobjeveného. Zdánlivě nejvíc probádaný kras Malých Karpat neměl už ničím překvapit, ale opak je pravdou.

Přestože tu najdeme první zpřístupněnou jeskyni nejen na Slovensku, ale v celých tehdejších Uhrách (pravděpodobně krátce po r. 1800), většina velkých jeskyní byla odkryta v posledních dvaceti letech nejmladší generací jeskyňářů.

Ty největší objevy se odehrály teprve v 21. stol. a na další, v nadějných místech, se čeká.

Tajemství Veterlína

Malokarpatské jeskyně jsou malé, skoro všechny mají spíš komorní měřítko a postavit se v nich a projít pár metrů ve stoje se dá jen zřídka a jen v těch největších. O to víc překvapí rozměrnější síně a docela vzácně i monumentální dómy.

Na druhé straně na typickou krasovou výzdobu tu narazíme docela často, i v těch nejužších a krátkých jeskynních dutinách. Převažují fluviokrasové jeskyně, na jejichž vzniku se podílela větší či menší měrou i proudící voda (existují i čistě říční, obvykle kratší a jednoduché jeskyně).

Nejmohutnější vápencové hřebeny prostupují do hloubky několika set metrů rozsáhlé jeskynní systémy – tedy v představách speleologů, kteří jsou v tom zajedno s geology. Dodnes neodkryté podzemí teprve čeká na objevitele a první průniky hodně naznačují… Takovým překvapujícím průlomem by mohlo být objevení Hačovy jeskyně pod hřbetem Čela (r. 2001).

Labyrintu strmých chodeb, tunelů a šikmin, protkaných menšími síňkami, galeriemi a meandry, to vše prozatím v délce 700 m a 70 m do hloubky.

Spolu s Plaveckou je nyní nejdelší jeskyně v Plaveckém krase, ale její známé rozměry zdaleka nejsou konečné. Vše nasvědčuje tomu, že jde o pouhý fragment mnohem většího systému ve vrcholových partiích Čela a sousedního Veterlína. Nález kryogenního (ledem tvarovaného) krystalu kalcitu ukazuje, že v minulosti byla jeskyně zaledněná. Jedná se o nejjižnější takový nález na Slovensku a v nejnižší nadmořské výšce.

Dotek třetihor

Málokterá z jeskyní je suchá, obyčejně ji pokrývá vrstva mazlavé červenohnědé zeminy, terra rossa. Že je to neobyčejně úporný materiál, potvrdí každý, kdo se ním setkal, smýt jej dočista z rukou a oblečení je nesmírně obtížné. Tahle hlína je fosilní, vznikala rozkladem a zvětráváním vápenců za vlhkého a teplého třetihorního klimatu již v počátečních fázích vývoje krasu.

Většina současné krápníkové výzdoby v jeskyních Plaveckého krasu vznikla až v mladších čtvrtohorách (tedy za dobu desítek tisíc let), ale formování samotných jeskyní začalo už dávno předtím, v mladších třetihorách, před desítkami milionů let.

Jeskynní svět byl v dávné minulosti mnohem větší – skalnaté rokliny jako Králova (snad i Suchá) a Červenica s převisy a jeskyněmi v bočních stěnách vznikly zřejmě zřícením stropů obrovské soustavy jeskyní. Dnes jsou to ty nejdivočejší malokarpatské doliny, které překvapeného návštěvníka zavádějí kamsi do Středomoří, třeba na Sicílii či Korsiku.

Objevy grófa Pálfyho

Za prvního malokarpatského „speleologa“ můžeme považovat hraběte (grófa) Pálfyho, který na panství pod Plaveckým hradem hospodařil. Počátkem 19. století nechal vyrazit štoly do dvou jeskyní, objevených krátce předtím pastevci jako nenápadné propasti. Do Plavecké jeskyně tehdy přicházeli turisté a jeskyně figurovala v prvních uherských bedekrech. Krom jiného zde měl Pálfy skladovat zeleninu.

Jednou tu prý zůstala služebná zavřená, po třech dnech se podle pověsti objevila na hradě Červeném kameni na druhé straně hor. Podobných legend se o podzemním propojení pohoří ústně traduje celá řada.

S 10,5 °C je Plavecká jeskyně jednou z nejteplejších na Slovensku. Od časů maďarského grófa přibyly nové prostory, dnes známých skoro tisíc metrů chodeb znamená zřejmě primát v Plaveckém krasu. To se však může změnit s objevem, kterým místní jeskyňáři zásadně přehodnotili pohled na Plavecký kras. V roce 2002 jen několik desítek metrů odtud prostoupili do nitra Plavecké propasti (dnes nazývané PP2).

Asi nejkrásnější podzemní prostor v celých Malých Karpatech s jezírkem vrcholí šikmým sálem s unikátním sloupovím až čtyřmetrových stalagmitů. Propojením obou jeskyní by vznikl skutečný jeskynní systém. Plavecká propast je ještě teplejší než její soused díky termálním pramenům, a s 13 stupni je tak vůbec nejteplejší slovenskou jeskyní.

To Haviareň, druhá Pálfyho jeskyně, takřka na vrcholu Vápenné, je nejen nejvyšší, ale také nejchladnější. Ani v létě teplota nestoupne na víc než pět stupňů. Sedmdesátimetrový přístupový tunel razili celých deset let vídeňští havíři (odtud pojmenování jeskyně). Drsné prostředí a poloha jeskyně uprostřed obory vedla grófa Pálfyho k myšlence využít objevené prostory jako ledničku na zvěřinu.

Malé i velké objevování

Jeskyně využívané v době kamenné jsou tu známé od nepaměti a obecně se ví ještě o několika dalších, byť nejsou v mapách. Skoro všechny ostatní, s nepříliš nápadnými vstupy, třeba hledat. Doslova metr po metru, až příliš často ve strmém terénu plném kluzkých balvanů pokrytých mechem. Někdy se poštěstí a docela náhodou stojíme před slibným otvorem, jindy ale marně trávíme ve svahu celé hodiny a nenalezneme ani jedinou štěrbinu, ani drobný převis. Otvory už nejednou odkryté obvykle opětovně mizejí pod nánosy rostlin, větví a suti.

S trochou zkušeností lze vniknout náručemi listí, někdy i přes liščí mršinu, pod nízký sotva znatelný „portál“, vstříc plazivým úsekům ani ne půl metru vysokým. Ne každá průrva vede ovšem k cíli. Ale právě takové jsou začátky odkrývání malokarpatských jeskyní. Ty podstatné objevy vznikly zrovna tak, často naprosto nečekaně.

Takovémuto „objevování“ propadlo pod Bílými horami víc lidí – snad skoro každý druhý místní „mladík“ ve věku od 7 do 75 je tak trochu „jeskyňář“ – a díky nim je těch známých jeskyní rok od roku víc. A taky tajných tipů na nové, ještě velkolepější objevy. Dvakrát do roka pořádají speleologičtí nadšenci v Plaveckém Podhradí dny otevřených jeskyní. Na několik hodin zpřístupňují obě „Pálfyho“ jeskyně, které při své obtížnosti sotva kdy budou v celé délce zpřístupněné oficiálně, turisticky.

Průchod všemi patry a šikminami Plavecké jeskyně umožňuje odvážlivcům jakási jeskynní via ferrata s žebříky a řetězy, okruh s několika silně zúženými průlezy jako přechody přes vysokohorská sedla. Druhá otevíraná, chladná a vlhká Haviareň s desítkami metrů kolmých a hlavně kluzkých žebříků za ní nezůstává v náročnosti pozadu.

Nekonečná škvíra

Takovou obtížně dohledatelnou jeskyní může být třeba Malá skala v masivu Veterlínu. Už najít vchod, úzkou škvíru ve skále, býval nepřekonatelný oříšek. Zvlášť v zimě, kdy se v závějích sfoukaných ze skály mění vstup do jeskyně na chatrný průzor, kudy proniká teplý vzduch. Orientaci nepomohlo, že ji dřívější mapy ukazovaly záměrně někde úplně jinde. Malá skala je jakousi zasvěcující jeskyní, kterou prošli snad všichni začínající malokarpatští jeskyňáři (a budoucí speleologové). Prostup nekonečnou štěrbinou není pro slabší povahy a silnější postavy. Ne náhodou jí jeskyňáři říkají „ultraplazivkovitá“.

Průchod jeskyní stojí na dilematu, jak se prosmýknout mezi stěnami bez zdravotních následků. Výsledkem je doslova řehole: krčit se, prodírat se a odírat a hlavně neskutečně namáhat – desítky metrů bez narovnání protáhne každičkou kůstku v těle. Tu a tam plout chodbou dolů hlavou jako ryba. Každou chvíli hledat tu nejvhodnější polohu, v níž se dá po centimetru posunout kupředu, někdy se musí vycouvat a zkoušet to znova a znova, dokud tělo do skuliny nezapadne jako klíč do zámku. Překonat 140 m a vrátit se zabere přinejmenším dvě hodiny. I v téhle puklinové jeskyni najdeme menší síň a komíny s krásnou krápníkovou výzdobou, a snad i zde lze doufat spolu s jeskyňáři, že někde v hloubi masivu se otevře překvapující pokračování.

Do jícnu závrtu

Na krasových plošinách, které obklopují hlavní hřeben Bílých hor jako věnec, se setkáme s krasovými jámami, závrty. Vyskytují se v celých skupinách, obvykle tam, kde se vápenice dotýkají nekrasových hornin. Nálevkovité útvary svádějí vodu z jinak bezodtokých plošin.

Cesta vody od závrtu složitým podzemním systémem do údolí zatím zdaleka není prozkoumaná. Předpokládá se, že přinejmenším v části trasy prochází voda dosud neobjevenými jeskynními chodbami. Zvlášť po sněžných zimách bývají nálevky závrtů naplněné a voda pak vyráží o několik set metrů níž při ústí dolin mocnými vývěry.

Jak to vypadá pod závrty Plaveckého krasu, poznáme v závrtu Ofrflané, který speleologové prokopali před deseti lety. Jaké to je, spustit se dolů studňovitým otvorem na dně trychtýře? Rozhodně žádná procházka mezi bělostnými krápníky, ale utrpení z vlhkosti, chladu (7 stupňů) a bláta. Voda je tu všudypřítomná, stéká a odkapává jako z vodovodního kohoutku. Na rozdíl od mnoha suchých jeskyní jsou útroby závrtu nabité vlhkostí. Blízkost povrchu připomene pach hub, tlení a dešťové vody při horním okraji studny. Po rezavých stěnách jdou ostré kamenné břitvy podobné škrapům na povrchu vápencových polí, ale jejich rýhy a zubaté výstupky mají desítky centimetrů a někdy i víc. Svislé žlábky vytvořila voda valící se trychtýřem.

Jediný směr v závrtu je vertikální. Jednotlivé zdrojnice, neviditelné stružky ve svazích závrtu, se pod zemí postupně stékají do podoby vějíře, rozvětvené sítě strmých komínů a kaskád. Teprve níž se objeví úseky chodeb jako v obvyklých jeskyních. Jeskyně je takřka bez výzdoby, jen v několika málo odbočkách zahlédneme vodopády krápníků a sintrové výkvěty. Zato krásně vykroužený je děsivý válec tmy padající kamsi do neznáma – závrt je prozkoumaný až do hloubky 75 m.

Neklidné podzemí

Přestože podzemí závrtu může připomínat svým průběhem propast, skutečné propasti a propasťovité studny mají odlišný charakter. V Plaveckém krasu se vyvinuly podél tektonických puklin či gravitačním odtrhem bloků. Najdeme je proto obyčejně na strmých svazích. Prozradí je, hlavně v zimě, intenzivní průvan a to, že se kolem nich neudrží sníh.

Takovou úděsnou a obávanou propastí s temným ústím je třeba Roštúnská propast pod hřebenem Vápenné, zatím asi šedesátimetrová. Kolmé úseky v ní ale nejsou zdaleka všude, napojují se na ně šikmé i horizontální jeskynní chodby.

Nedaleko na stejné geologické poruše vznikla Liščí propast (-40 m). Pod povrchem obě propasti dělí snad jen 30–40 m, ale propojení brání sesuv skalního bloku. Podzemí je geologicky zvlášť neklidné a je to poznat i při sestupu, kdy nebezpečí doslova visí ve vzduchu. Černý jícen míří kolmo do hlubin, na druhé straně zaklíněné skalní bloky drží na boží slovo, na malém kamenném klínku a takových míst je hned několik. Padají drobné kamínky a mohlo by přijít i na kameny…

---

reklama

---